Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nové štěstí - 13. kapitola

21.10.2011 (19:45) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1940×

„Konečně jste tady,“ oddychla jsem si, když Edward a ostatní dorazili domů.

„Promiň, rychleji to nešlo…“ řekla Alice. „Co Rosalie?“

„Není to dobré. Za celou dobu, co jste byli pryč, nevyšla ani jednou z pokoje. Střídavě vzlyká a pozoruje zeď. Okolí vůbec nevnímá…“ vysvětlila smutně Esmé.

„Na Emmetta trochu reaguje, ale jen málo,“ opravila jsem Esmé, zatímco jsem si užívala Edwardova objetí, které mi celou dobu chybělo. „Emmett je z toho úplně zoufalý. Je pořád při ní. Za celých dvacet čtyři hodin vaší neobecnosti vylezl z pokoje jen jednou, a aby se uklidnil, šel zničit pár stromů,“ dodala jsem ještě. Bylo to opravdu hrozné. Pokoušeli jsme se s Rose promluvit, ale marně. Doufala jsem, že Ann dokáže udělat víc.

„A jak se vedlo vám?“ zeptala se Tanya.

„Dobře. Našli jsme Petera, Charlottu a Ann skoro hned po tom, co jsme dorazili do Vancouveru,“ usmála se Kate.

„Byli jste až ve Vancouveru?“ Katina slova překvapila nejen Irinu, která to překvapeně vyhrkla, ale i nás ostatní.

„A můžeš nám nějak pomoci, Ann?“ zadal další otázku Carlisle.

„Vancouver není tak daleko… A jestli dokážu Rosalie nějak pomoct, teď opravdu nevím. Uvidím, jak na tom je. Jestli by vám to nevadilo, šla bych si s ní teď promluvit,“ řekla Ann a my přikývli a sedli si pohodlně na gauč.

„Ahoj, můžu dál?“ zeptala se Ann Rosalie a ta překvapením přestala vzlykat.

„Co tady děláš?“ oplatila ji otázkou.

„Přišla jsem ti pomoct.“ Ann udělala malou pauzu a sedla si nedaleko Rose. „Emmette, necháš nás prosím o samotě?“

Emmett beze slova vstal a za okamžik byl při nás v obýváku. Nikdo jsme nechápali, proč by u toho Emm neměl být, ale nechali jsme to na Ann. Věděli jsme, že bychom asi neměli poslouchat, ale rozhodli jsme se, že to snad nebude vadit.

„Tak Rose, řekni mi, co tě trápí,“ začala Ann. Všichni jsme hned poznali, že má vystudovanou psychologii.

„Mě nic netrápí,“ řekla Rosalie, což nás všechny docela překvapilo.

„Ale no tak, jestli chceš, abych ti pomohla, musíš mi říct, co tě trápí,“ pokračovala dál klidně Ann.

„Jestli mi chceš pomoct, pak stačí, abys mi utrhla hlavu,“ odsekla zase Rose.

„Rose, dobře víš, že smrt není jediné řešení,“ řekla Ann, ale tentokrát nedostala žádnou odpověď. Očividně to považovala za dobré znamení, protože hned pokračovala dál. „Tak mi řekni, co tě trápí.“

„Dobře…“ povzdychla si Rosalie. „Nikdo nás ale nebude poslouchat.“

„Samozřejmě. Nikdo nás už nevnímá,“ přikývla Ann a já se zvedla k odchodu, ale Edward mě jemně posadil zpátky a ukázal mě i všem ostatním papír, na který napsal:

„Poslouchat můžeme, Ann mi poslala myšlenku, že Rose má jen malý psychický blok, který jsem už také z jejich myšlenek poznal a že naše naslouchání nijak nezaškodí.“

Všichni přikývli a usadili se zpět. Esmé ale zapnula televizi, aby si Rosalie byla stoprocentně jistá, že ji neposloucháme.

„Takže, Rose… Proč si myslíš, že smrt je jediné řešení?“ zeptala se Ann.

„Protože nemůžu mít děťátko…“ řekla smutně Rosalie.

„A jak víš, že nemůžeš?“ ptala se dál Ann.

„Protože jsem upír.“

„Ale vždyť víš, že díky mému daru to jde. Tak proč bys nemohla mít dítě i ty?“ Vůbec jsem nechápala, o co jde.

„Protože mi to není souzeno,“ odpovídala dál Rose.

„A proč by ti to nemělo být souzeno?“

„Protože jsem upír a k tomu zlý.“ Tahle odpověď mě docela pobavila. Všichni jsme věděli, že Rosalie patří k nejhodnějším upírům na světě.

„A proč si myslíš, že jsi zlá?“ pokračovala dál vytrvale Ann.

„Protože jsem prostě zlá.“ Rosalie viditelně nebyla v pořádku. Vykládala úplné hlouposti.

„A proč?“

„Proč se mě pořád tak vyptáváš?“ zvýšila najednou hlas Rosalie.

„Protože ti chci pomoct a protože tvoje důvody ke smrti jsou slabé,“ vysvětlila klidně Ann.

„A proč by měly být slabé?“ Rosaliin hlas zněl celým domem a nedal by se přeslechnout ani, kdybychom se snažili neposlouchat.

„Protože jediným tvým důvodem je, že si myslíš, že nemůžeš mít děti.“

„A to je snad nedostačující důvod?“ Teď pro změnu zadával otázky pořád jen Rosalie.

„Dostačující by možná byl, kdyby byl pravdivý.“

„A není snad? Otěhotněla jsem, ale pak jsem potratila! To se ještě nikomu jako já přece nestalo! Nebo snad ano?!“

„To je pravda…“ Najednou zněl Annin hlas trochu jinak, zamyšleně. „To se ještě nikomu, kdo čekal poloupíra, nestalo…“

Nastala krátká pauza, po čemž Ann rezignovaně řekla:

„Ano, asi máš pravdu. Stejně bys nebyla dobrá matka…“

„A proč bych nebyla dobrá matka?!“ zeptala se rozzuřeně Rosalie.

„Nevím… Prostě na to nemáš vlohy,“ vysvětlila Ann.

„Já že na to nemám vlohy?!“ Pomalu jsem začínala chápat, o co Ann jde, a jen tak tak jsem nevyprskla smíchy.

„Nemáš. Vsadila bych se o cokoliv, že kdybys měla dítě, už po měsíci by se o něj musely starat Bella s Esmé.“

„Tak se vsaďme! Já teď hned otěhotním a za půl rok uvidíš, že jsem dokonalá matka!“ Rosina slova nám všem vykouzlila úsměv na rtech.

Všichni už taky chápali, že když Ann neuměla přesvědčit Rose o tom, že i ona může mít dítě, šla na to z druhé strany. Začala Rosalii zpochybňovat a to si Rose nemohla nechat líbit a musela pochyby rozvrátit. Rozhodla se otěhotnět a ukázat všem, že je skvělá matka.

„Emmette! Pojď nahoru,“ zavolala Rosalie. „Hned teď mě oplodníš!“

Emmett vstal a se zmateným výrazem se vydal ke schodům.

„To zvládneš,“ zašeptal Jasper a poslal mu uklidňující vlnu. Emmett se hned pousmál a vyběhl schody.

Když jsme za chvíli uslyšeli steny, rozhodli jsme se, že bude lepší, když se na chvíli nějak zabavíme. Já, Edward a Jacob jsme se šli podívat, jestli Nessie spí, jestli ji neprobudil dřívější Rosaliin křik. Naštěstí spala, a tak jsme se všichni tři posadili na zem a s láskou ji pozorovali.

„Jaku, slib mi, že kdyby se mě a Edwardovi někdy něco stalo, postaráš se o ni,“ zašeptala jsem opřená o Edwarda.

„Samozřejmě,“ přikývl vážně Jacob, sedící z mé druhé strany.

„Díky,“ usmála jsem se vděčně.

„Možná je dobře, že se nám do dcery otiskl vlkodlak Jacob. Aspoň se nemusíme bát, že by se jí někdy něco stalo…“ zamyslel se Edward.

„To znamená, že nemáš nic proti mému vztahu s Nessie?“ zeptal se radostně Jacob.

„Ano, nic proti němu nemám. Ale nejdřív za dvacet let. Teď ještě minimálně patnáct let ti nedovolím se jí ani dotknout. Žádné líbání ani držení za ruce. Musím ji dobře vychovat,“ zasmál se tiše Edward a Jake s ním.

„Díky,“ poděkoval vlkodlak upírovi. Kdysi jsem si myslela, že ti dva se budou na věky nesnášet, ale teď jsou už nějakou dobu velmi dobří kamarádi. V tu chvíli mě ale mírně naštvali.

„Já ale nechci být babičkou už za dvacet let!“ namítla jsem a snažila se udělat to co nejtišeji.

„Jen si to přestav, jaká to bude nádhera. Taková malá vlčata…“ škádlil mě Edward.

„S trochou upířích vlastností,“ dobíral si mě i Jacob.

„Děsně humorné,“ ušklíbla jsem se.

„Tohle budeme řešit až za dlouho. Teď si užívejme malé Nessie,“ řekl Edward smířlivě a já se pousmála a přitiskla se k němu.

„Pojďme dolů, ať Renesmé nevzbudíme,“ zašeptal Jake a zvedl se ze země. Já s Edwardem ho následovala a všichni tři jsme se tiše vyplížili z pokoje.

Zrovna, když jsme však scházeli po schodech, ozval se z Emmettova a Rosaliina pokoje smích. Vtrhli jsme tam, abychom zjistili, co se stalo, a překvapením jsme zůstali stát ve dveřích.

V posteli ležela Rosalie a spokojeně snila a vedle postele se po zemi válel smíchy Emmett.

„Usnula v tom nejlepším,“ snažil se mluvit tiše, marně. „Díky, Ann.“

Emm vyskočil ze země a, naštěstí už oblečený, objal Ann. Já, Edward a i Jacob jsme mu rychle pogratulovali a odtáhli ho z pokoje, aby měla Rose klid. Musela hodně odpočívat, vždyť byla těhotná.

Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale ve škole teď máme hrozný frmol... Takže na počítač mám hrozně málo času. Doufám, že se vám to aspoň trochu líbilo a že přidáte aspoň kratičký komentář. Další díl přidám, co nejdřív, ale nevím, kdy to bude...

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nové štěstí - 13. kapitola: