Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový člen rodiny - 4. kapitola

13.06.2011 (15:45) • BlackNes • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3725×

„Alice? Kde jsi byla? Řekni mi to!“ zaječela na mě má sestra, jakmile jsem vešla do domu.

„Byla jsem se jen projít,“ odvětila jsem s hlasem plným vzteku. Nikdo mi nemá co rozkazovat,  a už vůbec ne Rosalie!

„Víš, jaký jsme o tebe měli strach? To jsi nám nemohla ani říct, kam jdeš? Jsi vůbec normální?!“ křičela na mě Rosalie.

„Nekřič na mě!“ varovala jsem ji. „Nemám se ti co svěřovat! Nejsi nikdo z mé rodiny! Nikdo z vás!“ řekla jsem a vyběhla ven. Jejich šokované tváře jsem nechala za sebou.

Byla jsem rozzuřená jako ještě nikdy. Rosalie na každého jen křičí, ale já už si od ní rozkazovat nenechám. Nikdy! Už nejsem malá, abych se o sebe nedokázala postarat sama. Teď jsem už chápala konání mého bratra Edwarda, když se rozhodl, že se od nás odstěhuje. Udělala bych to taky, ale Jaspera miluji. Bez něho nikam neodejdu.

Přemýšlela jsem o tom, že bych se sebrala a odjela do Evropy. Jaký by tam byl asi život? Samozřejmě bych počkala, až budu moct adoptovat Bellu. Byla jsem zabraná hluboko ve svých myšlenkách, když jsem uslyšela tiché kroky. Otočila jsem se a uviděla jeho. Uviděla jsem, jak tam stojí Jasper a na tváři má smutný výraz.

„Omlouvám se,“ řekla jsem a začala vzlykat. Bylo mi to tak strašně líto. Ani nevím, jak se dostal ke mně tak rychle, ale teď mě hladil po zádech a utěšoval mě.

„Alice, to je v pořádku,“ řekl a podíval se mi hluboko do očí. Věděla jsem, že na mě používá svůj dar, ale vymanila jsem se mu a podívala se na zem. Zasloužím si všechnu tu bolest, kterou teď cítím.

„Je mi to strašně líto, já… Nechtěla jsem.“ Nanovo se tu objevily mé vzlyky. Nemohla jsem to zastavit.

„Alice, všechno bude dobrý. Já i ostatní ti odpouštíme.“ Po těch slovech jsem se mu podívala do očí. Našla jsem v nich strach, lásku a pravdu. Říkal mi pravdu.

Přitulila jsem se k němu a spolu jsme si sedli na zem a jen tak seděli. Po chvíli jsem dokonce dokázala zastavit i vzlyky. Podívala jsem se na Jaspera a ten mě jemně políbil na čelo, potom se na mě usmál.

„Měli bychom se vrátit,“ řekl a starostlivýma očima se na mě podíval.

„Ano,“ odpověděla jsem jednoduše.

Vstal a podal mi ruku. Já ji přijala a postavila jsem se na nohy. Oprášila jsem se a podívala jsem se na něho. Usmál se a chytil mě za pas, pomalým krokem jsme šli zpátky domů.

Byla jsem čím dál tím víc nervózní. Každým krokem, co jsem se blížila k domu, moje nervozita stoupala.

„Nemusíš se ničeho bát,“ řekl Jasper, jakmile vycítil mé pocity.

Zastavila jsem se, objala ho a jemně ho políbila na rty. On byl moje největší opora. Vždy stál při mně.

„Děkuji. Za všechno…“ řekla jsem a znovu ho políbila.

„Vůbec nemáš za co,“ odpověděl mi a usmál se tím mým nejoblíbenějším úsměvem.

K domu jsme dorazili asi za 20 minut. Všichni byli na zahradě a seděli. Kromě Rosalie, ta stála a přecházela přes terasu sem a tam, a na čele měla hlubokou vrásku. Když si mě konečně všimla, zvedla hlavu a podívala se na mě těma velkýma očima. Měla v nich jen omluvu. Přešla jsem k nim a spustila dříve, než stihla Rose něco říct.

„Strašně se omlouvám za to, co jsem vám řekla. Nemyslela jsem to tak. Byla jsem naštvaná a nevěděla, co říkám. Je mi to strašně líto,“ zase jsem začala vzlykat. Neodpustí ti! Říkal mi můj vnitřní hlas. To, co jsi jim řekla, je ranilo!

„To je v pořádku,“ řekla Esmé a pevně mě objala. Já ji objetí ochotně oplácela.

„Děkuji,“ pošeptala jsem jí. Když mě konečně pustila, podívala jsem se na ostatní.

„Samozřejmě, že ti odpouštím,“ řekl Carlisle a usmál se.

„Uvidím,“ řekl Emmett a zakřenil se na mě. „Jasně, že ti odpouštím, ségra. Koho bych potom škádlil?“ řekl a sám pro sebe se zasmál.

„Vždycky ti odpustím,“ řekl Jasper a políbil mě. Když jsme se od sebe dokázali odtrhnout, podívala jsem se vystrašeně na Rosalii.

„Nemám ti co odpouštět,“ řekla Rose a objala mě.

„Děkuji vám všem,“ usmála jsem se na ně. Z mého mrtvého srdce mi spadl obrovský kámen.

Spolu s Jasperem jsem šla do ložnice. Vlezla jsem do sprchy a oblékla se do své noční košilky. Když jsem se vrátila zpět do ložnice, Jasper se na mě neustále díval.

„Co je?“ zeptala jsem se, když mi to přišlo už divné.

„Strašně ti to sluší. Ovšem to vždy,“ řekl a sedl si vedle mě na postel. Opatrně mě začal líbat. Já jsem si lehla na postel a on ležel na mně. Paží se opíral, aby mě nezalehl. Propletla jsem mu ruce do vlasu a nohama jsem ho objala. Chtěla jsem ho cítit co nejblíže. Vysvlékla jsem mu tričko, opatrně, aby se dalo ještě použít. Kupovala jsem ho přece já. No, on tolik trpělivosti s mojí košilkou neměl. Roztrhal ji na cáry. Podíval se na mě, já se jen usmála a překulila se, takže jsem teď seděla na něm. Vyvlekla jsem mu kalhoty a…

Ráno bylo nádherně. Sluce svítilo prosklenou stěnou na jeho obličej. Chtěla jsem tenhle okamžik uchovat navždy. Bohužel jsem slíbila Belle, že za ní dnes přijdu a že spolu pojedeme do muzea.

Vstala jsem a přešla k šatníku. Zvolila jsem šedé rifle, k tomu černé tričko a na to bílou vestičku. Podívala jsem se do zrcadla a přečesala si vlasy hřebenem. Potom jsem usedla ke stolu a jemně se nalíčila. Naposledy jsem se podívala na Jaspera, jak tam tak sedí a se strachem mě sleduje.

„Musím jít, vrátím se večer,“ řekla jsem a políbila ho.

„Kam jdeš?“ zeptal se s hlasem plným strachu. Věděla jsem, že to přijde. Povzdechla jsem si a otočila se k němu.

„Promiň, nemůžu ti to říct. Ještě ne,“ řekla jsem a odešla s jeho smutným pohledem na zádech.

Bylo mi jasné, že dřív, nebo později si o mně bude myslet, že ho podvádím. Nemůžu mu ale říct o Belle. Nikdy by mi nedovolil si ji adoptovat.

Nasedla jsem do svého auta a vyrazila na cestu. U domova jsem byla asi za 45 minut. Vystoupila jsem a uviděla Bellu, jak mě vyhlíží z okna.

„Už jdu,“ zakřičela na mě a zmizela. Vešla jsem do budovy a za stolem stála zase ta žena jako včera, usmála jsem se a pozdravila ji.

„Dobrý den.“

„Dobrý den,“ odpověděla slušně. „Jdete si pro Bellu?“ zeptala se

„Ano, viděla mě a už se připravuje. Není to snad problém, že ne?“ ptala jsem se.

„Ne, není,“ odpověděla s úsměvem. „Můžete se mi tu podepsat, prosím?“ dodala a já se podepsala do knihy tak, jak včera.

Bella byla hotová za pět minut. Na sobě měla bílé šatičky s modrou stuhou okolo pasu. Na nohou měla baleríny přesně té barvy. Vlasy měla v zadu sepnuté sponou. Vypadala překrásně.

„Můžeme?“ zeptala jsem se a usmála se na ni.

„Ano,“ řekla a chytla mě za ruku. Podívala jsem se na ni a ona se usmála. Spolu jsme vyšli z domova.

Takhle to bylo měsíc. Každý den jsem za ní chodila. Tenhle den bude ale jiný. Vím to…

Autor: BlackNes, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový člen rodiny - 4. kapitola: