Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nové začátky 18. kapitola

08.06.2012 (08:30) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2041×

Většinu času, který mi zbýval do porodu, jsem trávila doma, nebo ve vile Cullenových. Snažila jsem se nedávat okolnímu světu na odiv své těhotenství. Jednak kvůli Cullenovým, ale také kvůli divnosti a rychlému průběhu celé této akce.

Jediným mým veřejným projevem byla účast na Davidově fotbalovém zápasu. Všichni fanoušci Davidova týmu se oblékli do týmových barev. Ale Alice se to rozhodla dovést k dokonalosti a nechala nám našít kostýmy maskotů Forkské školy. Já z nich byla nejkulatější.

Když se celá naše skvadra dostavila na hřiště, všechno zmlklo. Ale Emmett se s Alicí ujali hlavního slova a za chvíli svým povzbuzováním strhli všechny přítomné. Mávali jsme transparenty, křičeli a skákali, co to šlo. A troufám si říct, že jsme svoji troškou do mlýna přispěli k vítězství Forkského týmu. David zářil štěstím a pýchou, když ho na konci zápasu vyhlásili nejužitečnějším členem týmu.

„Přijde mi to neuvěřitelné, ale opravdu jsem se bavil,“ řekl mi později Edward.

A byla to pravda, to bylo očividné. Nikdy jsem Edwarda neviděla tak zapáleného do něčeho pro něj tak nudného, jako je fotbal. Myslím, že v některých chvílích překřičel i Emmetta, a to je co říct.

„Jde se oslavovat,“ oznámila nám Alice, když jsme s triumfem odcházeli domů.

„Ale Alice, zase oslava?“ rýpla jsem si.

„No samozřejmě. Davidův triumf je přece obrovský důvod k obrovské oslavě. A hlavně to nejspíš bude poslední oslava, když jsi ještě komplet,“ zaculila se a dodala: „Už jsem na ni všechny pozvala.“

„Jak všechny?“

„No, celý tým, trenéra a ostatní, co k němu patří, a taky všechny fanoušky. Bylo to na vstupenkách. Ty sis toho nevšimla?“

„Nevšimla. Asi hlavně proto, že jsem vstupenku nedostala. Ale jaks věděla, že Forks vyhraje?“

Alice si jen ukázala na čelo a mně hned došlo, že naše vědma měla další vizi. Asi si na to nikdy nezvyknu.

„Takže kde a kdy?“ zeptala jsem se.

„Za tři hodiny na hřišti. Objednala jsem obrovitánský párty stan v týmových barvách, takže dokud budou staženy postranní stěny, nikdo neuvidí, jak tady kmitáme, abychom vše včas připravili. Jídlo, pití, hudba, zábava, prostě všechno,“ rozplývala se Alice. Byla ve svém živlu.

„A co ohňostroj, ten nebude? Alice, jsem zklamaná,“ dobírala jsem si ji.

„Bude to grandiózní finále. Ohňostroj jsem objednala rovnou z Číny,“ chlubila se.

„Ty jsi neuvěřitelná,“ vybafli jsme spolu s Davidem.

O pár hodin později jsme se už všichni svíjeli v rytmu hudby na improvizovaném parketu ve tvaru placatého fotbalového míče, uprostřed stanu, který velikostí připomínal spíš cirkusový.

Nevěřím, že by se někdo z městečka nezúčastnil, protože tu bylo totálně našlapáno. Všichni byli nadšení, troufám si říct, že se dobře bavili. Taky jak jinak, když se o zábavu a vše kolem starala Alice. Stella si přivedla Mikea a bylo vidět, že se mají rádi. Mohli na sobě oči nechat. To bylo hezké. Celou dobu jsem se šťastně tiskla k Edwardovi a on mi šeptal něžná slůvka do ucha. Těšila jsem se na večer.  

Ani jsem se nenadála a už byl soumrak. A když se dokonale setmělo a Forkské nebe protnuly kužely pěti barevných laserů, byla to teprve předzvěst, jak Alice předpovídala, grandiózního finále v podobě dvacetiminutového ohňostroje, který - s nadšením sobě vlastním - odpaloval Emmett s Jasperem. Nutno podotknout, že byl přesně synchronní s hudbou, kterou právě Alice pouštěla z obrovských reprobeden.

Celou tu nádheru jsem sledovala z Edwardovy náruče, když mnou při posledním výstřelu ohňostroje projela šílená bolest. S výkřikem jsem se sesunula k zemi a svíjela se křečí a bolestí, která mi vycházela z břicha.

Edward na nic nečekal a svou rychlostí, se mnou v náručí, vystřelil ztemnělým lesem směrem k domu Cullenových. Najednou jsme byli na místě a Carlisle nám otevíral vstupní dveře.

„Odnes ji rychle do pracovny. Musím ji vyšetřit,“ křičel na Edwarda.

„Bello, jak je ti?“ ptali se mě oba zároveň.

„Už je to lepší. Už je to dobré,“ ujišťovala jsem je. „Nevím, co to bylo, ale už je to pryč,“ dodávala jsem.

„To je sice fajn, ale i tak tě musím vyšetřit,“ rozhodl Carlisle.

„Ne, myslím, že to nebude nutné. Miminko se asi jen protahovalo,“ snažila jsem se jim vysvětlit.

„Bello, nediskutuj a buď hodná. Poslechni Carlislea, musí tě prohlédnout. Nesnaž se to zlehčovat. Může vám jít o život,“ zavrčel Edward.

„Dobře, dobře. Ale ty jdi pryč. Znervózňuješ mě,“ poslala jsem tu hysterku z pokoje.

„Miluju tě, Bello,“ špitl, když odcházel.

„Já tebe,“ zavolala jsem.

…

„Edwarde,“ volal na něj Carlisle, když se mnou v náručí scházel do haly.

V mžiku jsem byla v Edwardových rukou, které mě opatrně pokládaly na pohovku.

„Kdes byl?“ ptala jsem se ho a stírala mu déšť z vlasů.

„Byl jsem se na chvíli projít. Nadýchat se čerstvého vzduchu a dát si svačinu,“ pousmál se na mě Edward.

Vzhlédl ke Carlisleovi. „Neposlouchal jsem, ale už chci vědět, co se s Bellou a miminkem děje. Jsou oba v pořádku?“

„To bychom taky rádi věděli,“ řekla Esmé, vcházejíc zrovna s ostatními do domu.

Přešla přes halu ke mně a pohladila mou tvář. Rosalie se na mě povzbudivě usmála a dloubla Edwarda loktem do zad.

„Bude to v pohodě, mami,“ políbila mě Stella a David mě poplácal po rameni.

Všichni ostatní se posadili a vyčkávali Carlisleova ortelu.

„Takže,“ začal, „neděje se nic zvláštního, až na to, že se podle všeho dítě připravuje na porod. S největší pravděpodobností se otáčelo hlavičkou dolů, a jelikož je už velké a má pořádnou sílu, způsobilo to Belle bolest. Nebudeme proto nic víc riskovat a odteď bude Bella jen odpočívat. Nejlépe v posteli,“ ukončil a zahleděl se mi do očí.

Vzdychla jsem. Nechtělo se mi ležet a nic nedělat.

„Těch pár týdnů to vydržíš,“ řekl mi Edward a všichni se usmívali, že se nám nic hrozného nestalo.

„Ale co Stella a David a co květinářství?“ Chtěla jsem pokračovat dál, ale byla jsem umlčena mnoha překřikujícími se hlasy, které mě ujišťovaly, že Stella s Davidem zůstanou v domě Cullenových, květinářství  z důvodu nemoci na nějakou dobu zavřeme a já se nebudu muset o nic starat, jen odpočívat, nic nedělat, nehýbat se, a kdyby mě i na ten záchod mohli odnést, nic by nenamítali. To bude zábava, pomyslela jsem si.

…

Dny se vlekly. Všichni se mě snažili zabavit a rozptýlit, abych nemyslela na to, že mám jen ležet. Edward byl stále se mnou, ale na mé návrhy na jediné rozptýlení, o které bych stála, reagoval jen pousmáním a konstatováním, abych dočkala času.

Rosalie mi s Alicí každý den nosily své nové úlovky dětského oblečení. Dokonalé dupačky, růžové šatičky s kanýrky, miniaturní botičky.

Esmé mi pětkrát denně chystala hody v podobě vybraných jídel, na které jsem stejně neměla moc chuť. Povětšinou jsem se cpala syrovým masem a zapíjela ho krví z kelímku. Ale vajíčkům, vajíčkům jsem nikdy neodolala.

Emmett s Jasperem ze sebe dělali šašky a snažili se mě bavit svými kousky a musím uznat, že se jim to vždy podařilo. Smála jsem se, až se mi břicho natřásalo.

Stella a David mi vždy po škole vyprávěli všechny drby, které se po škole nebo po Forks nesly – na to jsem se těšila. Někdy to bylo jako telenovela v kombinaci s Beverly Hills.

…

„Carlisle, nech mě jít alespoň na verandu. Nebo k řece. Vždyť je to jenom kousek a Edward půjde se mnou,“ žadonila jsem. „Už přes týden mě nic nezabolelo. Miminko i já se snažíme, mohli bychom dostat něco za odměnu. Dnes je tak krásně.“

Carlisle chvíli zadumaně přemýšlel.

„No, testy zatím vypadají dobře, nikde tě nic nebolí, dítě je také v klidu.“

„No tak, Carlisle. Prosím,“ škemrala jsem nedočkavě.

„Dobře, myslím si, že bys mohla jít na chvíli ven. Samozřejmě pod dohledem a velmi, velmi pomalu. Žádné skákání, běhání, námaha. V klidu, rozumíš?“

„Rozkaz,“ vykřikla jsem nadšeně a vystřelila z gauče rychleji, než jsem měla.

„Bello, co jsem říkal? Pokud se nebudeš chovat tak, jak jsem ti doporučil, přikurtuju tě k posteli,“ vyhrožoval mi.

„Promiň, už budu hodná.“

„Carlisle, mně to nepřipadá, jako dobrý nápad,“ vmísil se do toho Edward.

„Mně je jasné, že tobě to nepřipadá jako dobrý nápad, ale já potřebuji na chvíli ven. V rámci zachování zdravého rozumu a fyzické síly to potřebuju,“ loudila jsem na Edwardovi jeho svolení.

„Dobře, ale nelíbí se mi to,“ neodpustil si.

Přistoupil ke mně, políbil mě, a pak si klekl k mému bříšku, vyhrnul tričko a políbil i ho.

To bylo tak krásné a dojemné gesto.

Vstal, objal mě kolem zad a pomaloučku mě vedl z domu přes verandu, směrem k řece.

Nasála jsem čerstvý vzduch do plic a nastavila tvář slunečním paprskům. Podívala jsem se na Edwarda a opět mě uchvátila krása jeho pokožky, zářící ve slunci.

Propletla jsem své prsty s jeho a pomalu se přibližovala k jeho rtům. Už se tomu nedalo odolat. Byl tak krásný a já ho moc chtěla. Tentokrát mi neunikne. Vím, že se nemám namáhat, ale já to nevydržím. Stoupla jsem si na špičky, a co nejvášnivěji jsem dokázala, jsem se zmocnila jeho rtů. Líbal mě tvrdě a vřele, tiskl si mě k sobě, jak jen to mé bříško dovolovalo. Tep se mi začal zrychlovat a nohy podlamovat, když ode mě Edward poodstoupil a podíval se mi zpříma do očí. Naklonil hlavu a bylo vidět, že je zmatený.

„Děje se něco, Edwarde?“ zeptala jsem se ho. Byla jsem taky zmatená.

„Ne, asi nic. Zdálo se mi, že něco slyším. Asi se mi to jen zdálo,“ řekl, vzal mě zase za ruku a vedl k řece.

„Říkala si něco, Bello?“

„Ne, nic. Jsi v pořádku, Edwarde?“

Edward se náhle, na místě, zastavil a tím pohybem mě strhl o krok zpět. Podíval se na mě a pak mi sjel pohledem k břichu a zase se vrátil k mým očím.

Tak teď jsem byla hodně zmatená.

Z ničeho nic padl na kolena, chytl mi bříško do dlaní a pošeptal do něj.

„Tady je táta a maminka. Jsi v bezpečí a my tě nade vše milujeme.“

„Ty, ty ji slyšíš, Edwarde?“ zeptala jsem se zjihle a ani nevím proč, jsem si byla jistá, že mám v bříšku malou Renesmé.

Edward na mě koukl a dojatě kývl na souhlas.

„Co říká? Jak je jí?“

„Miluje tě. Miluje tvůj hlas. Líbí se jí i ten můj.“

Slzy se mi draly z očí.

„Taky tě miluju a už se na tebe moc těšíme.“

„Usnula,“ řekl Edward, vstal a zase mě objal.

„To bylo tak krásné,“ vykoktala jsem ze sebe, celá dojatá.

„Dokonalé.“

Seděli jsme celou věčnost na měkkém mechu na břehu řeky a probírali se svými vzpomínkami na ten jedinečný okamžik.

 Mluvili jsme spolu o našem prvním setkání, o každém doteku, pocitu, prostě všem, co jsme spolu prožili, a malovali si šťastnou budoucnost v kruhu našich nejbližších, naší rodiny.

„Už je pozdě, lásko. Měli bychom se pomalu vrátit, aby sis odpočinula. Miminko se začíná pobouzet, bude mít hlad,“ usmál se Edward.

„Dobře, jdeme,“ řekla jsem a prudce vstala.

To byla chyba. Obrovská chyba.

Něco ve mně prasklo, křuplo, a já, ochromená bolestí a křikem, padala k zemi. Edwardovy ruce chytily moji hlavu těsně nad kamenem, o který bych si ji zaručeně rozbila. To mě ale nezajímalo. Přes tu neskutečnou bolest jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na svoji malou Renesmé.

Věděla jsem, že se neudržím dlouho při vědomí a poslední, co si pamatuji, byla kaluž krve.

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nové začátky 18. kapitola: