Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nosím smůlu i smrt 14

20.01.2010 (18:45) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3172×

,,Proč si to myslíš?" zeptal se a jeho obočí se zvedlo. Byl překvapený, ale napnutý zároveň. ,,Protože jsem očividně více člověk než ty."

,,A to jsi poznala podle čeho?”

,,A podle čeho soudíš, že já nejsem obyčejný člověk?” odpověděla jsem mu na otázku další otázkou. Popravdě by mě to celkem i zajímalo, podle čeho to tak na první pohled usoudil.

,,Sám nevím.” Propaloval mě svým pohledem, který dával jasně najevo, že ho tato nevědomost frustruje.

,,Proč bych měl být frustrovaný?!” vyštěkl podrážděně.

,,Já nic neřekla,” snažila jsem se bránit. Takže on mi čte myšlenky nebo co to bylo? Jak jinak by mohl něco takového vědět. To je další potvrzení toho, že není člověk.

,,Nejsem, ale to ty také ne.”

,,Co nejsi?”

,,Člověk…” řekl zklamaně.

,,A když já nejsem člověk, tak co podle tebe jsem?” 

,,To netuším, ale určitě ne nic tak nebezpečného jako já.”

,,To si jenom myslíš," řekla jsem smutně, sklonila hlavu a vzpomněla si na mrtvého Denise. Hlavou mi to proběhlo neuvěřitelně rychle a já pocítila vlhkost ve svých očích. Ucítila jsem opět jeho ledovou ruku, která mi zvedla obličej na jeho úroveň, zpátky zpříma. Nechtěla jsem se ale na něj dívat, cítila jsem se poníženě, že se mi chce brečet.

,,Nechápu. Co jsi zač?" zeptal se znovu na tu stupidní otázku a já nevěděla, co mu na to mám vlastně odpovědět. A co bych mu měla vlastně říkat??? Vždyť ho vůbec neznám. Vždyť vůbec nevím, co je zač. Nevím nic. Vzpurně jsem zavrtěla hlavou. Nesmím si pouštět lidi k tělu, nepřináší to vůbec nic dobrého. Mohla bych zase někomu ublížit, nebo horší někoho zabít. Zabít svou přítomností.

Zahleděla jsem se opět do jeho pronikavých očí. Už zase měly barvu zlata, takovou, která přímo zářila a volala mě k sobě, ale jeho výraz byl stále nechápavý. A já mu to nehodlala vysvětlovat. 

,,Sama nevím, co jsem. Ale ty zřejmě ano."

,,Ano... to vím," řekl a teď sklonil pro změnu obličej on. Pocítila jsem náhle lítost a nutkání se dotknout jeho sametové a skoro mramorově bledé kůže. Jenom se lehce dotknout a pohladit. Utěšit, protože v jeho očích jsem zahlédla něco jako bolest. Co mě to ale napadá? Vždyť stojím v noci uprostřed lesa, kousek od svého cizince, který není ani člověk a já se zabývám jeho city? Co to se mnou je? Vždyť bych měla vzít nohy na ramena a pádit co nejrychleji pryč.

,,Ano, to bys měla," řekl najednou a vím, že bych měla, ale nemohla jsem se od něj odtrhnout. Nechápala jsem, jak je možné, že mě slyší...

Moje já tady ale chtělo zůstat. 

,,Měla bych se tě bát?"

,,Ano... měla."

,,A ty bys ses měl bát mě." Konstatovala jsem suše, protože já přece nemám právo na štěstí jako ostatní. Já jsem ta zlá. Z mého přemýšlení mě vytrhnul až jeho smích. Nevěřícně jsem ho sledovala, jak se směje.

,,Jsi člověk, nemusím se tě bát."

,,Jak to můžeš tak jistě vědět?”

,,Viděl jsem víc… řekněme lidí nebo věcí než si dovedeš představit.”

,,Tak proč jsi se mě ptal co jsem?” udeřila jsem na něj jeho vlastní otázkou. Buď ze mě dělá naprostého blbce nebo sám neví, co říká. Odpovědí mi byl nádherný smích toho anděla, který ovšem ihned po mé myšlence přestal.

,,Co jsem řekla? Nebo udělala?” 

,,K andělovi mám sakra daleko.” Odpověděl sarkasticky.

,,To možná nejsi…” ale vypadáš tak. Domyslela jsem si a zkoumavě sledovala jeho obličej, jak se zatváří. On mě ale překvapil. Sklonil hlavu a povzdechl si. Radši jsem se na nic neptala a čekala, co se stane.

,,Měl bych jít.” Začal se zvedat. Vím, že bych neměla chtít, aby tu se mnou zůstával dál, pro jeho vlastní dobro.

,,Ano, to bys měl. Jít co nejdál.” Chabě jsem se usmála při pomyšlení na to, jak by mohl cestou, kdy by prchal, zakopnout o větev a při nejmenším si zlomit nohu. Zajímalo by mě, jestli by mohl. Avšak on se pořád usmíval. Jako by tady bylo něco do smíchu, možná jsem já.

,,Třeba se ještě uvidíme.” Řekl mým směrem a už se otáčel k odchodu.

,,Doufej že ne, pro své vlastní dobro.” Dodala jsem a byla si jistá, že mě slyšel, i když už nic neřekl. 

Následovala jsem jeho příkladu a vydala se také domu. Nalila jsem do vany pěnu do koupele a než se vana napustila, tak jsem si dala chleba a pádila zpět do vany. Ponořila jsem se a nehybně tam ležela. Pořád mi na mysl vyplouvala jeho slova. ,,Co jsi zač?” Proč se takto zeptal? To skutečně nejsem člověk? A co jiného bych byla? Možná tak chodící pohroma. Je na mě na první pohled něco tak zřejmého, co o mně vypovídá, že nejsem člověk? Jestli ano, tak proč musel Denis zemřít? Proč si toho nevšiml on a nevzal nohy na ramena? Mohl toho být ušetřen a teď mohl žít a Sušenka by měla svého pána pořád naživu a ne hnijícího někde pod zemí.

Doufám, že aspoň tento neznámý bude mít dost rozumu, aby se ke mně nepřibližoval, pokud mě někde pozná. A pokud by se o to přece jenom pokoušel, tak mu to prostě nějak vymluvím. Nebo líp, budu dělat, že ho neznám, což je taky pravda, ani nevím jeho jméno. Budu se mu vyhýbat a nebudu mu pokud možno odpovídat.

Ulehla jsem do své postele, ale oči jsem stále zamhouřit nemohla. Myslela jsem na něj. Myslela jsem na toho cizince v lese. Co byl on zač? Co jsem já zač? Na povrch najednou vyplulo tolik otázek, ale ani na jedinou jsem nemohla najít odpověď. Naprosto mě uchvátil jeho zjev, jeho oči, jeho hlas, prostě všechno. Nechápala jsem, co se to se mnou děje, ale nemohla jsem na to přestat myslet. Byla jsem jako pominutá.

Hodiny tikaly a tikaly, pomalu se blížilo osudné ráno. Mé oči stále hleděly do bílého stropu, který se s postupujícím časem osvětloval a nemohla jsem je zavřít, protože jsem se bála, že všechno tohle byl jenom hloupý sen a můj cizinec se rozplyne. Proč jsem se ho nezeptala na jméno? Stačila jedna věta...

Opět jsem se převalila na druhý bok a hleděla do temného okna a přemýšlela nadále o něm. O mém novém neznámém. O mém cizinci, který mě natolik uchvátil, že na něj nemohu přestat myslet. Dávala jsem si dohromady informace, kterých jsem si všimla za kratičký okamžik našeho setkání. Neskonalá krása. Bledá až skoro mrtvolná pleť, ale přesto jedinečná. Zlatavé oči, které přecházely do tmavé, až temně nebezpečné. Ledová kůže, která jakoby mě k sobě volala. Byl to chlad, který ve mě vyvolával určité vzrušení a nutkání dotknout se ho. Dotknout se té mramorové kůže a okusit ji na dotek. Laskat ji a přejíždět po všech jeho konturách. Sametový hlas, který se mi zaryl do nejhlubší části mého mozku a už bych ho poznala za jakékoliv situace a potom tu byla také rychlost. Byl u mě během vteřinky a já to ani nezaznamenala. Potom nebezpečí, které sálalo z každičkého centimetru jeho dokonalého těla.

Křičelo na mě, ať uteču, ale já tam stála dál a nemohla se ani hnout. Jeho zřejmé čtení mých myšlenek, které mě naprosto vykolejilo a odhodilo, protože jsem si nebyla jistá už vůbec ničím. Okouzlil mě v pravém slova smyslu. Moje pocity roztříštil na miliony částeček a vůbec se na nic neptal. Totálně mě odrovnal a já bych tam dál stála, i kdyby mě chtěl zabít. Musím být opravdu blázen a on je druhý, protože jsem pořád měla za to, že já jsem ta nebezpečná. Ale co když? Co když je právě on, to co hledám. Stejně nebezpečný a smůlu nosící? Je on ten, který by mohl být pro mě? Jenže já si už nikoho nezasloužím, zabila jsem a to je neodpustitelné.

Zaklepala jsem hlavou a snažila se myslet normálně, ale jeho obličej jsem měla stále před sebou a nemohla jsem se na nic jiného soustředit. Naprosto mi zatemnil mozek a nedokázala jsem vnímat. Potom se ale na povrch dral nový pocit, který jsem se snažila potlačit. Toužila jsem ho opět spatřit, znovu se podívat do jeho nebeské tváře. Na nic jiného jsem už myslet nedokázala. 

Rychle jsem vstala, hodila na sebe mikinu, bundu a už si obouvala boty. Jeho obličej mě popoháněl kupředu. Byly čtyři hodiny ráno a já odemykala svůj malý domeček a chystala se vejít do hluboké noci. Otevřela jsem dveře a můj obličej ovál studený a nevlídný vítr, který mi zřejmě pročistil hlavu.

Ty hloupá!!! To si myslíš, že tam na tebe čeká??? Nebuď naivní a vrať se zpátky!!!

Jsem naivní, něco takového se děje jenom v pohádkách a ne v mém posmutném a nebezpečném životě. Zavřela jsem opět dveře a vrátila se do postele.

Na stejném místě jejich setkání však seděla osoba. Čekala a přemýšlela. Čekala na ni a nedokázala si vysvětlit jednoduchou otázku. Proč?

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (eunta)