Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » nový svět XVI.

19.04.2009 (11:17) • Lillu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1659×

16.

Viděla jsem paprsek bílého světla. Světlo se zvětšovalo a já
 se cítila v bezpečí, bylo mi dobře. Cítila jsem se tím světlem
 přitahována. Najednou jako by mě něco vyrušilo, něco mě
 táhlo od toho světla, slyšela jsem vzdálený hlas „Dýchej, tak 
sakra Chayo dýchej, tohle mi nesmíš dělat. Lásko vrať se 
mi...." Ten hlas mi byl tak povědomý, světlo se zase začalo
 zmenšovat, což se mi dvakrát nelíbilo. Vynaložila jsem veškerou
 svou vůli, abych se k tomu světlu zase přiblížila, zdálo se, že
 úspěšně. Světlo bylo zase větší, což bylo jak jsem zjistila,
 pravděpodobně způsobeno tím, že jsem mu byla blíž. Ale
 zase se ozval ten hlas „Karotko..."

Cítila jsem vzduch tlačící se mi násilým do plic a tlak rukou
 na mém hrudníku, jak mi ho někdo nevybraně masíroval. 
Tato kombinace způsobila, že voda která se mi usídlila na
 plicích se vzbouřila a já dostala prudký záchvat kašle. 
Voda šla ven a já se konečně bolestně nadechla vzduchu. 

„Díky bohům." ozvalo se vedle mě.

Při zvuku toho hlasu se mi prudce rozbušilo srdce. Ačkoli 
jsem ještě zápolila s tím dostat do sebe dostatek vzduchu, 
neubránila jsem se slastnému úsměvu. S námahou jsem 
otevřela ztěžklá víčka svých očí, abych se přesvědčila, 
že se mi to jen nezdá.

„Jaku..." Klečel nade mnou, v obličeji bledý a ustaraný,
 čelisti měl pevně zatnuté, v očích jsem viděla silné citové 
pohnutí.

„Ach Jaku..." 

„Nemluv. Odnesu tě domů. Cos to tu sakra vyváděla?" byl
 naštvaný, ale zárověň měl v hlase něhu a velikou starost. 
Zdvihl mě do náruče. Při dotyku jeho horké kůže na své 
jsem si uvědomila jaká je mi zima.

„Jsi jako led." zabručel a přivinul mě ještě těsněji k sobě.

„Dokážu jít smama." zaprotestovala jsem slabě, bez valného
 úspěchu. 

„ Nenos mě domů." řekla jsem po chvíli do ticha a studenými 
prsty jsem mu přejela po napjaté čelisti.

Bylo mi jasné, že kdyby mě donesl domů, tak se na mě rodiče
 starostlivě sesypou a já bych už neměla šanci být s Jacobem 
osamotě. Navíc jsem dnes nenápadně mamce řekla ať mě pro
 jistotu večer nečeká. Naštěstí měla pro tyto věci veškeré 
pochopení.

Jacob se mi pátravě zadíval do očí a pak neznatelně kývnul. 

Billy překvapeně otevřel ústa, když jsme se takhle objevili v 
jeho kuchyni. Musel to být asi zajímavý obrázek, Jacob s mou 
mokrou maličkostí v náručí, voda mi z šatů kapala tak, že jsem
 zanechávala na kuchyňském linu loužičky. 

„Vysvětlím ti to později." zabručel  Jacob v odpověď překvapenému 
výrazu svého otce.

Donesl mě do svého pokoje kde mě posadil na židli. Jakmile se
 mé tělo ocitlo z dosahu jeho horké kůže roztřásla jsem se zimou. 

„Musímě tě zbavit toho mokrého oblečení, jinak chytneš zápal
 plic." řekl starostlivě a začal se přehrabovat ve svém šatníku z 
kama vytáhnul jedno ze svých velikých triček. Byl ještě vyšší 
než Emmett, i když né tak mohutný, přesto mi bylo jasné, že 
se v tričku celá schovám. 

„Nebo by sis raději něco pučila od Rachel?" zeptal se s nejistým
 pohledem upřeným na triko ve svých rukách.

„Ne, tohle bude fajn." usmála jsem se na něj. 

„Skočím pro ručník." A vmžiku byl z pokoje pryč. Všimla jsem 
si, že za tu chvíli co jsem ho nesmáčela úplně uschnul. 

Pokoušela jsem si rozepnout knoflíky u košile co jsem měla
 na sobě. Prsty jsem měla tak zkřehlé, že mi to moc nešlo. Voda
 byla opravdu ledová a já jsem nestačila za tu chvilku v Jacobově
 náručí rozmrznout. Běžel domů velice rychle. 

Objevil se ve dveřích i s ručníkem. Chvíli mě sledoval a pak si 
přisedl naproti mně na postel.

„Dovolíš?" Kývla jsem, opravdu mi to nešlo, on si s mou košilí 
jistě poradí rychleji. Zvláštní že jsem si tuhle chvíli, kdy mi Jacob 
bude sundavat košili, představovala trochu jinak. 

„ Musíme tě rychle zahřát, máš úplně promodralé rty... ještě 
pořád... Nevím jesli bych tě neměl vzít k doktorovi...."

Poplašeně jsem chytla Jacoba za zápěstí. „ Ne, já budu v 
pořádku, jen se potřebuji zahřát."

Začal mě rentgenovat očima zatímco mi chvatně rozepínal košili.
 Sunadl mi sandále a stáhnul kraťasi, nakonec mi sundal 
podprsenku a chvíli na mě vyděšěně zíral, podívala jsem se 
úzkostně po svém skoro nahém těle a uvědomila si proč je jeho
 pohled tak vyděšený. Na žebrech jsem měla pořádné podlitiny,
 které byli způsobeny pravděpodobně nárezem do skály, alespoń
 si nemusím vymýšlet extra příhody o tom kde jsem vzala ty 
modřiny na stehnech. Spojím to do jednoho.

 Začal mě opatrně třít ručníkem do sucha. Připadala jsem si jako
 malé dítě, ale nějak jsem nebyla schopná se o sebe v tu chvíli 
postarat sama. Jediné čeho jsem byla schopná bylo kochat
 se pohledem na jeho krásný obličej a tělo. 

„Co když máš něco zlomené?" zeptal se starostlivě.

„ Nic ve mně neprasklo, řekla bych, že žebra jsou jen naražená, 
ale zlomeninu už poznám." snažila jsem se ho uchlácholit. 

Nesouhlasně se zamračil. Natáhnul mi svoje tričko, jak jsem
 předpokládala, měla jsem ho nad kolena. Nakonec mi pod 
něj zajel rukama a stáhnul mi i mokré kalhotky.

„ Ty brzy uschnou, tak si je pak hned natáhneš." zamumlal trochu
 rozpačitě a rozprostřel je na topení ve svém pokoji, které pustil
 naplno. Zbytek věcí posbíral a šel rozvěsit ven na verandu. Ještě 
ve dveřích se otočil a řekl: „ Zatím si lehni, udělám něco k jídlu a
 hned přijdu." 

Rudá studem jsem se svalila do Jacobovi postele. Chtěla jsem 
zachránit já jeho a nakonec tu zachraňujě on mě. Připadala jsem 
si trapně. 

Seděla jsem strnule na posteli a snažila jsem si zařadit zvuky které
 jsem slyšela z domu a z venku. Rozhlížela jsem se po pokoji,
 čekala až Jacob zase přijde. Nestála jsem o jídlo, chtěla jsem
 být s ním. Nakonec asi po deseti minutách jsem se natáhla po 
svých kalhotkách, měla jsem štěstí už byly suché. Spěšně jsem
 si je nasadila, můj pocit studu tak o malinko klesnul. Aspoň tu
 neběhám už s holým zadkem. Jacob stále nepřicházel, ačkoli to
 bylo jen patnáct minut, mě to připadalo jako věčnost. Lehla 
jsem si. Boj s vodou mě vyčerpal natolik, že jsem, hned jak se
 má hlava dotkla polštáře, usnula.

Probudil mě pocit, že na mě někdo zírá. Nevěděla jsem, že to 
umím poznat i ve spánku. Poplašeně jsem otevřela oči, mé
 napětí se okamžitě uvolnilo, když jsem zjistila, že je to Jacob,
 který seděl na druhé půlce postele. Jeho pohled byl pořád
 napjatý a starostlivý. Chtěla jsem se ho dotknout, ale byla 
jsem pevně zabalená do deky. 

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit."  

„Jak dlouho jsem spala?" zeptala jsem se poplašeně. 

„Jen chvilku, polévka je ještě horká. Měla bys ji sníst. Uvařil
 bych ti slepičí, ta je na prochlazení nejlepší, alespoň to říkávala 
máma." Na chvíli se odmlčel a já viděla v jeho obličeji mihnout 
se stín bolesti. „ Ale ty maso nejíš, tak jsem uvařil zeleninový 
vývar, doufejme, že má stejný účinek." Nepatrně se na mě 
usmál a podával mi misku s polévkou.

Vyprostila jsem se z deky, Jacobův výraz mi nedával mnoho
 šancí polévku odmítnout, tak jsem si ji vzala a začala hltat
 takovým způsobem, že jsem si spálila jazyk a patro.

Jacob mě jen mlčky pozoroval.

Když jsem konečně dojedla, vzal si ode mne prázdnou misku
 a položil ji na židli, kde jsem předtím seděla. 

„ Chayo... cos to tam vyváděla..." bolest v jeho hlase mě 
udeřila do uší.

„ Já jsem tě viděla skočit, myslela jsem, že si se... že ses 
chtěl...." hlas se mi zlomil. Jeho obličej byl najednou 
překvapený a dojatý. 
„Nevynořil ses." zašeptala jsem. Cítila jsem jak mi pouhá 
představa, že jsem ho mohla ztratit, vháněla slzy do 
očí, ale ovládla jsem se a brečet jsem nezačala.  To
 mi jak se zdá moc nepomohlo, prozradily mě skelné 
zaslzené oči a to jak mi náhle zčervenal nos. 

Jacobův pohled zněžněl. „Proboha Karotko, málem jsem 
tam o tebe přišel...." pohladil mě jemné po tváři, byla v něm
 patrná nejistota, pořád nevěděl co si může zase dovolit. 
To už jsem ale nevydržela a pevně jsem ho objala. 

„Ach Jaku.... miluji tě. Tak strašně mě vyděsilo, když si skočil"

S patrnou úlevou mé objetí opětoval. „Miluji tě Chyao." Trochu 
se uchechtl. „ Pořád zapomínáš, že jsem vlkodlak... chtěl jsem 
se je trochu zchladit, z toho útesu skáču takhle dost často, je to 
skvělé odreagování. Nenapadlo mě, že..." přestal mluvit a nasál
 vzduch. „Bože zbožňuji tvou vůni. Miluji tě tak moc." vydechl.

 Chvíli bylo ticho a my si jen užívali znovu nabité blízkosti. 

„ Já... víš... odpusť mi to všechno. Měl jsem ti to říct. Neměl
 jsem dopustit, aby ses to dozvěděla takhle a ještě od té...." 

„Psst." Položila jsem mu prst na ústa. „Už o tom nemluv, co bylo to
 bylo a co bude to bude. Musíme využít každou minutu, kterou dám 
osud vymezil pro sebe, než se ot..." poslední slovo mi nedovolil
 vyslovit, umlčel mě polibkem a mě se jako už tolikrát z toho polibku
 zamotala hlava.

Autor: Lillu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek nový svět XVI.: