Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový svět XIX.

jacob1

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Nový svět XIX.Další díleček...

27.08.2009 (19:30) • Lillu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1282×

19.
„Díky bohu, jsi v pořádku!“ řekla Sophie poté co jsem
 otevřela oči. „Myslela jsem, že ti ten vlk sežral nejmíň 
celou ruku, co tě to sakra napadlo na něj sahat?“ 
„Musíme tě ráno vzít k doktorovi, aby ti dal nějakou
 preventivní injekci, co když to zvíře mělo 
vzteklinu?“ řekl Jean Francois. 
Ucítila jsem štípavou bolest v dlani. Sophie mi na ni
 zrovna lila nějakou dezinfenkci, kterou našla v 
autolékárničce. „Máš štěstí, že tě těma zubiskama 
opravdu nestisknul, nemusí se to naštěstí šít, je to 
jen škrábnutí.“ řekla. „Nevím kde by jsme teď 
tady hledali pohotovost. Jeane myslím, že bys měl 
zaparkovat někde u kraje lesa a měli bysme přespat
 tady, ehm tedy v autě,aby nás něco nesežralo. Ráno
 moudřejší večera a ty už seš evidentně unavenej když 
si tu obludu neviděl…“
 
Spala jsem tak tvrdě a dlouho jako snad nikdy. Bylo 
půl jedné  odpoledne, když mě Sophie vzbudila, kdyby 
to neudělala tak bych asi spala dál. 
„Chayo vstávej, musíš se nechat prohlédnout od doktora.“
Otevřela jsem oči, parkovali jsme v historickém centru 
nějakého od pohledu velkého města, secesní budovi
 kam se podíváš.
„Kde to jsme , kolik je vůbec hodin?“
„Jsme ve Vídni zlato, ráno jsme tě vůbec nedokázali 
vzbudit, tak jsme vyjeli s tím, že se stejně asi líp 
domluvíme s doktorem v Rakousku než v Maďarsku, 
minimálně proto, že tady člověk může platit 
eurem… „ řekl Jean Francois.
„Jestli se tady nezdržíme moc dlouho tak bysme mohli 
někdy v noci dojet do Toskánska, kde máte tam tu
 vilu někde u Florencie?“
„ Mělo by to být víc na jih a blíž k pobřeží, je to 
kousek od Volterry, člověk tam může prý dojet 
na kole.“
„ Ok nějaký větší město v okolí, pro ty z nás kteří 
o Volteře nikdy neslyšeli? Florencie, Siena?“
„ Siena, ačkoli ta je pořád ještě dost daleko…“
„Hmmm nevím jestli mám chuť hledat ten barák ve tmě, 
co takhle se stavit na noc ve Florencii? Znám tam jeden
 fantastickej hostel hned v centru, je užasně levnej a 
vypadá to tam jako z Kmotra. Byli jsme tam loni s 
Oliverem na dovolené.“
„Romantika..“ zašklebila se Sophie.
„Myslím, že je to bezva nápad. Můžem si pak dopoledně
 zajít do galerie Uffizi.“ zasmála jsem se.
 
Doktor mi píchnul nějakou injekci, pak jsme si zašli do 
cukrárny na Sachrův dort a jeli jsme dál, abychom byli
 opravdu v Itálii co nejrychleji. Celou dobu jsem se cítila
 strašně unaveně a v autě jsem zase usnula. 
 
Ráno jsem se vzbudila v cizí posteli, matně jsem si
 vzpoměla jak mě Jean Francois někdy kolem půlnoci 
vzal do náruče a přenesl mě do pokoje hostelu. 
Připadala jsem si strašně dezorientovaná, těžce se 
mi dýchalo a byla jsem promáčená od vlastního potu. 
Otevřeli se dveře a vešla Sophie, měla viditelně 
povznesenou náladu.
„Super už seš vzhůru, není to tu…“ zadrhla se uprostřed 
věty a s otevřenými ústy na mě zůstala hledět.
„Co je.“ vyštěkla jsem podrážděně. Necítila jsem se ve 
své kůži. 
„Cos to tu v noci vyváděla? Tedy už v autě si spala dost
 neklidně, ale tohle by mě ani ve snu nenapadlo.“ 
Teprve teď jsem se rozhlédla po pokoji, po své posteli,
 po sobě. Všude bylo bílo, jako by tam napadl čerstvý sníh.
„Co to…?“ vzala jsem hrst toho sněhu do ruky. „Peří?“ pořád
 mi nedocházelo proč se všude kolem mě válí peří. To už 
Soph ale přišla až ke mně a uchopila do rukou něco co 
bývalo asi dříve polštářem. 
„Ty přeci jen máš tu vzteklinu.“ začala přede mnou 
nedůvěřivě couvat.
„Nemá.“ ozvalo se ode dveří. Jeanu Francoisovi se 
pohrával na obličeji pobavený úsměv.
„Telefonoval jsem včera v noci s Oliverem. Jeho otec 
je lékař, lehce mě znepokojovala ta tvá náhlá potřeba 
spánku, tak jsem se na to zeptal. I kdyby ten vlk byl 
nakažený, tak očkování veškerý virus úspěšně zničí, 
díky tomu že ten virus má inkubační dobu 2-4 týdny,
 takže pravděpodobnost, že bys byla nakažená je 
opravdu nulová…. Ehm… ale pro ověření… vzteklinu 
provází hydrofóbie, nemáš teď nějakou panickou 
hrůzu z vody, tedy takovou, že by ses bála i 
polknout?“ 
„No vzhledem k tomu, že jsem se celou noc evidentně
 koupala ve vlastním potu, tak už se nemůžu dočkat 
sprchy.“
Podívali jsme se oba na Sophii, která měla ještě ve 
tváři nedůvěřivý výraz a dali jsme se do smíchu. 
 
Dala jsem si sprchu, pak jsme šli na snídani, neměla 
jsem na nic chuť, tak jsem nejedla. Pak jsme šli do
 galerie, celou tu dobu jsem se cítila nějak divně. Bylo
 mi slabo, navíc jsem měla pocit, že divně slyším, 
všude hluk, ačkoli jsme byli v tiché galerii, k tomu 
snad milion tlukotů srdce… můj čich jako by se snad 
taky zbláznil, přišlo mi, že cítím snad i to, že si kustod 
ráno k snídani dal panáka vodky (že by na kuráž?), 
obrazy se jevili neobyčejně ostré… prostě se mi zbláznili 
smysly, motala se mi z toho všeho hlava. 
Po výstavě jsme šli na oběd. Zoufale jsem hleděla do
 jídelního lístku, neměla jsem na nic chuť, nebo přesněji 
jsem nevěděla na co mám chuť. Ze všech těch pachů se 
mi dělalo akorát tak zle. 
„Máte vybráno?“ zeptal se číšník. 
Sophie a Jean Francois si objednali.. 
„A pro vás slečno?“ slyšela jsem číšníkovu otázku jakoby
 z dálky. 
Mlčela jsem, pořád jsem koukala do lístku, názvy jídel 
se mi motali před očima. 
„Chayo?“ položil na mě Jean Francois ruku. Rychla 
ucukl a pak ji položil na mé čelo.
„Vždyť ty celá hoříš! Nejspíš si z toho stanování chytla 
chřipku… Sophie smiř se s tím, že vzteklinou opravdu 
nemůže být nakažená!“
Představila jsem si jak se asi Sophie zatvářila a 
pokusila jsem se o úsměv a neznatelně jsem kývla 
na souhlas. Pak jsem zavřela oči a nasála okolní vzduch. 
Najednou jsem to ucítila, veškerý můj rozháraný čich se 
zkoncentroval a tu jednu vůni. Už jsem nevnímala, že 
jedna paní v restauraci je navoněná příliš kořeněným
 Chanellem a jina příjemnou Lacostou, kterou jsem
 taky občas používala, nebo, že náš číšník má nejspíš 
problém se žaludečními šťávami, protože mu bylo cítit
 z úst. Byla tady jen ona, ta jedna jediná sladká, lahodná 
vůně. V ústech se mi seběhli sliny, veškeré nechutenství 
bylo tatam. Otevřela jsem oči a usmála se na číšníka.
„Dala bych si tatarský biftek.“ 
Sophie na mě vyvalila oči. „Chayo, vždyť ty si vegetarián,
 maso nejíš od svých devíti let!“

Autor: Lillu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nový svět XIX.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře