Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nothing is as you think - 4. kapitola

08.07.2012 (08:00) • VampiricZombie • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 867×

 Déšť mě bodal jako nože. Cítila jsem ho i přes svou koženou bundu. Snažila jsem se dívat před sebe, ale nešlo to, takže jsem ani nevěděla, kde jsme, ale nechtěla jsem to vzdát. Jestli Mikea nenajdeme dnes, najdeme ho jindy, ale v dost špatném stavu, takže není jiná možnost.

„Tohle je na prd. Ztratil jsem brýle, cítím ten déšť všude a pořád do něčeho narážím. Možná by bylo rozumné vrátit se zpátky,“ ozval se Eric.

„Omlouvám se za tvoje brýle, Ericu, ale teď se nemůžeme vrátit. Nikdo z nás určitě nic nevidí. Mrzí mě to, lidi, jsem blbá, že jsem vás tahala s sebou,“ omlouvala jsem se.

„To ne, Bello. Spousta lidí by udělala to, co ty,“ povzbuzovala mě Ang.

„Ale vážně, Eric má pravdu, měli bychom se vrátit a říct instruktorům, že se Mike ztratil,“ navrhl Ben.

„To je dobrý nápad, ale instruktoři jsou na tom podobně jako Mike,“ namítla jsem.

„Nenapadlo tě něco jako, že se do té doby vrátili?“ zeptal se Ben ironicky.

„No jo… tak dobře, pokusíme se vrátit,“ řekla jsem, otočila jsem se a vykročila jsem. Udělala jsem pár kroků a pak jsem spadla. Trvalo to ale dost dlouho na normální pád na zem. Čekala jsem, kdy už konečně ucítím náraz, ale pořád se nic nedělo. Na chvíli jsem myslela, že létám, ale to by nebylo možné.

Najednou jsem konečně narazila, ale nebylo to tak, jak jsem čekala. Žádné bahno a kameny, jen led, který mě pálil i mrazil zároveň. A tehdy mi to došlo. Nedopatřením jsem spadla z útesu a teď se topím v oceánu mé vlastní smrti.

Po nějaké chvíli snažení se vyplavat na břeh mi končetiny vypověděly službu. Teď už jsem jen padala do hlubin a vyčkávala jsem, kdy to přijde.

Nebylo to jako ve filmech, kdy vám před očima proběhne celý život. Spíš jsem přemýšlela, co teď budou dělat Ben, Eric a Angela, co se stane s Mikem, jak se beze mě obejde táta, jak to vezme máma. Zase jsem to zvorala. Určitě by se našel nějaký inteligentnější způsob, jak Mikea najít.

Možná je dobře, že to teď pro mě končí. Sice tím zlomím srdce pár lidem, ale aspoň bude na světě o idiota méně.

Najednou jsem ucítila, jak mě chladné ruce vytahují nahoru. Bylo to udivující a uklidňující zároveň. Ruce mě vytahovaly nahoru ke světlu. Teď už se nebudu muset starat o nic a o nikoho. Usmála jsem se a zavřela jsem oči.

…

„Cítím její puls, je naživu,“ řekl ledový mužský hlas. Byla jsem zmatená, já přece nemůžu být naživu! Cítila jsem, jak mi něco bije do hrudníku. To snad ne, oni se mě snaží oživit! Pokusila jsem se zařvat, aby toho nechali, ale místo toho jsem se rozkašlala. Z úst se mi vyvalila voda.

„Takže není v komatu?“ zeptal se roztřeseně nějaký kluk vzadu. Teprve teď jsem se odvážila otevřít oči. Nad sebou jsem uviděla záplavu bronzových vlasů. Edward! On mě zachránil.

„Ne,“ odpověděl Edward tomu klukovi, který byl nejspíš Eric. Jeho zlaté oči, které se mi dívaly do tváře, vystřídaly tmavě modré oči Angely.

„Bello, panebože, tohle už mi nedělej!“ vykřikla Ang a objala mě kolem krku.

„Našli jste Mikea?“ zeptala jsem se. Můj hlas zněl nakřáple. Angela se podívala na Bena a Erica.

„Bello, teď by ses neměla stresovat, radši půjdeme do hotelu,“ řekla Ang.

„Takže ne,“ domyslela jsem si. Edwardovy chladné ruce mě zvedly a odnášely pryč.

…

„Co se stalo?“ zeptala se Jessica, když uviděla ve dveřích mě na kost promočenou a zmrzlou v Edwardově náručí a za mnou Ang, Bena a Erica s vlasy mokrými skoro stejně jako já. Měla tik v oku, bylo vidět, že je naštvaná, že mě Edward nese.

„Ale, nic. Šli jsme si ven zablbnout,“ řekl Edward, ale neznělo to tak, jak by mělo. Místo typicky puberťáckého ‚ne, mami, nekouřili jsme‘ to znělo ledově a ostře, ale mně se na něm ten led v hlase šíleně líbil. Připomínal mi hlas upírů v mých oblíbených knihách.

„Edwardíku, co tě to napadlo, chodit v takovéhle bouřce ven? Mohl sis něco udělat!“ Jessičin hlas přešel do ustarané dětské fistulky. Podívala jsem se Edwardovi do tváře. Tvářil se zmateně, vyděšeně a rozzlobeně zároveň.

  „Ehm, dala bys mi prosím nějaké Bellino oblečení? Spadla do bazénu a…“ začal Edward.

„A to je důvod, proč ji neseš?“ dokončila Jessica rozzlobeně. Edward neodpověděl.

„Fajn, ale budeš si pro něj muset dojít sám,“ zvolila nakonec. Edward se škodolibě usmál a přešel se mnou k prádelníku. Teď už mě držel jen jednou rukou, v druhé svíral můj svetr a tepláky. Jessica na něj udiveně zírala. Než jsem se stačila vzpamatovat, stáli už jsme zase před dveřmi.

„Ale její pokoj je tady!“ vykřikla Jessica.

„Já vím, beru ji na ošetřovnu,“ řekl Edward.

Za pár sekund už stál před dveřmi do jeho pokoje.

„Neříkal jsi náhodou, že mě bereš na ošetřovnu?“ zeptala jsem se. Pořád ještě jsem měla nakřáplý hlas.

„Nemáme tady ošetřovnu,“ odpověděl. Nemusel mi vysvětlovat, že to řekl jen proto, že se chtěl od Jessiky dostat co nejdál. To jsem víc než chápala. Dokonce jsem za to byla ráda.

Natáhla jsem svou roztřesenou ruku po klice, když jsem viděla, že Edward má plné ruce, ale on mě předběhl. Mé oblečení měl na předloktí jako ručník, takže měl levou ruku volnou.

 Opatrně mě položil na postel a vedle mě položil oblečení.

„Koupelna je vedle,“ řekl a ukázal na dveře nalevo od těch, kterými jsme přišli a které teď Edward otvíral.

„Edwarde,“ zašeptala jsem. Otočil se.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ pokračovala jsem. Přikývl.

„Dnes večer… v knihovně… co to mělo znamenat?“

„Bello… Do některých věcí je lepší se neplést,“ odpověděl a odešel pryč.

Prozatím jsem to nechala být. Byla jsem příliš unavená na to, abych to dál rozebírala. A taky jsem byla příliš unavená na to, abych se koupala, tak jsem se převlékla, lehla jsem si do Edwardovy postele a hned jsem usnula.

…

Šla jsem temnou chodbou, nic jsem neviděla. Venku byla pořád ještě bouřka, ale odsud to bylo ještě horší než nahoře, dokonce ještě horší než venku. Tady to znělo, jako by šeptalo tisíce hlasů najednou.

Zničehonic celou místnost ozářil blesk. V tu chvíli jsem zjistila, kde se nacházím. Ve sklepě. Poprvé jsem to tam viděla celé. Bylo to prostě hrozné, dokonce ještě horší než hrozné.

Stěny byly pocákané krví, všude po zemi se válely neidentifikovatelné předměty podobné lidským tělům. K jednomu předmětu jsem se naklonila a s hrůzou jsem zjistila, že to opravdu je lidské tělo. Zaječela jsem a odskočila jsem o dva metry dále. Ucítila jsem na kůži zase ten bodavý déšť a uslyšela jsem tříštění skla. Než jsem si uvědomila, co se stalo, ležela jsem v hlíně, kolem mě byly střepy. Zvedla jsem se na loktech, podívala jsem se před sebe a všechno mi bylo jasné. Proletěla jsem skleněnými dveřmi. Ale vždyť je to sklep! Tady by žádné dveře být neměly!

Zvedla jsem se a rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem v podzemní chodbě, ale to mi bylo úplně jedno, když jsem to spatřila. Ani zdeformovaná těla, ani krvavé stěny nebyly tak hrozné jako to. Zase jsem začala křičet.

…

Probudila jsem se. Ležela jsem na podlaze. Na nic jsem nečekala, zvedla jsem se a rychlostí světla jsem vyrazila za Angelou.

Našla jsem ji v našem pokoji, přesně jak jsem si myslela.

„Bello, co tady děláš? Neměla jsi být na ošetřovně?“ ptala se. Vypadala dost udiveně.

„Ang, ráda bych ti to vysvětlila, ale, bože, nemáme moc času, musíme jít,“ chrlila jsem ze sebe.

„No tak, zpomal. Co se děje?“ Ang  byla zmatená.

„Myslím, že vím, kde je Mike.“

Autor: VampiricZombie, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nothing is as you think - 4. kapitola: