Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový člen rodiny - 2. kapitola

08.06.2011 (19:15) • BlackNes • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 4066×

Všimla jsem si malé holčičky úplně v rohu hřiště, jak tam sedí a sama si hraje. Bylo mi jí strašně líto. Podívala jsem se na Jaspera a potom zase na tu malou. On pochopil a s úsměvem přikývl. Pomalým krokem jsem přešla přes hřiště až k ní. Zatím si mě ani nevšimla, byla tak zabraná do hry, kterou sama hrála.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji. Rychle zvedla hlavu a dlouhou chvíli se na mě dívala. Potom se zmateně rohlédla kolem sebe a pak se podívala na mě s pohledem plným údivu.

„Ahoj,“ odpověděla vyvedená z míry.

„Pročpak jsi tu tak sama? Ztratila ses?“ zeptala jsem se, protože mi to bylo dost divné, že taková pěkná holčička tu sedí sama. Měla by sedět s ostatními dětmi a hrát si s nimi.

„Neztratila jsem se,“ odpověděla smutně a toužebně se podívala na ostatní děti. Něco tu nebylo v pořádku, tím jsem si byla jistá.

„Tak proč jsi tu tak sama?“ ptala jsem se zvědavě.

„Nechtějí si se mnou hrát, jsem rozdílná,“ řekla a se slzami v očích se na mě podívala. Klekla jsem si k ní a pevně ji objala. Dívka ucukla, jakmile jsem se jí dotkla. Cítila mou ledovou pokožku i přes svetr, který jsem měla dnes oblečený. I tak se ovšem nechala obejmout. Byla to krásná chvíle, teď mi bylo jedno, že to není má holčička. Měla jsem ji ráda, i když moje nebyla. Taky mi jí bylo strašně líto.

„A proč jsi rozdílná? Smím-li se zeptat?“ zajímalo mě, proč jsou děti někdy tak zlé. Určitě tahle dívenka nic neudělala.

„Nemám rodiče, proto mnou opovrhují. Myslí si, že za to můžu já, ale já opravdu nic neudělala,“ teď už se úplně rozbrečela, ale mně bylo jedno, že budu mít celý svetr od slz. Nechtěla jsem, aby brečela. Za tak malou chvilku jsem si ji oblíbila. Rychle, abych odvedla řeč jinam, jsem se jí zeptala.

„Jak se jmenuješ?“

„Jsem Isabella, ale v domově mi všichni říkají Bello,“ odpověděla.

„Tak Bello, já jsem Alice,“ s úsměvem jsem se jí představila.

S Bellou jsme si povídaly o všem možném. O oblíbených barvách a činnostech. Na svůj věk byla dost vyspělá. Má 5 let. Ráda si čte pohádkové knížky. Taky má ráda koně a rybičky. Když si pro ni přišla jedna paní, podle Belly její opatrovnice, tak jsme se rozloučili.

„Tak ahoj, Bello,“ rozloučila jsem se a skrývala smutek, který mnou projel, když jsem si uvědomila, že se loučíme.

„Alice?“ zeptala se ostýchavě Bella.

„Ano?“

„Přijdeš sem i zítra?“ ptala se s hlasem plným očekávání.

„Jestli chceš?“ řekla jsem a znovu se na ni usmála.

Bella jen přešla tu krátkou vzdálenost mezi námi a objala mě. Já jí objetí vřele oplácela. Když ji znovu zavolala její opatrovnice, tak mě pustila a rozběhla se k ní. Naposledy, než mi zmizela z pohledu, tak na mě ještě zamávala.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a uvědomila jsem si, že je hřiště už prázdné. Jen na lavičce seděl jeden upír. Vybrala jsem se směrem k němu. Vstal z lavičky a chytil mě okolo pasu.

„Miluji tě. Mám tu nejlepší ženu,“ zašeptal mi do ucha, ale já byla teď duchem nepřítomná. Pořád jsem musela přemýšlet nad Bellou. Jak ráda bych pro ni něco udělala, ale nevím co.

Ani nevím, jak jsem se dostala na parkoviště. Vím jen, že jsem své nohy nutila jít, ale nevěděla jsem, kterým směrem, a teď mi to bylo úplně jedno.

„No tak, Alice! Na něco jsem se tě ptala!“ křičela na mě Rosalie a já se konečně probrala z transu.

„Promiň, cože?“ zeptala jsem se opatrně.

„Kde jste tak dlouho byli? My jsme na vás čekali v parku a vy se nemůžete ani ozvat, že nepřijdete?“ rozčilovala se Rose a na čele se jí objevila vráska, která se po každém slovu trochu prohloubila.

„Omlouvám se,“ řekla jsem slušně, obešla Rose a nasedla do auta. Vmáčkli jsme se s Jasperem dozadu mezi tašky. Až teď jsem si uvědomila, že je celou dobu ticho. Tázavě jsem se na něj podívala a on mě jen jemně políbil na rty, pak nasadil takový výraz, jako kdyby o něčem přemýšlel.

Nějakým záhadným způsobem jsme se dostali domů a já si nedala ani tu námahu s tím, abych pomohla ostatním vyložit tašky z auta. Jindy jsem pomáhala velmi ochotně, ale teď jsem neměla chuť, ani náladu.

Raději jsem se rozběhla pryč od domu, rozběhla jsem se do lesa. Běžela jsem a vnímala jen to, abych nenarazila do stromu. Běžela jsem dlouhou chvíli, až jsem doběhla k malému jezírku.

Sedla jsem si na kraj, vyhrnula rifle a nohy jsem si namočila do vody. Voda, i když by měla být ledová, mě hřála. Bylo to tak příjemné. Zdálo by se, že na tomhle místě žádné starosti prostě neexistují. Bylo tu nádherně.

Slunce si hrálo s barvami listí. Přes stromy ke mně pronikalo jen pár paprsku, ale i tak to bylo nádherné. Jezírko bylo dokonale kulaté, osázeno barevnými květinami. Bylo to tu zbarvené do různých barev.

Dalo se tu v klidu přemýšlet a dumat nad různými věci. Přemýšlela jsem nad Bellou, když mě něco napadlo.

„No ano, proč mě to nenapadlo dřív?“ ptala jsem se sama sebe.

„Co tě nenapadlo dřív?“ zeptal se mě někdo a já se otočila. Za mnou stál Jasper a usmíval se na mě pokřiveným úsměvem. Byl plný mé radosti.

„Ale nic,“ odpověděla jsem. Bude to takové malé překvapení. Tímto snad předčím i Emmetta. Jsem zvědavá, jak ostatní zareagují. Doufám, že se na mě nebudou zlobit.

„Půjdeme už domů? Ostatní si o tebe dělají starosti,“ řekl a já jen přikývla. Spolu, ruku v ruce, jsme se vydali k nám domů…

Autor: BlackNes, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový člen rodiny - 2. kapitola: