Omlouvám se, že jsem sem dlouho nepřidala žádný díl, tak doufám, že mi to odpustíte. ;) A co je v tomhle dílu? Adoptuje si Alice konečně Bellu? A jestli ano, jak na to zareagují ostatní? A jak zareaguje Jasper, když Alice pořád někam utíká?
03.11.2011 (08:15) • BlackNes • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3340×
Jakmile jsem vešla do domu, cítila jsem tu napjatou atmosféru. Přišla jsem do obýváku, kde seděli všichni - včetně Jaspera. Všem jsem na očích viděla otazníky.
„Alice, nechceš nám konečně vysvětlit, kde lítáš?“ ptala se naštvaně Rosalie.
„Omlouvám se, ale zatím nemůžu. Slibuji, že se to brzo dozvíte,“ odpověděla jsem a svěsila hlavu.
„Nemyslíš, že těch slibů už bylo dost? Alice, co mi to tajíš? Myslel jsem, že si můžeme říct všechno. Jestli mě s někým podvádíš, klidně mi to řekni a netahej mě za nos!“ Tak abych řekla pravdu, takovýhle výbuch jsem nečekala a už vůbec ne od Jaspera. Jak si to o mně může myslet?!
„Takže ty si myslíš, že tě podvádím? Miluji tě nejvíc na světě, ale zklamal jsi mě svou důvěrou,“ řekla jsem a kdybych mohla brečet, tak už bych seděla na zemi a svíjela se v klubíčku.
„Potřebuji být sama,“ řekla jsem a vyběhla ven.
Nasedla jsem do svého Porsche a smykem odjela. Ve zpětném zrcátku jsem viděla smutný obličej Jaspera. Bylo mi ho líto, ale musela jsem mu to zatajit. Nemohla jsem mu jenom tak říct, že si chci adoptovat Bellu. Všichni by to zavrhli.
Ubytovala jsem se v motelu na okraji města. Dlouhou chvíli jsem jen tak seděla na pokoji a přemýšlela nad zítřkem. Zítra už bude Bella v mé péči. Jsem zvědavá, jak to přijmou ostatní. Bohužel to ve vizi nevidím, protože ještě nevím, jak se rozhodli. Už jsem toho přemýšlení měla dost, tak jsem se rozhodla, že si dám sprchu a půjdu na lov. Ulovila jsem si dvě srnky, a to mi stačilo. Když jsem přišla na pokoj, bylo už půl sedmé ráno. Podívala jsem se do zrcadla a vyděsila se. Ta osoba, co se na mě dívala, mi byla cizí.
Měla na sobě špinavé oblečení a na tváři strhaný výraz. Rychle jsem se dala dohromady a v devět si to už mířila do domovu za Bellou.
Přišla jsem za ženou, se kterou jsem se v poslední době dost často vídala a pozdravila ji. Když jsem se otočila, stála za mnou Bella. Usmívala se jako sluníčko.
„Alice, dneska mi představíš svou rodinu?“ ptala se mě nadšeně.
„Ano,“ řekla jsem a usmála se na ni. „Tak, teď půjdu s tebou na pokoj, ty si zabalíš věci, a pak pojedeme, dobře?“ zeptala jsem se a Bella jen radostně přikývla.
Zabaleno jsme měly opravdu rychle. Bella tu moc věcí neměla, takže to znamenalo brzké nákupy. Už jsem se těšila. Jenže moje radost netrvala dlouho, protože jsem si vzpomněla, že ji dnes představím rodině.
Vzala jsem Belle cestovní tašku a nechala jí prostor, ať se rozloučí s ostatními. Nejdřív běžela za svou jedinou kamarádkou Natty a rozloučila se, pak ještě za svou opatrovnicí v domově a nakonec za ředitelkou.
Vzala jsem ji za ruku a vedla ke svému autu. Cestovní tašku jsem dala na sedadlo spolujezdce a Bellu připoutala vzadu. Já jsem si sedla na místo řidiče a podle předpisů se vydala domů.
„Už tam budeme?“ zeptala se mě Bella netrpělivě, ale zároveň jsem v jejím hlasu zaslechla nervozitu.
„Ještě chvilku,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv, ale myslím, že se mi to nepodařilo.
Bella se na mě podívala, ale nekomentovala to. Otočila se a dívala se oknem na ubíhající krajinu kolem nás. O něčem přemýšlela.
„Jsme tu,“ vytrhla jsem ji z přemýšlení.
Bella nemotorně vystoupila a podívala se kolem. Když uviděla dům, skoro otevřela pusu. Musela jsem se tomu zasmát, ale nedávám jí to za zlé. Esmé je prostě skvělá - ohledně těchto věcí.
Vzala jsem cestovní tašku a popadla Bellu za ruku. Jemně jsem se na ni usmála a spolu jsme vešly do domu. Přišla jsem do obýváku, ale nikdo tam nebyl.
„Přijďte, prosím, všichni do obýváku,“ zakřičela jsem nahlas, ale vím, že by mě slyšeli, i kdybych mluvila potichu. To všechno kvůli Belle.
Všichni přišli lidskou chůzí, protože Bellu cítili. Já se nad tím jen pousmála. Přišel dokonce i Jasper, ale ani se na mě nepodíval. Píchlo mě u mého mrtvého srdce.
„Rodino, tohle je Bella. Ona je důvod mé časté absence,“ řekla jsem a myslela, že jim to dojde, ale to jsem se sakra mýlila. Všichni se na mě dívali nechápavě.
„Víte, já jsem si Bellu adoptovala,“ řekla jsem a hypnotizovala podlahu. Když nikdo nepromluvil, tak jsem si dodala odvahu a podívala se na ně. Všichni na mě civěli jak na zjevení. První, kdo se probral, byla Rosalie.
„Alice, to snad nemyslíš vážně!“ křičela na mě a já se jen přikrčila. Už jsem myslela, že po mně skočí, když se přede mnou objevil Jasper v obranné pozici. Rose se hned vzpamatovala a narovnala se. Věděla, že proti Jasperovi nemá žádnou šanci.
Čekala jsem, co přijde dál. Čekala jsem všechno, opravdu všechno, ale tohle ne. Jasper se na mě pousmál a pomalým krokem šel za Bellou.
„Ahoj Bello, já jsem Jasper,“ řekl a mně spadla brada. Bella se jen usmála.
Takhle si omotala kolem prstu všechny. S Emmettem dělala různé vylomeniny a kraviny. S Jasperem si hrála většinou logické hry. Se mnou, a dokonce i s Rose, ano, i Rosalii si omotala kolem prstu, chodila nakupovat. Esmé byla ráda, že její kuchařské umění má kdo ocenit a Carlisle byl hlavně rád, že jsme všichni šťastní.
Jednou si mě zavolal do své pracovny.
„Alice, jaké plány máš s Bellou do budoucna?“ zeptal se mě a já hned věděla, kam tím míří.
„Víš, chtěla bych jí to jednoho dne říct, až bude starší. Pak se uvidí, jestli s námi zůstane anebo uteče pryč,“ řekla jsem a on přikývl.
Odebrala jsem se do obýváku, kde byla Bella s Jasperem. Strašně si ji zamiloval. Hráli zrovna šachy. Sedla jsem si na pohovku a zavřela oči. Snažila jsem se na nic nemyslet. Taky se mi to povedlo.
Když jsem po dlouhé době otevřela oči, Bella a Jasper se skláněli nade mnou a smáli se mi. Já měla co dělat, abych nevybuchla, ale pak se stalo něco zvláštního. Bella mě objala a dala mi pusu. Byla jsem strašně šťastná. Jasper nás obě objal, a tak jsme tam hodnou chvíli seděli a mlčky se objímali.
Jasper se na mě podíval a já mu jen pusou naznačila, že ho miluju.
Autor: BlackNes, v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Nový člen rodiny - 6. kapitola:
Pěkně píšeš, ale příště se vyvaruj větě: Alice vyběhla ven. Když se Alice pohádala s rodinou nebo měla neshody, opakovaně utíkala ven z domu, bez vysvětlení a slova. To mi k ní nesedí! Alice viděla budoucnost, byla chytrá, vždy měla nějakou odpověd. Když už tak mohla vyhodit Jaspera ze společně ložnice. Prosím, zbytečně se neopakuj.
Nádhera! 
Doufám že budou kapitolky teď přibývat častěji 
Je to nádherná povídka
Díky za kapitolku, uz jsem ani nedoufala. Byla super, co nejdriv dalsi prosim. 
rýchlo ďalšiu
Děkuju vám
a strašně se omlouvám za tu dlouhou "pauzu" . 
Hned jak budu mít další díly tak je sem dám
Jsem strašně ráda, že jsi se k této povídce zase po tak dlouhé době vrátila. 
Strašně moc doufám, že takhle dlouhý výpadek se v brzké době už nebude konat. 
A prosím o brzké pokráčko.
Zajímá mě jak dopadne první setkání Belly a Edwarda. 
hezký... na tuhle povídku jsem narazila poprví a myslím, že je zajímavá.... hodně štěstí. těším se na pokračování
Už jsem skoro nedoufala.Dík za pokračování.Moc hezký. 
Článek ti vracím, máš v něm hodně chyb:
+ čárky,
+ přímá řeč (níže ti posílám její koncept),
Pokud za přímou řečí nenásleduje věta uvozovací (řekl, vykřikl, zeptal se, odpověděl, pozdravil, vyděsil se, souhlasil…), nesmí přímá řeč končit čárkou.
1) Po přímé řeči následuje činnost, kterou udělal někdo jiný:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Přikývl.
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ Otočil se a vyčkával.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ Jen přikývla.
2) Událost se stala až poté, co osoba domluvila, popř. popisuje své pocity:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Popadla jsem kufr a vydala se vstříc novému životu.
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Chtělo se mi plakat, ale nedala jsem na sobě nic znát.
Pokud věta uvozovací následuje, nesmí přímá řeč končit tečkou. Zde je více možností.
1) Může končit vykřičníkem nebo otazníkem:
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ žádala jsem, než stihnul odejít.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ vykřikla jsem.
2) V ostatních případech musí končit čárkou:
„Alice, za pět minut nastoupím do letadla. Nezabráníš mi v tom,“ řekla jsem odhodlaně.
Pokud mezi jednu přímou řeč vložíme větu, může to být napsáno dvěma způsoby.
1) „Pojď,“ řekla, „uvařím ti kafe."
2) „Pojď,“ řekla. „Uvařím ti kafe."
+ překlepy,
+ i/y.
Až si to vše opravíš, zaškrtni "článek je hotov".
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!