Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový svět XI.

08.03.2009 (20:28) • Lillu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1810×

11.

Od Sederu uplynulo deset dní, dokonce už skončil celý
 Pesach. Já se nebavila ani s Jacobem ani s Edwardem, 
když jsem zjistila, že jsou oba v naprostém pořádku 
neskutečně se mi ulevilo, ale o to víc jsem na ně byla
 naštvaná za to jak nechutně se ten večer chovali.
 Navíc jsem nevěděla jak si poradit s novýma informacema
 z toho večera. Ve škole jsem si vyměnila místo s Quilem 
a sedávala jsem vedle Embryho. Sice měl snahu mi moji 
trucovitost rozmluvit,ale  když jsem ho zpražila jedním 
ze svých ledových pohledů tak přestal. Hrála jsem 
uraženou, ale ve skutečnosti jsem se hluboce trápila. 
Nevěděla jsem jak mám přijmout fakt, že jednoho dne,
 možná už zítra, mě Jacob nebude milovat, protože se 
otiskne do své osudové ženy. Bolelo to. Kdo mě chápal 
byla Leah, která mě přišla utěšovat, když se po přeměně 
dozvěděla z myslí smečky co se stalo. Její příběh mě
 rozesmutněl ještě víc. Ona se ještě neotiskla, Sama
 stále milovala a smečce tím parádně znepříjemňovala 
život, ale věděla, že jednoho dne se taky otiskne a
 pak už pro ni bude Sam Uley minulostí. Já však nebyla
 vlkodlakem, jestli by se Jacob otisknul, jak dlouho bych
 se potom ještě trápila? Nejvíc mě ale zraňovalo, že mi tuhle 
zásadní informaci Jacob celou tu dobu tajil.

 Druhá věc pro kterou jsem usínala s pláčem byl Edward,
 jako by mě museli trápit oba najednou, nebo mě oba 
najednou dělali šťastnou, nikdy si to nerozvrhli 
nastřídačku. Nevěděla jsem jak se mám postavit k faktu,
 že je do mě pravděpodobně zamilovaný, mátlo mě to,
 navíc jsem byla přesvědčená, že to může definitivně 
zničit naše přátelství, které pro mě bylo vším. 

Proto pro mě bylo nejsnadnější je ignorovat, nezvedala 
jsem jim telefony, neodpovídala na vzkazy. Závěsy u 
oken jsem měla zatažené, kdyby se náhodou Jacob 
rozhodl zase šplhat po břečťanu. Požádala jsem Howarda, 
aby došel obsloužit Edwarda, který za mnou jednou přišel 
do kavárny. Jediné štěstí bylo, že Carlisle, který mi už 
sundal sádru a ke kterému jsem docházela na rehabilitace
 se mě na nic neptal a hovořil se mnou přátelsky o úplně 
jiných věcech.  To že dědeček odletěl zpátky do Paříže 
mi taky na náladě nepřidalo, chtěla jsem strašně letět s 
ním, utéct od toho všeho, zpátky do svého starého světa, 
kde nebyli žádní vlkodlaci ani upíři. Bohužel patřím k těm srabům,
 kteří raději utíkají, než aby se problémům postavili čelem.

Byl pátek odpoledne a já šla zrovna do práce. Chodila jsem 
pěšky, porotože Carlisle řekl, že ještě aspoň čtrnáct 
dní bych tu nohu neměla moc namáhat, takže jsem 
nechávala kolo doma. Když jsem se teď nescházela s
 Jacobem měla jsem spoustu času a tak mi hodinová 
procházka nevadila. Na uších jsem měla mp3 přehrávač,
hlasitou hudbou jsem chtěla zaplašit své nekonečné
myšlenky, takže jsem neslyšela, že za mnou zastavilo auto. 
Najednou mě někdo popadl do náručí. Strašně jsem se lekla 
a v zápětí jsem se hrozně naštvala, když jsem zjistila, že 
to je Edward. Zuřivě jsem kopala kolem sebe, abych se 
mu vyprostila, samozřejmě bez šance. Nacpal mě do auta
 a rozjel se šílenou rychlostí vpřed.

„Co to sarka děláš?" skoro jsem ruřivostí křičela. „Jestli 
máš dojem, že potřebuji někam odvézt tak to se mýlíš, 
okamžitě zastav a pusť mě!" teď už jsem vážně křičela.

„Nic ti neřeknu, dokud se neuklidníš." 

To mě ještě víc rozlítilo. Bezmocně jsem zatínala pěsti,
 klouby mi na nich vzteky bělely. Nejraději bych ho 
praštila, ale to bych si pravděpodobně zlomila ruku.

Dívala jsem se uraženě vpřed a ubíhající silnice mě 
nakonec uklidnila. Pohlédla jsem na Edwarda s otázkou
 v očích. Najednou jsem si toho všimla. Edward vypadal
 dnes nějak jinak. Neměl na sobě klasické džínsy a košili 
či tričko jako nosil obvykle. Měl na sobě společenský oblek. 

„Co to má zn..." oněměla jsem náhlým poznáním, Edward
 se jen usmál svým sexy pokřiveným usměvem.

„Tak to tedy ne, já s tebou do Seattlu nejedu. Myslím, 
že jsem ti dala jasně najevo, že do žádného divadla nejdu, 
když jsem ty lístky zahodila!" Pořád se jen usmíval. 
Dohánělo mě to k šílenství. 

„Naši budou mít strach." 

„Tvoji rodiče s tímto malým únosem souhlasili. Řekli, 
že ti noc strávená ve městě jen prospěje. Zítra 
seš doma jako na koni."

„Zítra?" 

„Jistě, představení začíná v osm, s přestávkou to 
bude trvat tak do jedenácti, než se vymotáme ze 
Seattlu je to hodina a další dvě hodiny do Forks.
 Jízda v noci je nebezpečná, nikdy nevíš co ti 
přeběhne přes cestu, navíc takhle pozdě bych mohl 
usínat za volantem. Myslím, že to tvá matka nazvala 
mikrospánkem, měla výborný nápad, abychom v Seattlu
 přespali, zítra přes den si prohlédli město a večer 
se vrátili domů."

Zase ve mně začal vřít vztek, tak i moji rodiče se 
obrátili proti mně? 

„Co má práce?"

„Domluvené."

„Nemám co na sebe." řekla jsem výtězně. „Nemůžu jít 
do divadla v manžestrové sukni a bavlněném triku!" 

„Alice ti koupila šaty i boty, mate prý stejnou velikost.
 Jsou v té tašce na zadním sedadle. Je tam i taška 
s jejíma šminkama, kdyby ses prý chtěla přilíčit. 
Možná si tam přelez a převleč se, až dojedem 
do Seattlu vezmu tě na večeři a pak bude nejvyšší 
čas jít na představení." 

„Edwarde Cullene tuhle podlost ti nikdy nezapomenu, 
nemysli si, že s tebou začnu zase komunikovat!" cedila 
jsem naštvaně skrz zaťaté zuby, když jsem si přelézala 
na zadní sedadlo. „A ne aby ses díval do zpětného 
zrcátka až se budu převlékat!"

„Už komunikuješ." odvětil šťastně s úsměvem od ucha
 k uchu. „Za své chlípné pohledy ovšem neručím." 

Zlostně jsem zavrčela což ho rozesmálo."Samozřejmě 
se vynasnažím nekoukat."

Autor: Lillu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový svět XI.: