Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový člen rodiny - 13. kapitola

18.11.2011 (07:15) • BlackNes • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3026×

Takhle to už šlo skoro měsíc. S Edwardem jsem chodila. Byl skvělý. Strašně pozorný, milý a laskavý. Miluji ho nade všechno. S Jacobem se taky vídám. Jsme skvělí přátelé. Rozumíme si a dokážeme se o všem pobavit. Právě dneska jsem u něho měla přespat, protože v La Push bude táborák pro ty, co vědí o nadpřirozeném světě. Takže i pro mě.

„V žádném případě tam nebudeš spát, Bello!“ křičel na mě Edward. Nevím, co má za problém. S Jacobem jsme jen přátelé. Nemám ráda, když mi něco zakazuje. 

„Nemáš mi co zakazovat!“ Zamračil se.

„Ale rozhodně u toho psa spát nebudeš! I kdybych tě měl odtáhnout a přitom riskovat, že mě zabijí!“ řekl a to mě dopálilo ještě víc.

„Nebudeš mi nic zakazovat!“ rozkřičela jsem se ještě víc. Popadla jsem tašku a už uháněla do garáže k mému novému autíčku. Koupil mi ho Emmett jako dárek za to, že jsem mu opravila Jeep. V autech se opravdu vyznám. Je to celkem zábava. Moje bylo rudé Lamborghiny aventador. Úplně jsem si ho oblíbila. Byl to můj miláček.

Nasedla jsem a uháněla neuvěřitelnou rychlostí pryč. Ani jsem se neohlédla, jestli se za mnou dívá nebo ne. V tuhle chvíli mi to bylo jedno. Chtěla jsem být od něho co nejdál. Nedokážu ho pochopit. V jednu chvíli je na mě milý a v druhou chvíli na mě křičí. Kdyby mi aspoň řekl proč!

Začal mi zvonit telefon. Podívala jsem se a byla to Alice. V tuhle chvíli jsem si s ní nechtěla povídat. Položila jsem telefon na sedadlo spolujezdce a chtěla se zase věnovat cestě. Když jsem se ovšem podívala před sebe, viděla jsem, jak si to veliký náklaďák žene přímo na mě. Stočila jsem rychle volant na stranu, ale bylo pozdě. Náklaďák narazil do mého autíčka a já jela ještě další tři metry, než jsem narazila do stromu a ucítila silnou bolest.

Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Uviděla jsem malou postavu v černém plášti. Něco, nebo spíše někoho mi připomínala. Nedokázala jsem ale přijít na to koho. Nestihla jsem si ji pořádně prohlédnout, protože kvůli bolesti jsem upadla do bezvědomí.

Nevím, co se dělo. Ani nevím, jestli na mě někdo mluvil nebo se mnou hýbal. Neviděla jsem ani neslyšela nic. Ta černota byla hrůzostrašná. Už jsem myslela, že se nikdy neproberu. Když v tom jsem uslyšela sametově krásný hlas.

„Alice, co se děje?“ ptal se zmateně.

„Je mi to líto, ale jiná možnost není,“ řekl někdo jiný a já nechápala, o čem mluví. Jaká možnost? Co se se mnou děje?

„To není možné. Nechci jí zkazit život,“ řekl smutně ten nádherný hlas a já ho chtěla utěšit. Snažila jsem se pohnout. Když jsem to pak uslyšela.

Ten řev, který jsem slyšela, byl hrozný. Někdo trpěl strašnou bolestí. Po dlouhé chvíli jsem si uvědomila, že jsem to já. Snažila jsem se to zastavit. Podařilo se mi to, ale jak jsem si uvědomila tu bolest, začala jsem se zmítat v křečích.

„Už dlouho nevydrží, Edwarde,“ řekl ten druhý hlas a já si to všechno vybavila.

Alice. Adoptování. Upíři. Edward, který přijede domů. Nenávist. Jacob. Líbání s Edwardem. Hádka s Edwardem. Autonehoda.

Všechno se mi to začalo po částech vracet. Pod náporem toho všeho jsem znovu vykřikla. Ale můj křik netrval dlouho. Zastavila jsem ho, ale pořád se zmítala.

„Dobrá,“ řekl Edward a já nerozuměla ničemu, o čem tu mluvili.

„Zbavím tě toho,“ pošeptal mi do ucha a já ucítila ledový dotek na mé levé ruce. Bylo to tak příjemně chladivé. 

Nejprve jsem cítila, jak mi políbil zápěstí, a potom pokračoval nahoru až k loketní jamce. Tam se zastavil a na chvíli přestal. Já nechtěla, aby přestal. Bylo to příjemné. Za chvíli jsem ale ucítila, jak jeho zuby projíždí mou pokožkou, a já se ocitla v úplně jiné bolesti.

Ani jsem se nenadála a už spalovala celé moje tělo. Až po několika vteřinách jsem si uvědomila, co se děje. Já se měním v upíra! Už mockrát jsme vedly na toto téma s Alicí hovor, ale ona mě nechtěla proměnit. Tak jsem to vždycky nechala být.

Ležela jsem jen tak a nechala se spalovat bolestí. Ústa jsem měla semknutá při sobě, aby mi z nich neunikl ani jediný výkřik. Ruce jsem měla těsně u těla a pěsti jsem nechala povolené. Kdybych je měla sevřené, tak by si Edward myslel, že trpím nesmírnými bolestmi a já mu nechtěla přidělávat starosti. I přes tu hádku ho nepřekonatelně miluji.

Myslela jsem, že už to nikdy neskončí. Když jsem ucítila jemnou změnu. Plamen, který pohlcoval moje tělo, začal od konečků prstů na nohách pomaličku ustupovat. Ani nevím, jestli jsem ležela už týden, měsíc, pár dní nebo jen pár hodin. Bylo to ale strašně nepříjemné. Plamen ustupoval přes kolena ke stehnům. Od stehen k břichu a pomaličku ale jistě se zaměřoval na mé srdce.

To uhánělo jako splašené. Bilo snad na plné obrátky, když jsem myslela, že mi vyskočí z hrudi, vynechalo. Vynechalo jednou, dvakrát, třikrát, až přestalo bít úplně. 

V místnosti bylo hrobové ticho. Chvíli jsem ještě ležela, abych si byla jistá tím, že se ten ohavný plamen už nevrátí. Znovu bych to nevydržela.

Pomalým pohybem jsem otevřela oči do krásně slunného sne. Přes stěnu, která byla na západní straně, sem pronikaly paprsky slunce. Dívala jsem se na strop a viděla všechny prasklinky a rýhy štětcem, co tam zanechal někdo, kdo maloval zeď. Také jsem viděla, jak si malá zrnka prachu spolu tančí ve vzduchu. Dokonce jsem v rohu uviděla malou pavučinku, kterou si právě pilně tkal malý pavouček.

Nový život byl zajímavý. Ještě jsem si z něho sice moc neužila, ale to se napraví. Pomalu, abych ostatní nevyděsila, jsem se posadila.

Všichni se na mě nevěřícně dívali a já byla strašně zmatená těmi pohledy, co na mě vrhali. Dokonce i Carlisle a toho jsem se vyděsila nejvíc. Jeho přece nikdy nic nevyvede z míry.

„Ahoj,“ řekla jsem po chvíli ticha. Ten hlas mi byl úplně cizí. Zněl jako ta nejkrásnější zvonkohra. Na svůj pozdrav jsem ovšem odpověď nedostala a to mě celkem vykolejilo. Co se to s nimi jen děje?

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se a v mém hlasu byla slyšet hysterie.

„Ne, všechno je v pořádku, Bello,“ snažil se mě uklidnit Edward, ale já zahlédla v jeho očích něco, co mi říkalo, že mi neříká pravdu. Proč mi lže zrovna on?

„Edwarde, proč mi lžeš?“ zeptala jsem se a podívala se do podlahy. Myslela jsem, že ke mně dojde a obejme mě, ale on nepřišel. Píchlo mě teď už u mého mrtvého srdce. Co se to sakra děje?

„Řekne mi někdo konečně, co se děje?“ zeptala jsem se a po všech se podívala.

První, kdo se probral, byla Alice a přikývla. Myslela jsem, že mi to začne vysvětlovat, ale ona vyběhla ze dveří, ale za chvíli se vrátila a nesla s sebou velké francouzské zrcadlo.

Vůbec jsem ji nechápala. Opatrně položila zrcadlo přede mě a ustoupila, abych se do něho mohla podívat. Postupovala jsem od spodu nahoru. Viděla jsem krásně vytvarovanou postavu. Už nedočkavá jsem se dostala ke své tváři. 

Měla jsem krásně řezané rysy. Mé rty byla červené, zaoblené a hezky plné. Jako stvořené pro líbání. Měla jsem ale trochu kruhy pod očima. V tom jsem se zarazila.

Pohlédla jsem si do očí a ztuhla jsem. Zmateně jsem se podívala na ostatní, aby mi vysvětlili, co se tu děje. Nikdo se k odpovědi ale neměl. Tak jsem se zeptala nahlas.

„Proč mám fialové oči?“ promluvila jsem hlasem plným strachu.

Autor: BlackNes, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový člen rodiny - 13. kapitola: