Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nové štěstí - 18. kapitola

18.06.2012 (20:45) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2262×

Seděla jsem venku před domem a užívala si sluníčka, které před chvílí vyšlo. Snažila jsem se načerpat co nejvíce tepla – a taky se trochu opálit - protože co nevidět může přijít porod a já pak budu zase upír, který teplo sice dokáže cítit, ale nedokáže si ho takhle vychutnat.

A musím přiznat, že i když piju hodně krve a nejsem tak oslabená jako bývala Bella, doma je mi trochu chladno. Bohužel nemám radiátor, kterým byl pro Bellu Jacob. Dokonce ani ten smrad by mi tolik nevadil, kdyby mě byl nějaký vlk ochotný trochu zahřát. Dobře, přiznávám. Zápach by mi nevadil, protože jsem jako člověk žádný necítila.

„Najednou jsou ti vlkodlaci dobří, co?“ zachechtal se ze dveří Edward. Nezbylo mi než ho zpražit pohledem za jeho dotěrnou schopnost čtení myšlenek.

„Tak promiň… Možná bych věděl, jak to zařídit,“ blýsknul úsměvem a já na něj nadějně pohlédla. „Za pár minut tu budou Jacob a Seth. Jdou na návštěvu, ale jak znám Ness, ihned Jakea odtáhne někam mimo dům. Seth by ti možná mohl pomoct.“

„A promluvíš s ním, prosím?“ udělala jsem na něj psí oči. Nějak se mi nechtělo žádat Setha osobně.

„Řeknu mu, že potřebuješ pomoct, ale s čím, to mu budeš muset vysvětlit sama,“ škodolibě na mě mrkl. Měla jsem chuť mu něco odseknout, ale zadržel mě.

„A buď hodná, jinak mu neřeknu ani ň.“

S úsměvem na tváři Edward odešel a já se dál věnovala slunci a přitom přemýšlela o Edwardovi a Belle. Vždycky, i po Nessiině narození, mezi námi bylo menší napětí. Oba si velice dobře uvědomovali, že mají to, co já nikdy mít nemohla. Až doteď…

A díky tomu, že jsem jim konečně přestala závidět, se z nás teď stali skvělí kamarádi. S Edwardem jsme hodiny rozmlouvali o hudbě a s Bellou zase o Nessie. Musím přiznat, že i k Jacobovi jsem se začala chovat trochu mileji. No jo, asi jsem změkla.

Chvíli jsem ještě ležela na slunci a užívala si klidu, ale pak jsem uslyšela Nessiin smích a bylo mi jasné, že vlkodlaci už dorazili. Zhluboka jsem se nadechla a čekala, až se ve dveřích objeví Seth.

Po pár sekundách se ven z domu vyřítili Jacob s Renesmé.

„Čau, bloncko,“ mrkl na mě Jake a Nessie mi zamávala, no, pak hned zmizeli někde v lese.

Téměř hned po nich vyšel z domu Seth se širokým úsměvem na tváři.

„Ahoj, Rosalie,“ pozdravil vesele, když zastavil přímo před mým opalovacím lehátkem. „Edward mi prozradil, že potřebuješ mou pomoc.“

Stál tam a čekal na mou odpověď, zatímco já vymýšlela, jak mu to říct.

„Víš, vzpomínáš na dobu, když byla Bella těhotná?“ Dobře, trochu hloupá otázka…

„No ještě aby ne,“ zasmál se. „Byly to teda komplikované chvíle.“

„No, a vzpomínáš, jak byla strašně moc slabá a byla jí zima?“

„Pokračuj,“ pobídl mě.

„No, a ačkoliv já na tom nejsem tak zle, jako byla ona, chvílemi je mi docela chladno. A upíři mě nezahřejí a Jacob je pořád někde s Renesmé,“ vysvětlila jsem a váhavě na něj pohlédla. Vědoucně na mě shlížel a v očích mu jiskřilo.

„A po mně chceš, abych tě zahřál,“ dokončil s úsměvem.

„Ano,“ přikývla jsem a čekala na jeho reakci. Musel se dobře bavit, a nejenom on, protože já málokdy o něco někoho žádám.

„Žádný problém!“ zasmál se. „Je ti teď zima?“

„No, na slunci mi bylo fajn, ale už se začíná smrákat, tak za chvíli mi asi začne být kosa.“ Trochu jsem se uvolnila, když jsem viděla jeho pohodový, veselý pohled na věc. „Dojdu si něco obléknout. Počkáš v obýváku na pohovce?“

Vstala jsem z lehátka, posbírala pár věcí, které jsem měla při sobě, a vydala se do domu. Přeci jenom jsem se nechtěla nechat zahřívat jen v tílku a kraťasech. V pokoji jsem na sebe hodila volné tričko a tepláky a vydala se pomalu do obýváku.

Chůze s takovým břichem nebyla snadná, vlastně nic s ním nebylo snadné, ale nedalo se nic dělat. Nechtěla jsem celé tři měsíce, co jsem byla zase člověk, proležet na gauči.

„Tak jsem tady,“ řekla jsem vesele, když jsem se konečně doploužila do obýváku. Pohled mi padl na deku ležící vedle Setha na pohovce.

„Že to ale trvalo,“ zavtipkoval. „Pustíme si k tomu nějaký film?“

„Jasně. Vybereš něco?“ souhlasila jsem a zvedla deku. Seth vstal, vybral nějaký film a pustil televizi. Pak si sedl ke mně na gauč a zachumlal nás oba do deky. Pro někoho by to mohlo vypadat moc důvěrně, ale mně šlo jen o to, abych se trošku zahřála. A Seth to chápal.

Film začal hrát a já se uvelebila na Sethově rameni.

„Za chvíli to tu bude jak v sauně,“ podotkl a já pozvedla koutky v úsměvu.

„Přesně o to mi jde.“ Seth o něčem začal vyprávět, z televize se začaly linout různé zvuky a rozhovory, ale já to vše pomalu přestávala vnímat. Byla jsem docela unavená, ačkoliv jsem ten den paradoxně skoro nic nedělala. Začala se mi klížit víčka a já po chvilce už hluboce spala.

Probudila mě děsivá bolest v břiše a já rychle otevřela oči. Bála jsem se jen pohnout, abych nějak neublížila děťátku.

„Emmette!“ vykřikla jsem a divila se, proč je všude takové ticho a proč není Emmett v našem pokoji a nepozoruje mě, když spím, jako obvykle.

„Emmette!“ zvolala jsem znovu, ale nepřicházel. Začínala jsem být zoufalá. Z břicha mi do celého těla vystřelovala šílená bolest a mně v okamžiku došlo, že děťátko se zuby dere na povrch.

„Carlisle!“ zkusila jsem k sobě přivolat nejzkušenějšího člena rodiny. Marně. „Je tu někdo?“ zavolala jsem vyděšeně. Nikdo nepřicházel. Nikdo tu nebyl. Já začala rodit a nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl.

Sevřela jsem okraj postele v pěsti a snažila se klidně ležet, abych to děťátku nějak usnadnila. Ucítila jsem další jeho pohyb a vzápětí vykřikla bolestí. Jedno z mých žeber bylo zlomené napůl.

Teprve teď mi došlo, že vlastně ležím pod prostěradlem. Začala jsem ho ze sebe rychle sundávat, ale vůbec to nešlo. Přišlo mi, že jsem se v něm ještě víc zamotávala a že mě snad schválně drželo.

„Rosalie!“ uslyšela jsem z dálky Emmettovo volání a oddechla si. Za chvíli už tu bude a pomůže mi.

„Rose, probuď se!“ volal na mě naléhavě nějaký druhý hlas. Chvíli jsem ho nedokázala k nikomu přiřadit, ale pak si vzpomněla. Seth. Ale co ten tady dělá?

„No tak, Rose. Otevři oči!“ Nechápala jsem to. Vůbec mi nedocházelo, proč po mně Emmett chce, abych otevírala oči v takové situaci. Ale rozhodla jsem se ho poslechnout.

Otevřela jsem oči a zmateně se podívala na Emmetta, shlížejícího na mě se strachem v očích, a Setha, držícího mě zabalenou v dece.

V okamžiku mi po tvářích začaly stékat slzy.

„Byl to jen sen, Rosalie,“ řekl Emm vlídně a sedl si k nám na gauč. „Byl to jen sen.“

Emmett mě přebral ze Sethovy náruče a stále zabalenou v dece mě k sobě přivinul.

„Už je to dobré,“ šeptal a jemně mě hladil po vlasech. Pevně jsem se k němu tiskla a hladila si přitom bříško.

„Nechám vás tu o samotě,“ řekl Seth a odešel někam do hlubin domu.

„Chceš si o tom popovídat?“ zeptal se Emm ustaraně.

„Zdálo se mi, že jsem začala rodit a nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl,“ vyhrkla jsem rychle, zatímco mi po tváři stékaly další a další slzy. Nebála jsem se jen o sebe, bála jsem se hlavně o to děťátko. Ten sen byl tak strašně živý. Kdybych byla Alice a zdálo se mi tohle, asi bych se zhroutila, vzhledem k jasnovideckému daru. Já ale naštěstí budoucnost nevidím, a tak jsem mohla doufat, že to byl jen sen a že se to doopravdy nikdy nestane.

„Neboj, byl to jen sen. Ve skutečnosti se to nikdy nestane,“ ujišťoval mě Emmett. „Vždycky tu s tebou budu. A když si budu muset skočit na lov, zůstane tu Carlisle nebo někdo jiný.“

„Dobře,“ přikývla jsem pořád ještě trochu rozechvěle. „Dodíváš se se mnou na ten film?“

„A o čem to je?“ zeptal se trochu veseleji.

„Vlastně ani nevím. Usnula jsem skoro na začátku,“ zasmála jsem se a utřela si z tváře zbytky slz.

„Dobře,“ přikývl vesele. „Je to nějaká novinka. Ještě jsem to neviděl, tak snad z toho něco pochopím.“

Uvelebila jsem se v Emmettově náruči a zahleděla se do filmu.

Tak co, líbila se Vám kapitola? Pomalu se blížíme ke konci povídky. Ještě tak zhruba dvě kapitolky a konec... Takže si ten zbytek užijte. :)

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nové štěstí - 18. kapitola: