Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nové štěstí - 12. kapitola

04.10.2011 (21:45) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2328×

Oheň spaloval mé tělo a já bezmocně čekala, až to skončí. Utěšovala jsem se tím, že se za chvíli probudím a po hrozném snu zbude jen nepříjemná vzpomínka.

Věděla jsem, že je to jen sen. Přeměnou na upíra jsem si už jednou prošla a tohle bylo úplně jiné. Tenhle oheň hořel méně bolestivě a všude rovnoměrně. A navíc jsem teď  byla těhotná a žádný upír mě nekousnul. K přeměně dojít nemůže.

A skutečně. Oheň najednou ustal a já otevřela oči. Všechno ale bylo nějaké divné. Nade mnou se skláněli všichni členové mé rodiny, včetně Jacoba a Denalijských. Viděla jsem je až příliš detailně. A všechny holky liše vzlykaly. Co se to děje? Je to snad pořád ještě ten sen?

Stočila jsem pohled na Emmetta. I on vzlykal.

„Och, lásko. Je mi to tak líto…“ Sehnul se ke mně a objal mě. A pak mi to došlo.

„Ne, prosím. To nemůže být pravda.“ Nechtěla jsem uvěřit tomu, co bylo tolik očividné.

„Promiň, Rosalie. Jsi zase upír,“ řekl smutně Carlisle.

„Ne, to není možné,“ vzlykala jsem, „vždyť jsem těhotná. Co moje děťátko?“

„Víš, asi jsi potratila, a pak ses přeměnila zpátky na upíra,“ dodal Carlisle, ale já stále odmítala přijmout pravdu.

„Ne. Já jsem pořád těhotná a nejsem upír,“ nehodlala jsem se vzdát a přitom, i přes vzlyky, jsem nedokázala uronit ani slzičku…

„Promiň, Rose, za všechno můžu já a moje hloupá oslava,“ omlouvala se Alice se vzlyky.

„Ne, nemůžeš za to. Jestli někdo může, pak jsem to já. Nechte mě teď, prosím, na chvíli o samotě,“ řekla jsem bez výrazu a nechala pravdu, aby mě pohltila.

„Můžu zůstat s tebou?“ zeptal se Emmett a já jen přikývla. Všichni ostatní odešli se smutnými výrazy někam dolů. Přitulila jsem se k Emmettovi a rozvzlykala se do jeho košile. Snažil se mě utěšit, jak jen to šlo, ale vůbec to nepomáhalo. Byla jsem na dně. Ještě před pár hodinami jsem byla tak blízko svého vytouženého štěstí a teď se všechny mé naděje rozpadly. Nebylo mi souzeno mít dítě. Můj život téměř ztratil smysl. Zbyl mi jen Emmett, ale to už mi nestačilo… Viděla jsem jediné řešení. Smrt.

Pohled Alice

Po tom, co nás Rosalie poprosila, abychom ji nechali samotnou, jsme všichni sešli do obýváku a každý se ponořil do svých ponurých myšlenek.

Ještě před pár hodinami bylo všechno skvělé. Všichni jsme se dobře bavili a těšili se na nového člena rodiny. A pak jsem dostala vizi, ve které Rosalie prošla přeměnou. A o pár setin později Rose omdlela a začala se měnit zpátky na upíra…

Nedalo se nic dělat. Vizi jsem dostala příliš pozdě a už jsem jen stihla, společně s Edwardem, který vše viděl v mé mysli, vykřiknout. Možná, že kdybych mohla vidět budoucnost poloupírů, dokázali bychom tomu zabránit. Nedělala bych žádnou oslavu a Rosalie by musela být o hodně opatrnější.

Stejně za všechno můžu já a ta hloupá oslava… Z přemýšlení mě vytrhla vize. Rose byla tak zoufalá, že se chtěla dát zabít.

Už podruhé za jednu noc jsme s Edwardem společně vykřikli „ne“. Kvůli nechápavým pohledům všech ostatních jsem se jala vysvětlovat.

„Rosalie si myslí, že pokud nemůže mít dítě, je život zbytečný. Chce se dát zabít.“

„Ale to nemůže!“ vykřikla Carmen.

„Správně. Musíme najít Ann a poprosit ji o pomoc,“ rozhodla Esmé.

„A zároveň musíme hlídat Rosalie, aby si něco neudělala,“ dodala Bella.

„Jednejme rychle,“ řekl Edward, „navrhuju, abychom já, Alice a Jasper šli hledat Ann a ostatní, aby hlídali Rose.“

Všichni přikývli a Kate se zeptala:

„Můžu jít s vámi?“

„Dobře,“ souhlasila jsem. Skočila jsem do pokoje po nejdůležitější věci a ihned jsme se vydali na cestu.

„Kam půjdeme?“ zeptal se Jazz.

„Do Vancouveru,“ řekla jsem. Naštěstí jsem před pár vteřinami měla vizi o Peterovi, Charlottě a Ann, jak loví v lesích kolem Vancouveru.

Kluci nic neříkali a hned se společně se mnou rozběhli. Kate sice měla na jazyku nějakou otázku, ale radši se rychle pustila za námi. Po pár hodinách jsme dorazili na okraj toho města.

„A co teď?“ zeptala se Kate.

„Budeme se snažit je vystopovat podle vizí, emocí a myšlenek,“ vysvětlila jsem jednoduše.

„Rozdělíme se?“ navrhnul Edward.

„Dobrý nápad. Tak já s Jasperem budeme procházet severní část města a ty s Kate jižní,“ souhlasila jsem a všichni přikývli.

„A kdyby něco, tak si zavoláme,“ dodala ještě Kate.

„Tak pojďme,“ řekl Jasper a my se rozešli.

Bloudili jsme městem a marně čekali na nějakou mou vizi. Jasper zaznamenával nějaké velké emoce každou chvíli, ale nikdy to nebylo to, co jsme potřebovali my.

„Už tady chodíme z místa na místo hodinu. Nezkusíme radši okolní lesy?“ zeptal se Jazz.

„Ne, radši ne. Budeme hledat ještě chvíli tady,“ nesouhlasila jsem s jeho nápadem.

„Dobře. Jak myslíš,“ usmál se trochu kysele Jasper, ale po mém nechápavém pohledu se rozesmál. „Promiň, ale hrozně mě matou všechny ty emoce kolem…“

Poslala jsem mu podporující úsměv a v tu chvíli mi zazvonil telefon. Edward.

„Ahoj, našli jsme je. Přijďte hned k nám. Jsme u zimního olympijského stadionu,“ řekl Edward rychle.

„Dobře. Za chvíli jsme tam. Zatím jim aspoň něco vysvětlete,“ mluvila jsem už v pomalém klusu.

„Jasně. Tak za chvíli,“ rozloučil se Edward a zavěsil.

„Tak vidíš, už nemusíme nikoho hledat,“ mrkla jsem na Jaspera a rozeběhla se směr stadion s Jasperem v patách.

Když jsme dobíhali ke stadionu, uslyšela jsem z nedaleka Edwardův hlas a ihned jsem k nim zamířila.

„Ann, prosím musíš nám pomoct. Rosalie je z toho na dně,“ prosil zrovna Edward. „A, tak tady jste…,“ usmál se naším směrem.

„Ahoj Alice. Vysvětli mi prosím ještě jednou, co všechno se vlastně stalo. Z toho, co mi stačil říct Edward, nic moc nechápu…,“ otočila se na mě Ann.

„My toho vlastně moc nevíme…,“ posmutněla jsem, „vím jen, že během oslavy, kterou si Rosalie hodně užívala, se něco stalo a Rose se přeměnila na upíra. Domníváme se, že kvůli zvýšené fyzické aktivitě potratila, a tím pádem došlo k přeměně. Taky tomu mohlo napomoct to, že před oslavou běhala za Jacobem a Renesmé, kteří si z ní dělali trochu srandu. Ale to jsou všechno jen naše dohady.“

„Nevěděl jsem, že běhala s Jacobem a Nessie po lese,“ řekl překvapeně Edward.

„Obarvili jí všechnu kosmetiku na modro a měli hroznou legaci taky z Rosaliiny lidské rychlosti… Ale to už nám teď nepomůže…,“ vysvětlila jsem.

„Sice nám to nepomůže, ale aspoň mám důvod dát jim oběma zaracha,“ pousmál se trochu Edward.

„Zpět k našemu problému… Co můžeme dělat?“ zeptala se Kate Ann.

„Nedá už se dělat nic… Jestli opravdu potratila, pak jediná možnost je nové otěhotnění…,“ řekla Ann.

„Půjdu s vámi. Podívám se na ni a promluvím s ní.“

„Děkuju Ann, jsi hrozně hodná,“ objala jsem ji.

„Jdete s námi?“ zeptal se Jasper Petera a Charlotty, kteří stáli celou dobu opodál a se zájmem nás pozorovali.

„Jasně. Nikam nespěcháme,“ usmála se Charllotta.

„A navíc - Ann je teď v našem týmu. Přece ji jen tak neopustíme,“ dodal Peter.

Tak pojďme, ať jsme u nás co nejrychleji,“ řekl Edward a my se rozběhli.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nové štěstí - 12. kapitola: