Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový svět

20.02.2009 (21:34) • Lillu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4869×

1.

„ Chayo, zlato vstávej, jsme v La Push.“ Probudila jsem se z tupého spánku, do kterého jsem upadla někde za letištěm v Seattlu. „ Vítej doma.“ Tuhle památnou větu řekl můj otec., památnou proto, že bych La Push rozhodně nenazývala svým domovem, tedy alespoň ne tenkrát.

Rozhlédla jsem se kolem, bylo to tu tak jiné, i ve tmě jsem rozpoznávala malé rodinné domky, mezi kterými vedla jedna jediná cesta. Světlo tu vydával snad jen obrovský měsíc. Ticho mi rvalo uši. Nadechla jsem se, na rtech se mi roztáhl blažený úsměv,ačkoli to bylo to poslední co jsem chtěla. Ten mořský vzduch byl úžasný.  Mlčky jsem následovala své rodiče do malého domku na konci quileutské rezervace.

 ***

Jmenuji se Chaya Jeunetová. Jak  je možná už podle jména patrné jsem francouzská Židovka. Narodila a vyrůstala jsem v Paříži, tedy až do svých sedmnácti let. Moji rodiče jsou oba atropologové. Než jsem se narodila prováděli teréní praxi na jihu USA, kde zkoumali zvyky pueblanských indiánů. Poté se vrátili zpět do Paříže, usadili se, pokud tak chcete nazývat to že splodili mou maličkost a začali vyučovat na Sorboně, na katedře etnologie.

Teď se rozhodli k teréní praxi vrátit a vybrali si k tomu zvyky quileutských indiánů na severu USA. Vrcholem výzkumu má být srovnání adaptace indiánů na jihu a severu USA, do jaké míry splývají s přistěhovaleckým obyvatelstvem a do jaké míry si zachovávají své starodávné tradice.  To je tedy důvod proč jsem se musela z inspirativní Paříže přestěhovat do indiánské rezervace na konci světa.

*** 

Byla jsem nervózní, měla jsem jít první den do školy. Rodičům přišlo zbytečné abych chodila do školy ve Forks, když nebydlíme přímo tam. Musím říct, že mi to jako jedna z mála věci vyhovuje, ráda si totiž přispím, vždycky jsem měla kvuli tomu problémy s docházkou. Kdybych musela dojíždět do Forks, tak bych musela vstávat nesmyslně brzo, takhle mám školu pět minut od baráku, nehledě na to že asi jako jediná z mých vrtevníků zde nemám řidičák, v Evropě se přeci jen řídí až od osmnácti, a pěšky bych to tutově nestíhala.

Školní budovu jsem našla snadno, jakmile jsem vstoupila dovnitř okamžitě mě zamrazilo. Teď bych milionkrát raději vstávala v pět a chodila pěšky do Forks, kde bych se při troše šikovnosti  ztratila v davu žáků spěchajících na hodinu, kde by si mě nikdo nevšiml. Tady je ovšem ztratit se po anglicků zcela nemožné. Jistě, že mi to nedošlo dřív, být nenápadná mezi indiány s jejich tmavou hřívou a ruděhnědou pokožkou, když já ani jedno z toho nemám? Podívala jsem se na svou jako stěna bílou ruku. Nikdy nezapadnu. Cítila jsem pohledy v zádech, znezvózňovalo mě to z čehož se mi začali potit dlaně (vždycky se mi potí dlaně když jem nervozní), rychle jsem našla studijní oddělení.

 Hezká paní v kostýmku mi dala můj rozvrh a zeptala se jak se mi líbí v Americe. Ještě štěstí, že jsem byla nucena studovat angličtinu v různých jazykových institutech. Francouzi jsou pověstní svým odporem k jiným jazykům, ale mí rodiče jako světem protřelí lidé nechtěli připustit, že bych se někde nedomluvila.

Vstoupila jsem do třídy, nevnímala jsem jak mě profesor Jefferson představuje. Okouzleně a závistivě zároveň jsem se rozhlížela po svých spolužácích. Všichni si byli tak úžasně podobní a zárověň tak jiní. Lesklé černé dlouhé vlasy,které krášlily ne jen dívky, tmavá pleť, rudé rty a tmavé hluboké oči. Já se svými zrzavými, do francouzského mikáda střiženými vlasy(které byli mimochodem mezi dívkami nejkratší, což mě donutilo si nervózně přejet rukou po holém krku), bílou pokožkou, co se neopálí ani za sto slunečních let akorát na ní naskáčou hromady pih … Připadala jsem si jako u potulných kejklířů, když vystavují svá monstra; hadí ženu, trpasličího muže, ženu s knírem, siamská dvojčata…

Vždycky jsem byla vychovávána  k individualismu a vždycky jsem se za individualistu považovala, ale teď mě až samotnou vyděsilo, jak jsem si najednou přála vypadat stejně jako oni, zapadnout, nebýt tak nápadná svou jinakostí.

Sedla jsem si do jediné volné lavice ve třídě, poslední řada vlevo. Ulevilo se mi, že můžu mít stůl sama pro sebe, ostatní lavice byly plně obsazené, takže bych si stejně neměla ke komu přisednout, ale takový komfort jsem opravdu neočekávala.

 Najednou se rozrazili dveře a do třídy vběhl vysoký kluk s vlasy dlouhými tak ke krku, oči mu šibalsky jiskřili a na rtech mu hrál úsměv.

 „Pane Blacku, jste si doufám vědom toho, že před deseti minutami začala hodina?“ 

„Omlouvám se pane profesore, ehm…. nezvonil mi budík.“

„Jistě, ostatně stejně jako minulý týden a i ten předminulý. Buď vám půjčím svůj a nebo vám pomohu vymyslet nápaditější výmluvu. Máte štěstí, ještě jsem nezapisoval docházku, jinak by to byl váš šestý pozdní příchod v tomto měsíci a to už by pravděpodobně mělo nějaké kázeňské důsledky. Posaďte se prosím na místo..!“

Zamířil si to rovnou ke mně, hodil tašku na lavici a pak si mě všimnul. V tváři se mu objevil překvapený výraz,ale ten byl zase hned vystřídán tím šibalským úsměvem.

„ No ne Karotka…“ zasmál se zvesela a natahoval ke mně ruku. „Jsem Jacob, Jacob Black.“

„Chaya Jeunetová.“ zamumlala jsem a celá jsem zrudla, když jsem mu podávala ruku. Pevně mě uchopil a já překvapeně vyjekla, až se po nás celá třída ohlédla a pan Jefferson nesouhlasně zamlaskal. Co mě překvapilo, nebo spíš takřka zabolelo nebyla síla jeho stisku. Ta byla velmi příjemná, nesnáším totiž leklé ryby, nebo když vám někdo ruku rozdrtí. Jeho stisk byl perfektní, ale jeho ruka byla velmi horká, jako bych sáhla na rozpálená kamna.

„Promiň.“ zamumlal starostlivě . „To je tím jak jsem spěchal do školy, rozhicovalo mě to.“

„Ráda bych řekla, že to znám,ale mám spíš opačný problém… S prokrvováním končetin….“

Zahihňal se.

„Čemu se směješ?“ zeptala jsem se.

„Máš moc sladkej přízvuk.“ zahihňal se znova.

No jistě, můj přízvuk… jako by nestačilo, že jsem tu nová, na celé škole jediná běloška, navíc mám ještě přízvuk, nakonec by mi mohla přes noc narůst druhá hlava a rovnou by si na mě mohli začít ukazovat jako na mimozemšťana.

Zmohla jsem se jen na pokrčení ramen. „A já upřímně doufala, že splynu s davem.“

„To by byla škoda… Karotko…“ řekl a jemně mě zatahal za špičku vlasů.

Potěšilo mě to, vypadal, že to myslí upřímně. Nakonec to tu nebude tak zlé. Třeba si i najdu jinou zábavu než kavárny a divadla, třeba začnu sbírat houby s tímhle rozesmátým klukem, nebo co tady všichni vlastně dělají. Musela jsem se usmát nad tou představou. Nálada se mi zlepšila. Jen jedna otázka mi vrtala hlavou. „Karotko? Proč mi tak říkáš?“

„Máš vlasy jako mrkev.“ začal vstávat od stolu, ani jsem si nevšimla, že už skončila hodina. „Mysli si, že je to tvé nové indiánské jméno.“ řekl a rozesmál se na celé kolo. „Ukaž co máš teď za předmět, doprovodím tě na hodinu.“

Autor: Lillu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový svět: