Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový měsíc tak trochu jinak - 7. kapitola

10.07.2012 (07:00) • Grace • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1838×

Nový měsíc tak trochu jinak  

7. kapitola

Asi po čtvrt hodině jsem zastavila u menšího lesa, který mě dělil od hor. Na tom lese se mi ale něco nezdálo… byl takový zvláštní, ale nevěděla jsem čím. Jakoby mi něco říkalo, ať tam nechodím.  Mám ten hlas poslechnout a neužít si tak nádheru zasněžených hor? Dost! Přece se nebudu bát nějakého lesa!!!

Udělala jsem krok vpřed a do nosu mě uhodila nasládlá vůně. Taková povědomá vůně… Vůně, kterou dost dobře znám. Byla to ta vůně, co jsem cítila z Edwarda - kterou voněli všichni Cullenovi.

Ne to není možný, co by tady dělali. Proč by tady byli? Počkat… první den kdy jsem se potkala s Edwardem, tak utekl za upíry z Denali a Park Denali je na Alasce. No jasně, takže tady někde budou i Denalijští. Ale já nemůžu… on už mě nemiluje, tak proč se za nimi vracet. To on to všechno zavinil, to kvůli němu nemám nikoho… nemám rodinu, kamarády… NIKOHO!!!

Padla jsem na kolena a rozbrečela se. Už nikdy nikoho nebudu mít… Cullenovi mě nechtějí, Charlie není ani můj otec a Jacob už není můj nejlepší přítel. Nemám nikoho, kdo by mě utišil, kdo by mě miloval.

„Proč? Proč to musí být takhle? Proč se ze mě stala tahle zrůda?!“ křičela jsem mezi vzlyky a dala si hlavu do dlaní.

 Zamnou, křupla větvička a já jsem se prudce otočila. Stál tam Jacob, můj bývalý nejlepší přítel.

„Bello… Mě to tak mrzí…“ udělal krok ke mně, ale já jsem nesouhlasně zakroutila hlavou.

To ho zastavilo na místě. Postavila jsem se na nohy a tichým hlasem jsem k němu promluvila.

„Jacobe, my už nejsme kamarádi, sám jsi mi to řekl. Děkuju ti za záchranu života… bez tebe bych zemřela. To zvíře ve mně… by mě…“ nemohla jsem dokončit větu, ale on dobře věděl, co chci říct.

On se na mě ale nesouhlasně díval.

„To co jsem ti předtím řekl, bylo proto, že jsem se bál, abych ti něco neudělal. Teď jsi skoro stejná jako já a už ti ublížit nemůžu.“

Při těch slovech udělal s nadějí krok ke mně, ale já jsem udělala krok do zadu. Udělal další a já ho zopakovala na opačnou stranu.

Zamračil se.

„Bello omlouvám se, co jsem ti řekl. Já vím, udělal jsem chybu, když jsem ti řekl, že už nemůžeme být kamarádi.“ Podrbal se na týlu a podíval se na mě tím krásným pohledem, který na něm nejvíc miluju. „Omlouvám se za to, že jsem ti neřekl, že jsi adoptovaná a omlouvám se za to, že jsem poslechl Charlieho, abych tě šel hledat. Bello prosím odpustíš mi?“ díval se mi zpříma do očí a já tak mohla vidět bolest v jeho očích.

Tohle všechno jsem způsobila? Neubližuju jenom sobě, ale i lidem okolo sebe? Charlie ho za mnou poslal, protože má o mě určitě strach. Bůh ví, jestli si to nevyčítá. Ale já potřebuju čas se s tím smířit! I když teď nejsem dcera Swanů, budou pro mě vždycky moji rodiče.

„Jak je na tom Charlie?“ zašeptala jsem a zase ucítila slané potůčky na mých tvářích.

 Jacob využil mojí nepozornosti a udělal ke mně ty tři poslední kroky.

 „Je mu to líto a chce, aby ses vrátila zpátky domů. Má o tebe strach Bello,“ pošeptal mi to do ucha.

Zase jsem se rozvzlykala a ucítila okolo sebe Jacobovo želené obětí.

„Odpouštím ti Jacobe.“ zašeptala jsem mezi vzlyky do Jacobovy hrudi a on své obětí zesílil.

Hladil mě po vlasech a šeptal slova útěchy a věřte tomu, že to pomáhalo. Chtěla jsem říct Jacobovi, že chci z tohohle lesa konečně vypadnout, protože ta jejich vůně byla pořád tak krásná – tak silná… Hlavou mi kvůli tomu běhalo spousty vzpomínek. Ten jejich pach mi nesmrděl jako Jacobovi a já bych se klidně vsadila, že to cítí taky. Když se najednou Jake rozklepal.

„Jacobe, co se děje?“ zvedla jsem hlavu, abych mu viděla do obličeje.

Až teď jsem si to uvědomila. Vůně Cullenů byla ještě víc cítit než předtím. Jako by nás pozorovali. Jako by byli na dosah mé ruky. Měla jsem najednou takovou chuť je najít… Ale proč bys to dělala? Opustili tě Bello, pamatuješ? Už pro ně nic neznamenáš! Ani se s tebou nerozloučili!!! Křičel na mě vlastní hlas a přemlouval mě, abych na ně zapomněla, ale já chtěla, věřte, že jsem opravdu chtěla.

„Jacobe to je dobrý, oni nám nic neudělají,“ chlácholila jsem ho, aby se přestal klepat, ale nezabralo to.

„Bello?“ uslyšela jsem zvonivý hlásek Alice.

Otočila jsem hlavou do leva za jejím hlasem a spatřila jí. Stála mezi stromy a dívala se na nás.

„Alice, mě se tak stýskalo,“ vytrhla jsem se Jacobovi z náruče. Co to děláš?! Zbláznila ses!!! Je tady Jake! Potřebuje tě a ty se tady kamarádíčkuješ s Alicí!!! Rozkřičel se zase hlas v mé hlavě, ale já ho s radostí dál ignorovala. Alice se ke mně rozeběhla a objala mě.

 „Bello co tady děláš? A proč je tady to psisko? Myslela jsem si, že už tě nikdy neuvidím…“ objala mě a nepřestávala vyprávět.

Tolik mi chyběla a teď je tady.  Usmála jsem se a dál si užívala její blízkost. Alice mě chytla za ramena a podívala se mi tázavě do očí. „Bello? Kde jste se tu vzali? A jak jste nás našli…?“ zase začala mlít a já se topila v těch jejich zlatých očí.

 Byla pořád krásná akorát teď, TEĎ jsem jí viděla svýma vlčíma očima. Doufám, že si nevšimla, jak jsem se změnila. To by to dopadlo. „Jak to, že ses tak změnila? Musíš mi toho tolik povědět…“ zase plácala. Začínala mě z ní bolet hlava, takže jsem z ní už takovou radost neměla. Musela jsem se nad tím usmát. Byla pořád stejná.

 „Bello… odpověz mi?!“ zamrkala jsem nechápavě. Na co že se mě to ptala? Takže to ignorování zase nebyla tak skvělá věc.

 „Bello!!!“ zatřásla semnou.

 „Dost takhle se k ní chovat nebudeš!!!“ zavrčel Jacob.

Než jsem stačila něco říct, Jacob se proměnil a rozeběhl se k Alici. Ta vytřeštila oči, pustila mě a zkameněla na místě. Zírala jsem na ní. Už jste někdy viděli upíra v šoku? Proč nic neudělá?

Odněkud se přiřítil Jasper a vrhnul se na Jacoba, který natahoval tlapu, aby uhodil Alici. Odkulili se od nás. Jacob se během vteřiny postavil a chtěl kousnout Jaspera, ale ten ho uhodil do žeber, ve kterých nepříjemně zakřupalo.

 Vytryskly mi slzy. Vždyť si ublíží… ať toho nechají!

Jake zavrčel a kousnul Jaspera do ruky, ten mu jí ale rychlostí blesku vytrhnul a uhodil ho pěstí do čelisti. Jake zakňučel.

„Jacobe…“ natáhla jsem ruku.

Alice mě za ní chytila a táhla ke stromu, kde nás předtím pozorovala. Snažila jsem se jí všelijak vytrhnout, ale nešlo to. Měla takovou sílu. Cítila jsem, jak mi stékají mokré kapky po tvářích, ale nesetřela jsem je. Co mám dělat? Mám Jacobovi pomoc? A kde jsou ostatní Cullenovi? Bylo vidět, že má Jasper převahu a tak jsem se rozhodla Jacobovi pomoc.

„Dost!!!“ zakřičela jsem z plných plic, ale nikdo mě neposlouchal… Pořád se prali. Alice mě dotáhla k tomu pitomému stromu a odmítala mě pustit. Zachvíli přiběhli i ostatní a já už nemohla čekat. Vytrhla jsem Alici svojí ruku a rozeběhla se za těmi dvěma.

„Bello!!!“ všichni najednou vyslovili moje jméno. Ale jen jeden tam byl nejhlasitější - JEHO. Edward, který mě opustil a nechal uprostřed lesa samotnou.

To už jsem nevydržela a nechala jsem zvíře, které se se mnou celou dobu pralo pustit na svobodu. Místo mě teď běžel krásný bílý vlk s křídly. Běžela jsem k nim v plné rychlosti a pár kroků od nich jsem se vymrštila do vzduchu. Sakra vždyť já neumím lítat! Ale zvíře ve mně už to vědělo a tak mávlo křídly. Bylo to neuvěřitelné. Necítila jsem půdu pod sebou, jenom svá křídla, co se pomalu a elegantně hýbaly nahoru a dolů. Když jsem byla u nich, chytla jsem Jacoba do svých tlapek a vyletěla nahoru. Neotáčela jsem se zpátky, abych viděla jejich obličeje. Nechtěla jsem tam vidět strach, překvapení a hlavně nenávist… Nenávist z toho, že jsem jim nic neřekla, neřekla, co vlastně jsem a nechala je tam samotné. Tak jak to udělali oni mě!

Stromy pode mnou ubíhaly takovou rychlostí, že to snad nebylo ani možné a já si uvědomila, že jsem už daleko od nich.

Otočila jsem se, abych zjistila, jestli jsme opravdu daleko. A ano, byli jsme už dostatečně daleko od nich. V dálce jsem viděla malé vrcholky hor, a proto jsem se rozhodla přistát. Asi metr nad zemí jsem pustila Jacoba ze svého sevření a lehce přistála na zemi. On se zastavil a koukal na mě tak zamilovaně, až jsem musela uhnout pohledem. Zkusila jsem to znovu, ale neviděla jsem tam nic než lásku a pochopení. To je divné… to se mi zdá. Proč se na mě tak dívá? Vždyť je Jacob můj nejlepší kamarád anebo není? Zakoulela jsem nad tím očima a rozeběhla se směrem domů. Navzájem jsme se s Jacobem předháněli, běhali slalomy kolem stromů a byli šťastní, že jsme zase spolu. Zase ti staří přátelé.

S Jakem ten čas tak rychle utíká, že když zastavil u jeho domečku, tak jsem vůbec nevěděla, co dělá.

Co ten Jakob zase krucinál dělá? Nejdřív se na mě kouká jako by byl do mě zamilovaný a teď? Měl by pohnout prdelí, jestli chce být doma dřív, než se setmí. 

Jacob se na mě… usmál? Od kdy se vlkodlak směje? Zase se na mě podíval tak zamilovaně a najednou se mi v hlavě ozval jeho hlas:

Bello, my už jsme doma.

Co to? Jak to? Jaku já tě slyším.

Ano Bello, jako vlkodlaci se navzájem slyšíme přes myšlenky.

Takže jsi mě celou tu dobu slyšel, co si myslím?

Jo.

To není možné.

Ale je Bello a měli bychom se proměnit, než nás někdo uvidí.

Jasně, jasně.

Pomyslela jsem na to, že chci být člověk a bylo to. Stála jsem tu zase, jako člověk. Jenom mě udivuje, že mám vždy oblečení. To nevadí, teď se na to můžu zeptat Jacoba.

Jacob si odeběhl a za chvíli se vrátil ve své lidské podobě.

„Bello jak to děláš, že máš oblečení? Vždyť ses před Cullenovýma proměnila,“ řekl udiveně a přitom si mě prohlížel od hlavy až k patě.

„Já sama nevím, zrovna jsem se tě na to chtěla zeptat.“ Usmála jsem se a on mě objal.

„Už ti nikdy nebudu nic tajit. Slibuju.“

„Jaku to nebyla tvoje chyba… Bylo toho na mě prostě moc a když už jsme u toho tajení, proč se na mě koukáš tak… tak“ nemohla jsem dokončit větu.

„Tak zamilovaně?“ dokončil ji za mě, když usoudil, že mu neodpovím.

„Ano Jacobe Blacku, proč se na mě takhle díváš?“

On přece ví, že moje srdce už patří jemu… Edwardovi. Ale Edward už mě přece nemiluje, nechal mě tu samotnou. To Jacob se o mě staral, to jemu bych měla děkovat… To Jacoba bych měla milovat. Ne! Já nemůžu, to nejde.

„Víš Bello co je to otisk?“ vyrušil mě Jakob ze svého přemýšlení.

„Ne… Měla bych? A jak to s tím vůbec souvisí?“ podívala jsem se na něj a zdviženým obočím.

„Ptala ses mě, proč se na tebe dívám tak zamilovaně, a tohle je odpověď. Ale teď ti to říkat nebudu, protože je to dlouhý příběh. Měla bys jít dovnitř… Přivítat se s Charliem.“ Otevřel mi dveře a já vešla do jejich domu.

První co jsem ale uviděla, byl Charlie s Billym, jak sedí u stolu. Spíš si ani nevšimli, že jsem vešla, protože oba vypadali strašně, jako těla bez duše. Ale Charlie na tom byl hůř, měl tmavší kruhy pod očima a vypadal na to jako by nejedl dýl jak tři dny. To mě zarazilo na místě. Tohle jsem provedla já? Ale vždyť jsem byla pryč jen jeden den anebo ne? To je jedno musím je nějak upozornit na to, že jsem přišla.

Jakob hlasitě zabouchl a Billy se na nás podíval. Usmál se a přijel k nám, zatahal mě za ruku, abych se na něj podívala, ale já jsem čekala na Charlieho. Proč se nepodívá? To pro něj přestal tenhle svět existovat? Nebo ještě něco horšího? Zatnula jsem ruce do tvaru pěsti. Nenávidí mě? To jsem opravdu tak špatná dcera? Ucítila jsem jednu neposednou slzu na své tváři. Setřela jsem jí. Tak dost! Na tohle se už nebudu dívat ani minutu.

„Tati?“

Autor: Grace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový měsíc tak trochu jinak - 7. kapitola: