Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový svět VII.

01.03.2009 (20:26) • Lillu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1846×

7.

Když jsem se probudila, všude okolo byla hluboká tma, jen odkudsi se ozýval tichá hudba. Byla jsem úplně dezorientovaná, takže jsem nebyla schopna určit odkud ty tóny přicházejí. Bolel mě celý člověk. Uvědomila jsem si co se stalo. Bezděky jsem si sáhla na krk.

Když jsem si zvykla na tmu, zjistila jsem, že ležím v nějaké posteli a na sobě mám cizí noční košili. Nahmatala jsem lampičku a rozsvítila. Pokoj byl krásně zařízen, nábytek byl z ebenového dřeva- postel, komoda, noční stolek, zrcadlo. Zbytek pokoje, jako stěny, koberec, povlečení, byl vyveden ve slonově bílé. Jednoduché a vkusné. Na nočním stolku stála sklenice vody a opíraly se o něj berle. Odhrnula jsem peřinu a teprve teď viděla, že mám nohu až po stehno v sádře. Naši mě zabijou.... napadlo, mě. Takhle už mě nenechají doma nikdy samotnou. Náhle ve mně hrklo, jak dlouho už jsem vůbec pryč z La Push? Nebude Jacob šílet a Billy volat mým rodičům do New Yorku? Polilo mě horko, tohle bude ještě průšvih. Kde to vůbec jsem?

Ozvalo se slabé zaklepání. Dveře se opatrně otevřeli. Do pokoje vstoupilo hned několik lidí. Všichni byli nádherní a mě zamrazilo, když jsem pozorovala jejich bílou kůži. Takže je to tak, ani zbytek nebyl sen. Nasucho jsem polkla. Ačkoli mě napadaly děsivé myšlenky, vnitřně jsem se cítila klidná. Jako by mě ty myšlenky napadaly jen proto, že se to při zjištění, že jsem se ocitla pravděpodobně v domě plném krvelačných upírů, tak nějak očekává.

Natáhla jsem se po sklenici vody. První vešel blonďatý muž, za ním vtančila drobná černovláska a nakonec vešla půvabná brunetka, která za sebou zavřela dveře.

„Jmenuji se Carlisle Cullen a jsem Edwardův otec, a momentálně i tvůj lékař." promluvil muž v plynulé francouzštině.

„Tohle je má žena Esme a má dcera Alice. Zbytek rodiny je dole v kuchyni."

Alice se posadila vedle mě na postel.

Odložila jsem sklenici s vodou.

„Chaya Jeunetová, ...děkuji za vaší péči..." nějak jsem nevěděla co říct. Nechtělo se mi na ně hned vybalit otázku, kdy si mě dáte k večeři, ráda bych to měla za sebou...

„Edward nám řekl, že víš co jsme zač." promluvila opatrně Esme.

Alice se uchichtla. „Dost dobrý výkon, na to, že si mého bratra viděla před tím jen jednou v životě." Esme se na ni zamračila.

„Dvakrát..... vlastně jsem ho před tím viděla dvakrát."

„Víš nemusíš z nás mít srach, nepijeme lidskou krev..." pokračovala stále opatrně Esme.

Chtělo se mi strašně smát, opravdu se tady bavím o tom jestli tito lidé.... dobrá bytosti... pijí lidskou krev nebo ne? Připadala jsem si zralá na blázinec, pořád jsem nemohla uvěřit tomu co se kolem mě děje.

„.... živíme se jen zvířecí." úpěnlivě na mě upřela své topasové oči.

Přikývla jsem. „Nemám strach."

„Pak tedy dovolíš, abych tě prohlédl." přikročil ke mně Carlisle a začal mi svítit lékařskou baterkou do očí.

„Máš lehký otřes mozku a zlomenou holení kost. Na hlavě máš dva stehy po tržné ráně, kterou si utržila při pádu z kola, plus sem tam nějakou odřeninu... Musíš teď hlavně hodně odpočívat, pít a neměla bys dělat prudké pohyby, nebo prudce vstávat, aby se ti nezamotala hlava a znova si neomdlela." kouknul na mou sádru. „Ačkoli myslím, že prudké pohyby v tomto případě nehrozí. Na kole si každopádně chvíli nezajezdíš."

„Kolo, Jacob..., já... musím se ozvat někomu domů do La Push. Jak dlouho jsem byla mimo?"

„Jen žádný strach, už jsem volal Ephraimovi do New Yorku. V bezvědomí jsi byla jen pár hodin."

Při vyslovení jména mého otce jsem sebou trhla a překvapeně se na Carlisla podívala.

Přívětivě se usmál. „Ano už jsem měl tu čest poznat tvého otce osobně, párkrát jsme se sešli kvuli pracovním záležitostem, za tu dobu co zde bydlíte. Kdysi jsem studoval fyzickou antropologii, to bylo ještě tehdy když jsem nevěřil, že zvládnu pracovat s živými lidmi jako lékař. Chvíli jsem tak měl možnost dělat soudního antropologa. Mám v knihovně pár knih tvého otce. Podle mě totiž fascinujícím způsobem propojuje fyzickou a kulturně- sociální antropologii. Velice obdivuji jeho práci. Každopádně jsem ho ujistil, že se nemusejí vracet, že se o tebe postaráme. Tvůj otec řekl, že zavolá do La Push, aby si tam nedělali starosti, kde ten týden budeš."

„To tady budu celý týden?

„ Než si pro tebe přijedou rodiče, sama by ses o sebe nedokázala moc postarat, někdo na tebe musí dát pozor."

„Proč si pro mě nemůže přijet někdo z La Push? Určitě by se tam o mě postarali."

„Věř mi to není zrovna dobrý nápad. Quileuté k nám nechovají přiliš přátelské vztahy, i proto jsem požádál tvého otce ať místo tvého pobytu příliš nekonkretizuje. Lepší pro obě strany bude, když vše vyjde najevo až poté co se vrátíš zpět do rezervace. Pohled na tebe indiánům jistě schladí jejich horkou krev. Navíc potřebuješ lékařský dohled."

„ Aha... Edward se zmínil, že mě veze do nemocnice a tohle podle všeho nemocnice není, takže..."

„Ano... Edward tě vezl do nemocnice... Alice mi volala co se děje a já si tě vyzvedl na půli cesty a do nemocnice jsem tě dovezl sám. Bohužel včera se v Nieltonu stalo vlakové neštěstí a kapacita tamní nemocnice nestačila, tak převezli některé pacienty do nemocnic v okolí, včetně Forks a jsme tudíž plní. Mohl jsem ti tam udělat akorát rentgen a zasádrovat nohu, lůžko se pro tebe už nenašlo, tak jsem tě vzal k nám. Teď spolkni tyhle léky, jsou proti bolesti."

„Volala vám Alice?" nechápavě jsem se podívala na dívku co seděla vedle mě, byla asi stejně vysoká a i stejně stavěná jako já, napadlo mě jestli to není její noční košile co mám na sobě.

„To už ti vysvětlí sama, my ti jdem připravit něco k snědku, až se budeš cítit, přijď do kuchyně, Alice ti pomůže. Najíš se a seznámíš se se zbytkem rodiny." řekla  Esme a uchopila svého manžela za ruku.

„ Díky tobě konečně využijem kuchyni." zasmál se Carlisle.

„A tenhle pokoj pro hosty." dodala Esme.

Když oba odešli zůstala jsem s Alicí sama. Začala mi vysvětlovat jak je to s výjmečnýma schopnostma, co upíři občas mají, že Edward čte myšlenky a ona vidí budoucnost, která se mění podle toho jak se mění rozhodnutí daného jedince.

„Viděla jsem co se stalo a bylo mi jasné jak strašné to pro Edwarda musí být. Věděla jsem, že se musí rychle zasáhnout, jinak se stane něco strašného.... víš z nás všech je proti pachu lidské krve opravdu odolný jen Carlisle...."

Během večeře jsem se seznámila i se zbytkem rodiny. Všichni byli velice krásní a milí, ačkoli Jasper a Rosalie se mnou příliš nekonverzovali, narozdíl od Emmetta, Esme a Alice. Carlisle musel odjet zpět do nemocnice. Edward taky chyběl, toho jsem ostatně viděla naposledy v autě.

Nakonec mě Emmett vynesl zpět do pokoje pro hosty, protože Esme byla nekompromisní a řekla, že musím jít spát abych načerpala energii a trochu se tak zotavila. (Dolu ze schodů mě snášela Alice, připadala jsem si při tom neuvěřitelně trapně. Co na tom, že upíří jsou neuvěřitelně silní a rychlí...)

Cítila jsem se mezi nimi moc dobře, nevím jestli to bylo tím, že mluvili francouzsky, nebo tou hudbou co se ozývala z nějaké místnosti nad námi, ale něčím mi to připomínalo Paříž.

V pokoji jsem vylovila z batohu mobil. Musím zavolat Jacobovi, ale mám mu říct to kde jsem a že znám jeho tajemství? Jak jsem vyrozuměla z Alicina exkurzu do upířího světa, mohla by z toho být ještě parádní mela. Rozhodla jsem se, že uposlechnu Carlisla a pravdu mu řeknu teprve až se uvidíme, i on bude mít ostatně co vysvětlovat.

U Cullenů už jsem byla třetím dnem. Prakticky celou tu dobu jsem strávila v pokoji pro hosty, kde mě hojně navštěvovala Alice, Esme, Emmett a Carlisle, který mi podával léky proti bolesti,  vyptával se mě na Paříž a práci rodičů. Rosalie a Jasper také párkrát přišli,ale spíš jen ze zdvořilosti, než z opravdového zájmu. Všechny pohromadě jsem je pak výdala u večeře, která probíhala v kuchyni (snídaně a obědy mi Esme nosila do pokoje, kde mi pak při jídle dělávala společnost, zbytek rodiny byl totiž ve škole nebo práci a nemělo tudíž smysl se přesouvat). Edwarda jsem za tu dobu neviděla ani jednou. Když jsem se zeptala Alice jestli je vůbec doma. Řekla, že je, ale že se mi záměrně vyhýbá.

V úterý při obědě mi Esme řekla, že musí pracovně odjet do Seattlu, na nějakou aukci. Musela jsem ji ujistit, že to sama tu chvíli, než se ostatní vrátí ze školy vydržím.

Když jsem v celém domě osaměla, tak jsem chvíli spala a chvíli si četla, ale čas ubíhal velice pomalu. Chtěla jsem být s Jacobem. Chtěla jsem jít ven. Chtěla jsem dělat cokoli u čeho člověk nemusí ležet v posteli. Nakonec jsem se rozhodla, že sejdu dolů a zapnu si televizi. Kuchyně, kterou už jsem znala nebyla plně ukončený pokoj, otevřeně navazovala na obývák, jehož část jsem viděla vždy když jsem seděla u stolu. Když jsem se dobelhala ke schodům už jsem měla promyšlené jak je slezu. Chytla jsem se nějaké šprušle a berle poslala po schodech dolů, pak jsem vysedla na zabradlí a sklouzla jsem se. Šlo to rychle, dole jsem si vzala berle ze země a začala se rozhlížet. Zamířila jsem do obýváku. Další nádherně vybavená místnost, musím uznat, že Esme má opravdu vkus. Ostatně celkově se mi ten dům moc líbil, byl prosvětlený, se spoustou velikých oken... a lidi si myslí, že upíři žijí v kobkách...

Když jsem přišla do obýváku, zjistila jsem, že na něj navazuje další místnost, která nebyla z kuchyně vidět. Vydechla jsem úžasem. Místnost byla menší než obývák, ale větší než kuchyň. Nebyl v ní žádný nábytek, jen veliké koncertní křídlo, bílé sofa a nástěná knihovna, která jak jsem zjistila, je pouze plná různých not.

Okouzleně jsem přistoupila ke klavíru a otevřela ho. Steinway, jedna z nejlepších značek klavírů, paráda, tímhle mě Cullenovi opradu mile překvapili.

Usedla jsem za klavír, chvíli jsem musela bojovat se svou nohou, ale nakonec jsem se tam nějak přijatelně složila. Nejsem dobrý hráč, mám jen základy, které mi dal dědeček. Drnkávala jsem na klavír u něj doma. Protože mám drobnou ruku, tak mi říkal, že ze mě pianistka nikdy nebude a nechal mě zapsat jako malou nejdříve na flétnu, ze které jsem rychle přešla na klarinet a z toho pak na altsaxofon.

Na klavír jsem uměla všeho všudy tři skladby a pár písniček. Začala jsem hrát. Znělo to nějak líp než obvykle, což jsem přisuzovala kvalitě nástroje a dobé akustice místnosti, jak potom musí znít hra někoho kdo na to opravdu umí? Pravděpodobně jako úplná nebeská mana. Hrála jsem svůj oblíbený vlačík A moll od Chopina, ale nemohla jsem si vzpomenout jak je konec, tak jsem si mezi tím střihla pár písniček a „Comptine d'Un Autre Été" z filmu Amelie. Přesto mi to pořád nedalo a zkoušela jsem toho Chopina, jestli si náhodou nevzpomenu na ten konec.

„Mám k tomu noty, jestli chceš." ozvalo se za mnou a já leknutím nadskočila.

„Edwarde, sakra vyděsil si mě..."

„Tak to už se nám stává pravidlem..." podotknul suše a přesunul se k polici s notami.

„Neměl bys být ve škole?"

„Odešel jsem dřív, na biologii jsme si měli zjišťovat krevní skupinu, tenhle adrenalin jsem si už v poslední době prožil, nestál jsem o to zopakovat si to. Musím konstatovat, že na klavír hraješ dost hrozně." řekl a podával mi noty k Chopinově valčíku.

Zatvářila jsem se kysele a posunula jsem se na klavírní stoličce tak, aby se tam vešel i on. Ukázala jsem na místo vedle sebe. „Tak se ukaž."

Chvíli si mě beze slov prohlížel a pak usedl vedle mě. Začal hrát. Nejdříve zahrál ten Chopinův valčík o který jsem se celou dobu chabě pokoušela. Pak se pustil do Mussorgskyho Obrázků z výstavy, přidal jazz „Fly me to the moon", který různýma improvizacema natáhnul asi na deset minut a nakonec zahrál něco co jsem neznala. Hrál tak nádherně až mě to dojalo. Došlo mi, že přestal hrát, až když jsem na sobě ucítila jeho pohled. Zdvihla jsem k němu oči, kterými jsem dotěď provrtávala své nohy.

„Proč pláčeš?" řekl mírně a opatrně mi svou chadnou rukou setřel slzu z tváře. Jeho opět topasové oči se do mě vpíjely.

„Umíš číst myšlenky, tak už to snad víš,  nač ztrácet čas tím, že ti to budu opakovat?" řekla jsem a rychle si setřela ostatní slzy, neměl mě tak vidět.

„S tebou je to komplikovanější."

„Jak? Francouzsky umíš perfektně, myšlenky se od vysloveného neliší, gramatika je stejná..." zase jsem začínala být naštvaná, vadilo mi, že mi někdo vidí do hlavy.

„Mohu ti číst myšlenky, jen když jsi vnitřně klidná. Kdykoli máš nějaký nával emocí, jako třeba teď, nic neslyším. Stejně tak jsem neslyšel nic v obchodě s CD a částečně ani při té nehodě... nerozumím tomu, ještě se mi to nestalo, ale je to tak."

„Vnitřně klidná?"

„Jako třeba když sis myslela, že jsi tu sama a přemýšlela nad tím, jak končí ten valčík, pak si ale začala myslet v jiném jazyce, kterému jsem nerozuměl, takže jako bych nic neslyšel."

„Jidish, jazyk aškenázských židů, mluvím tak se svým dědečkem. Vzpomínala jsem si co mi k tomu tenkrát říkal, když mě ten valčík učil."

Kývl a zahleděl se do bílo-černé klávesnice před sebou.

„Proč si se mi vyhýbal?" položila jsem konečně otázku, která mě zajímala nejvíc.

Vzdychl. „Chayo, copak to nechápeš? Já tě chtěl zabít. Nezvládl jsem tě odvézt ani sto metrů od místa nehody. Musel jsem zastavit a vyběhnout ven. Nechal jsem tě tam v bezvědomí, v otevřeném autě. Bylo to ale jediné východisko, nebyl už jsem schopen dál svou touhu ovládat. Ještě v lese jsem uvažoval, že se pro tebe vrátím, že zatratím celou naši rodinu, jen kvuli tvé krvi. Carlisle mi pak zavolal, že je na místě a veze tě do nemocnice. Nechal mi tam svoje auto, abych mohl odjet do hor na lov, kam jsem měl původně namířeno než jsem tě potkal." podíval se mi do očí.

„Nemohl jsem tě po tomhle vidět... a navíc si dobře vzpomínám, jak si řekla,  že nestojíš o mé přátelství..."

Autor: Lillu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový svět VII.: