Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový člen rodiny - 1. kapitola

04.06.2011 (15:00) • BlackNes • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 5341×

„Co budeme o víkendu dělat?“ zeptala se znuděně má sestra Rose. Pomalými pohyby si česala své krásné, blonďaté vlasy. Elegantně si je vyčesala a zavázala rudou stuhou tak, aby se jí hodila k laku, kterým si před chvilkou lakovala nehty.

„Góóóól,“ zakřičel mi její manžel a můj bratr Emmett přímo do ucha. Myslela jsem, že ho za to něčím praštím. Ví, že mám ráda klid a ticho, ale i tak dělá každý den jen velký rámus. Nakonec jsem to nechala běžet.

Chvíli jsem jen tak přemýšlela, a pak jsem dostala vizi. Já, Jasper, Rosalie a Emmett v nákupním středisku v Seattlu. Skvělý nápad. Podívala jsem se na Rose a ta pochopila. Spolu jsme nadšeně vykřikly.

„Nákupy.“

Emmett se úplně zhrozil. Chtěl se potichu vytratit, ale já mu v tom elegantně zabránila. Skočila jsem přímo před něj a spustila.

„Ale no tak, Emmette, co se to s tebou děje? Všichni víme, že máš rád nákupy a neříkej, že ne!“ podívala jsem se na Rose a ta přikývla.

Takže ho nějakým způsobem přesvědčí, ale u toho být nemusím. Rozhodla jsem se, že se půjdu zeptat Jaspera, svého manžela, jestli s námi pojede.

Byl dole v obýváku a seděl na pohovce. Vypadal přímo skvěle, jak tam jen tak seděl, na tváři měl veselý výraz. Právě si pročítal jeden z těch sportovních časopisů. Usmála jsem se na něj a přišla si sednout vedle něho. Chtěla jsem se ho zeptat, ale on byl rychlejší.

„To víš, že s tebou půjdu, miláč-“ Nestihl to ani doříct, protože jsem ho s radostí políbila. Polibky mi vášnivě vracel. Když jsem se od něho konečně dokázala odtrhnout, tak jsem vyběhla nahoru říct Rose, že s námi pojede.

„Rose?“ začala jsem, když jsem vešla do pokoje.

„Ano, Alice?“ slyšela jsem její hlas v šatně. Vešla jsem tam a uviděla ji, jak se sklání nad Emmettem, který klečí na kolenou a na tváři má prosebný výraz. Tohle dělal vždycky, když jsme chtěli, aby s námi šel na nákupy. K jeho smůle to nikdy nepomohlo a vsadím se, že to nepomůže ani dnes.

„Jasper s námi pojede, jak jsi na tom ty?“ zeptala jsem se a usmála se na Emmetta. Ten odvrátil oči od Rose a tentokrát nasadil prosebný výraz na mě. Já ho ovšem s radostí ignorovala.

„Emmett jede taky,“ řekla, ale Emmett chtěl odporovat.

„Ale.“ To bylo to jediné, co stihl říct, protože se na něho podívala Rosalie a já nevím, který z pohledů nasadila, ale určitě byl přesvědčivý.

„Ale jistě, že jedu,“ odpověděl Emmett a podíval se na mě. Jen jsem se usmála a vyšla z pokoje. Takhle lehký mu to neudělám, zvláště ne po tom, co mi půlku oblečení vyhodil do koše! Pořád jsem na něj naštvaná. To mu neodpustím.

Další den ráno jsme vyjeli. Má vize se splnila. Půjčila jsem si klíče od auta svého nebiologického otce Carlislea. Své rodiče si už nepamatuji. Je to dlouhá doba, přibližně 100 let. Ovšem Carlislea a jeho ženu Esmé mám ráda jako vlastní rodiče a velmi si jich vážím.

Celou cestu jsem uvažovala nad tím, zda se nám do auta vleze všechno. Dospěla jsem k názoru, že ne. Někdo bude muset jet taxíkem, ale já to nebudu. Nesnáším ty oplzlé pohledy taxikářů. To se raději proběhnu přes les. Byla jsem tak pohlcená svými vlastními myšlenkami, že jsem si nevšimla, že stojíme na parkovišti.

„Země volá Alici, rozmyslela sis to, nebo co?“ ptal se mě Emmett.

„Ne, nerozmyslela jsem si to, Emmette. To bych ti neudělala,“ odpověděla jsem mu a zákeřně se usmála.

„No jistě,“ řekl a předstíral nadšení, ale moc dlouho mu to nevydrželo, pouze do té doby, než jsme vešli do obchodu. Vešli jsme dovnitř a já se vydala hned k velkým stojanům ověšených spoustou krásných věcí. Milovala jsem nákupy, vždycky jsem se u nich dokázala odreagovat a nemyslela jsem na nic jiného než na to, jestli mi to v tom daném oblečení sluší.

Byla jsem tak ponořená do nákupů, že jsem si ani nevšimla, že nakupujeme 4 hodiny. Už jsme měli všechny obchody prošmejděné, ale mně se domů ještě nechtělo. Tak jsem plácla tu první věc, která mě napadla.

„Co takhle procházka v parku?“ navrhla jsem a všichni souhlasili.

„Dobře, Jaspere, pomůžeš mi dát tašky do auta?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě,“ odpověděl.

„Rosalie, Emmette, běžte napřed, my vás doženeme.“

S Jasperem jsme šli dát tašky do auta. Jak jsem si myslela, je toho trochu víc, než se tam vejde. Spoustu tašek jsem uložila do kufru, ale všechny se tam nevlezly, takže je jich spousta i na zadním sedadle. No co, budeme se tam muset vmáčknout, ale já taxíkem rozhodně nejedu.

Vyrazili jsme ruku v ruce do parku. Přešli jsme přes hlavní ulici a byli tam. Spolu jsme si sedli na lavičku a já si opřela hlavu o jeho rameno. Bylo mi krásně.

Jediné, z čeho jsem byla teď smutná, bylo to, že já nikdy nebudu mít děti, jako jsou tyhle, co si tu hrají. Bylo mi to líto, ale jako upír se nemůžu měnit, a tak nemůžu mít miminko. Nikdy se o žádné nebudu moct starat. Nikdy mi nikdo nebude říkat mami. Alespoň jsem se na ně mohla dívat.

Byly tu děti různého věku a všechny si spolu hrály. Byl to takový krásný obrázek pohody.

„Nebuď smutná,“ chlácholil mě Jasper.

Jen jsem se na něho podívala a jemně ho políbila. Milovala jsem ho a vždy budu. Byl mou největší oporou. Potom jsem se znovu dívala na děti a všimla si jedné malé holčičky úplně vzadu. Jak tam sama sedí a hraje si…

Autor: BlackNes, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový člen rodiny - 1. kapitola: