Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový svět V.

25.02.2009 (19:19) • Lillu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2537×

5.

Jela jsem po té jediné silnici, která vede přes La Push, Forks až někam dál směrem na Seattle. Měla jsem namířeno na svoji louku. Chtěla jsem zase hrát. Najednou jsem zjistila, že mě dostihlo stříbrné Volvo. Šlápla jsem do pedálů. Když jsem se ohlédla přeš rameno Volvo bylo za mnou, zastavilo. Vystoupil z něj ten mladý muž, byl ale moc daleko, na to abych mohla uřčit jak vypadá.,dobrých 200- 300m. Upřeně se na mě koukal. Měla jsem zase husí kůži a potili se mi dlaně. Tenhle pocit znám a není mi moc příjemný. Ještě víc jsem zrychlila. Když jsem se znova otočila, zjistila jsem, že ten člověk jde za mnou, udržuje si stále stejnou vzdálenost, neztrácí mě z očí. Jak to? To znamená, že jde minimálně stejně rychle jako já jedu na kole…. Přepadl mě pocit paniky. Rychleji jsem už, ale jet nedokázala. Přejela jsem na štěrkovou cestu a schovala rychle kolo. Utíkala jsem do lesa. Na louce budu v bezpečí… nebo ne? Pořád byl 200-300m ode mě, na rozdíl ode mne,ale vypadal, že jde celkem vycházkovým tempem, dokonce snad, že si to užívá. Udýchaná jsem doběhla na louku. Už jsem ho neviděla, jen jsem cítila ten pohled. Musím hrát, rychle napadlo mě. Chtěla jsem si ze zad stáhnout futrál se saxofonem, nic tam nebylo. Podívala jsem se vyděšeně na své prázdné ruce.V tom se ozvalo vlčí zavytí. Znělo tak zoufale, jako by potvrzovalo to co se mi právě honilo hlavou. Ne, to ne….

…. probudil mě vlastní křik. Spocená jsem se posadila na posteli. Jen sen, ulevilo se mi. Podívala jsem se do pravého rohu pokoje, kde jsem obvykle ukládala svůj hudební nástroj, byl tam. Zatřásla jsem hlavou. To byl fakt divnej sen. Nebo je možné, že ten člověk ze stříbrného Volva je ten jehož pohled na sobě cítím, když hraji na louce? Nesmysl, jsem fakt cvok. Na louce spolu se mnou nikdo nikdy určitě nebyl a já mám jen bujnou fantazii a ještě bujnější hormony. Kdyby tam někdo byl tak by se určitě neskrýval, no ne? Podívala jsem se na budík. Čtyři ráno…. Mám ještě dobrých pět hodin času, než pojedu s Embrym a Quilem do Port Angeles. Spánek mě úplně přešel. Zvedla jsem se a zamířila jsem si to do koupelny, musím si dát nutně sprchu.

„Chayo vstávej, dole na tebe čekají Embry a Quil. Vypadá to, že si zaspala holčičko.“

Poplašeně jsem otevřela oči a vyletěla z postele tak jak to může udělat jen člověk co zaspal. Po sprše jsem si lehla zpět do postele a začala si číst, evidentně jsem zase usnula. Naštěstí jsem si už oblékla část toho v čem jsem chtěla jet, už stačilo si jen si natáhnout sukni.

Začala jsem pobíhat po pokoji a házet do tašky vše o čem jsem si myslela, že bych mohla potřebovat.

„Tati musím si ještě vyčistit zuby a opláchnout obličej, řekni prosím klukům, že za pět minut jsem dole.“

„Jistě. Zabalím ti snídani, abys nebyla hlady.“

„Díky.“

Cesta do Port Angeles byla šílená, poté co se mi Embry s Quilem přestali řechtat, že jsem zaspala, začali mi vyprávět příběhy z jejich a Jacobova dětství, napodobovali u toho můj francouzský přízvuk a musím říct, v jejich podání to znělo opravdu příšerně. Smíchy jsem se skoro počůrala.

V port Angeles jsme se rozhodli jít nejprve do kina. Kluci chtěli na Underworld 3, vzpoura Lycanů. Že prý ten film nutně musí vidět, prý aby se něčemu přiučili, přičemž hned jak to dořekli, vyprskli oba smíchy. Ten vtip jsem moc nepochopila, ale vzhledem k tomu, že mi bylo jedno na co půjdem tak jsem na to kývla.

„Upozorňujeme tě, že to bude ve vší pravděpodobnosti hroznej nesmysl.“ řekl Embry.

„Ale zaručejeme se, že s námi se u toho budeš královsky bavit.“ dodal Quil.

„ O tom nepochybuji.“ usmála jsem se.

Film byl opravdu příšerný, ale ani jsem ho nezvládla pořádně vnímat, jak jsem se pořád smála hláškám, které ke mně doléhali z obou stran. V kině se po nás popuzeně otáčeli a dokonce jednou přišel uvaděč, jestli se můžem utišit.

Když jsme vyšli ven, tak se o tom kluci ještě pořád bavili.

„Ti upíři vypadali jako by trpěli zácpou.“

„To vypadaj i normálně, to se filmařům náhodou podařilo vystihnout celkem dobře.“ Oba se rozesmáli. „Ale fuj, co je to za nesmysl, aby si vlkodlak něco začínal s upírem, z toho se mi normálně regulérně zvedal, žaludek.“

„ A prý vznešení upíři a barbarští vlkodlaci, to mě tedy uráží. Navíc v životě by mě nenapadlo těm pijavicím sloužit, to bych si raději ukousal vlastní ocas.“ řekl Quil. Podíval se na mě, skoro překvapeně, že mě vidí. Zrudnul a trochu se zakoktal. „Tedy myslím jako, že to není fér ty nebohé vlkodlaky takhle shazovat. Mě jsou mnohem sympatičtější než ty přísavky.“

"Moc to prožíváš." usmála jsem se na něj.

„Tak se půjdem najíst, co vy na to?“ ukončil Embry náhle debatu.

„Dal bych si tak čtyři hambáče z McDonaldu.“ odpověděl Quil.

Chvíli jsem je mlčky poslouchala, jak se rozplývají nad jídlem, ještě víc než před chvílí nad filmem. „Kluci já do McDonalda nejdu.“

„Proč?“

„Neuznávám ho, nehodlám podporovat takovou nechutnou komerci, navíc se kvuli němu a podobnej podnikům kácej deštný pralesy, aby mohli kde pást ty krávy, ze kterejch ty hamburgery pak dělaj. Navíc jsem vegetarián, takže bych si tam stějně neměla co dát…. a nemám zas takovej hlad.“

Oba na mě zírali takřka s otevřenými ústy. „Tedy, nutit tě nebudem. Ale kde teď budem jíst? Já měl na hambáče opravdu chuť.“ zabručel Quil.

Kousla jsem se do rtu. Muži a jídlo, to je citlivé téma pro obě strany. „Né, jen jděte, já se stejně chtěla podívat do knihkupectví a jestli tu najdu hudebniny. Snězte hamburgerů co hrdlo ráčí, na mě a moje pacifistický řeči se vůbec neohlížejte. Můžem se pak sejít za tři hoďky u auta.“ usmála jsem se povzbudivě.

„Teda, jsou všechny holky z Evropy tak praštěný?“ protočil Embry panenky, ale už se usmíval, to bylo dobré znamení.

Začala jsem procházet město. Broukala jsem si nějakou melodii, jak jsem měla ve zvyku, když jsem byla bez společnosti. Jak jsem tak procházela hlavní ulicí zaujalo mou pozornost stříbrné Volvo. Vzpoměla jsem si na dnešní sen a musela jsem se zasmát sama sobě. Dál jsem se procházela a na auto jsem zapomněla. Objevila jsem knihkupectví. Byla tam jen esoterická literatura,která mě nezajímala, ale našla jsem knihu Quileutských legend, kterou jsem si koupila, alespoň ji nebudu usurpovat Billymu a jeho rodině.

Trochu mě to zklamalo, Port Angeles bylo skoro o polovinu větší než Forks,ale nebyl tu o moc větší výber co se zboží týče, tohle bylo jediné knihkupectví zde a knihovna je v sobotu zavřená, jak jinak.

Vyšla jsem ven před knihkupectví. Okamžitě mě zamrazilo. Na protěší straně ulice se o zábradlí opíral ten kluk ze stříbrného volva a zíral na mě. Teď už jsem viděla, že je to kluk, když nestál tak daleko. Zamračila jsem se. Snad nezačínám prožívat svou noční můru. Rozhodla jsem si ho nevšímat a šla jsem pryč. Po nějaké době co jsem se zase procházela jsem na něj zapomněla.

Objevila jsem obchod s Cdéčkama. Výborně, tady se zeptám jestli jsou v tomhle městě nějaké hudebniny a možná si něco koupím… nebo koupím nějaké CD Jacobovi. Jacob totiž poslouchal hudbu jen z radií a neměl jediné CD, že prý je to zbytečnost. S tím jsem samozřejmě nemohla souhlasit. Navíc jsem si byla jistá,že ho potěším tím, že jsem na něj myslela.

Vešla jsem dovnitř. Hudebniny v tomhle městě nejsou, prodavač mi řekl, že nejbližší najdu v Seattlu. Perfektní… kdy já se ale dostanu do Seattlu? Plátky nejdou objednat po internetu, člověk si je musí pečlivě vybrat sám. Mé cvidčené oko už poznalo, který plátek bude dobře hrát a který bude znít jako když bučí kráva. Vzdychla jsem si a začla si prohlížet CD. Nasadila jsem si na uši sluchátka a prohlížela si přebal toho co jsem právě poslouchala. Nové CD od Devendry Banharta, mám ho vzít pro sebe nebo Jacoba? Líbila by se vůbec Jacobovi indie hudba? CD jsem odložila a pořád maje na uších sluchátka jsem sáhla po jiném, jenže jsem po něm nesáhla sama. Ruka co CD držela z druhé strany byla snad ještě bělejší než ta moje.

Vzhlédla jsem. Skoro jsem přestala dýchat. Byl to ten kluk, teď zblíska jsem teprve viděla jak doopravdy vypadá. Byl nádherný, ale zárověň z něj vyzařoval takový nelidský chlad. Topasové oči se upírali do mých zelených. Teď když už jsme stáli tváří v tvář jsem neměla záchvaty úzkosti, žádná husí kůže, nic. Nepřekvapilo mě to, je to tak vždycky když se setkáte se svým stínem, všechny strachy vás přejdou. Ačkoli, vždyť v jeho případě jsem vždy viděla, že mě pozoruje on. Bylo to přeci jen dvakrát, tenkrát na silnici a teď tady ve městě. Ten sen je zcela neopodstatněný, nesmím mu přikládat žadnou důležitost, je to nesmysl.

Stejně jsem se neovládla, prudce jsem si strhla sluchátka a zuřivě zavrčela.

„ Sleduješ mě, nebo co?“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem na něj v návalu emocí mluvila francouzsky, chtěla jsem svou otázku zopakovat anglicky… ale nestihla jsem to.

„Možná.“ opověděl francouzsky.

Překvapením se mi rozšířili panenky.

Když viděl můj výraz pobaveně se usmál.

„Nepřišla si na mítinu a mě chyběla tvá hudba, tak jsem…. no řekněme, že jsem se rozhodl, že si zajedu koupit nějaké nové CD a náhodou jsem na tebe narazil. „ Jeho francoužština byla perfektní, včetně přízvuku.

Ztratila jsem řeč. „ Kam…. Kam, že jsem to nepřišla?“

„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě rušit při hraní, tak jsem poslouchal z povzdálí.“

Tvářila jsem se asi dost vyděšeně neboť se zatvářil velmi lítostivě. „Nechtěl jsem tě teď vyděsit, nemysli si, nejsem žádný úchylák. Já jen…. Nebyl jsem si jistý jestli by si byla přede mnou ochotná dál hrát, tak jsem se neukazoval. Měl bych se představit. Mé jméno je Edward Cullen. Musím říct, že hraješ velice dobře, ačkoli máš klasické evropské frázování.“

„ Tos mě neslyšel volat? Cítila jsem tvůj pohled a mohla jsem se z toho zbláznit! Jak si k sakru nemám myslet, že si úchyl? A copak ty rozumíš jazzu? Jaké evropské frázování?“ otázky jsem ze sebe vychrlila jako by mě pálily.

„Vlastně rozumím hudbě velmi dobře a je to známá věc, že Američané hrají jazz tak nějak jinak… Jinak ano, slyšel jsem, tě. Ale bylo to pro dobro nás obou, že jsem nevyšel na tu louku…. na to slunce… vlastně jsem teď porušil veškeré své zásady, když jsem sem za tebou přišel. Neměli bychom se přátelit….“ Poslední větu řekl velmi tiše.

„Já ti své přátelství nenabízím a o tvé nestojím!“ zaútočila jsem znovu.

Podíval se na mě smutným pohledem. „Dobře děláš. Alespoň ty máš zdravý rozum. Omlouvám se, že jsem tě zdržel, už se to nikdy nestane.“ Pustil CD,které jsme stále ještě oba drželi a odešel ven.

Chvíli jsem ohromeně zírala před sebe. Položila jsem spěšně Cdečko zpět do regálu a chtěla za ním vyběhnout ven.

„Slečno počkejte, to Cd už si musíte koupit! Rozbila jste ho!“

Podívala jsem se na CD. Na straně, na které ho držel Edward byl popraskaný obal. Rychle jsem ho zaplatila a vyběhla do ulice. Už tam nikde nebyl. Doběhla jsem na hlavní třídu, stříbrné volvo bylo pryč. Opravdu mě kupování toho Cd tak zdrželo,abych už ho nestihla? Pomalu jsem si to zamířila k místu srazu, už byl beztak nejvyšší čas.

Až v autě jsem se podívala, co jsem to vlastně koupila za CD.

Antonín Dvořák, Symfonie č.9 „Z nového světa“

Musela jsem se usmát tomu paradoxu. I já, stejně jako Dvořák jsem se ocitla v Novém Světě zvaném Amerika, který pro nás objevil Kolumbus. A i já jsem zde, jako tito dva muži, objevovala jeho kouzla. Kolumbus po sobě zanechal celou Ameriku, Dvořák po sobě zanechal tuhle nádernou symfonii, jako vzpomínku na ni, co po sobě zanechám já?

Problém byl, že jsem si nebyla stoprocentně jistá jestli to stojí za to, ji opravdu opěvovat. Nebyl ten starý svět pro mě přeci jen lepší?

Autor: Lillu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový svět V.: