Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový svět XVII.

24.04.2009 (10:00) • Lillu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2170×

17. 

Čas plynul a já ve své sobeckosti byla neuvěřitelně šťastná.
 Bylo to skoro dokonalé, týden patřil Jacobovi, byli jsme 
stále spolu, milovali jsme se, jedli ,pili, líbali se a stále jsme 
se sebe nemohli nabažit. Embry s Quilem se nám smáli, že 
jsme jak siamská dvojčata. Pokud Jacob nemusel na hlídku 
nebo já do práce prožívali jsem naplno čas, který nám byl 
vymezen, tak jako by to byla poslední hodina co můžeme 
být spolu. O otisku už jsme nikdy nemluvili. 
Přes víkend Jacob hodně pracoval a taky Sam toho na svou 
směčku nakládal víc, to byl čas pro mé chvíle s Edwardem. 
Hráli jsme spolu jazz, diskutovali, četli knihy, občas jsme si 
zajeli do Seattlu do divadla nebo na koncert, nikdy jsme 
nemluvili o našich citech, ale utvrzovali jsme se v nich 
letmými doteky. Byl to jiný druh lásky než jaký jsem prožívala
 s Jacobem, ale mou osobu napňoval stejně intenzivně. 
 Jacob pochopil velmi rychle, jak moc je pro mou existenci
 Edward důležitý a taky, že mu od něj nic faktického nehrozí 
a tak nám nebránil.
Jak říkám, bylo to skoro dokonalé. Skoro… Nebýt těch
 nočních můr… Od mé první návštěvy Seattlu jsme se 
nemohla zbavit ve snu té ženy z Esmeina obrazu. Zjevovala
 ve své stařecké podobě, tak jak ji vyobrazil malíř, ale
 postupně jako by mi ve snu omládla a zkrásněla, což jí 
ovšem neubíralo na děsivosti. Slepé bělmo bez panenek a
 zlomyslný úšklebek, který nevěštil nic dobrého. Ve snu 
jako by mě k sobě volala a lákala a já ačkoli jsem se tomu
 vzpíralala všemi smysly jsem byla jako zbavená svobodné
 vůle a tu ženu jsme následovala. Můj mozek se vzpíral, ale
 tělo neposlouchalo, což mě ve snu přivádělo do stavu čirého
 zoufalství. Věděla jsem, že se řítím do temnoty, že tohle je
 můj konec. Vždycky jsem se vzbudila s křikem a smáčená 
slzami. Ještě víc znepokojující než samotný sen byl fakt, že 
se mi to  zdálo každou noc. Pořád stejné, bez sebemeší změny 
byť v jen v malém detailu, což bylo ještě horší, neb jsem po
 několika takovýchto nocí znala naprosto každý svůj a její
 krok, věděla jsem co bude následovat a nemohla jsem s tím
 nic udělat.
Bohužel jsem tím netrápila jsem sebe, ale i Jacoba, který se 
mnou trávil noce, pokud zrovna nebyl na hlídce. Vždycky 
jsem ho vzbudila svým křikem a vyděsila svými slzami. 
Ovšem opětné usínání v jeho horké starostlivé náruči bylo 
nádherné a uklidňující.  Edwardovi jsem, ale o svých snech 
nic neřekla, stačilo, že tím dělám vrásky Jacobovi, navíc jsem
 si byla jistá, že by se zeptal Carlisela co znázorňuje ta žena 
na obraze a já to popravdě nechtěla moc vědět, měla jsem
 z toho tak trochu strach.
 
Byla sobota a já byla jako vždy u Cullenů s Edwardem. 
Protože venku pršelo, nešli jsme na naši louku, ale zůstali 
jsme uvnitř. Byli jsme v obývacím pokoji. Ležela jsem na 
bílé pohovce s hlavou v Edwardově klíně. Předčítal nahlas 
první knihu, Svět Swannových, ze sedmidílného románu, 
Hledání ztracenéjo času, od Marcela Prousta ve francouzském 
originále. Poslouchala jsem jeho melodický hlas a občas
jsem okomentovala nějaký úryvek z knihy. Je tak osvobozující
 konverzovat ve francouzštině ještě s někým jiným než s rodiči.
 Ačkoli mi angličtina nedělá problém a dokonce už v tom
 jazyce i občas přemýšlím, pořád cítím, že jsou situace, kde
 je pro mě najednou překážkou vyjádřit se anglicky.  
Po nějaké době jsem vnímala už jen melodii Edwardova  
hlasu a nikoli obsah toho co čte. Unsula jsem.
 Přišel. Jako vždy. Můj sen. Má noční můra. Nic překvapivého. 
Přesto mě vždycky překvapilo, že cítím stejnou paniku a 
zoufalství. Vždyť už vím, že je to jen sen,vím, že se stačí 
jen probudit. Stejně jsem se neubránila ani slzám ani křiku.
 Vzbudila jsem se. Edwardovi kalhoty byli smáčené od 
mých slz. Nejraději bych si nafackovala. Stejně úzkostný 
pohled, který jsem vždy po probuzení nacházela v Jacobově 
tváři, jsem teď viděla i u Edwarda. Roztěkaně, takřka nervózně 
mě hladil po vlasech a mumlal nějaká konejšivá slova. V tu 
chvíli mi to přišlo až směšné jak si byli najednou s Jacobem
 podobní, ten se choval totiž úplně stejně.  Moc mi nepřidalo,
 když jsem zjistila, že nade mnou stojí s podobnými výrazy ve
 tváři i Alice s Jasperem, kteří byli doteď nahoře ve svém 
pokoji. Ještě štěstí, že zbytek rodiny byl v horách na lovu.
Rychle jsem se posalila. „To je v pořádku, je to jen sen.“ 
Prohlédla jsem si nedůveřivé tváře. „Vážně nic to není. Sen,
 znám ho jak své boty. Pořád se opakuje, jasný!“ kousla 
jsem se do rtu, no to že se opakuje jsem možná říkat nemusela. 
První se ozval Jasper. „Už jsme si mysleli, že tě tu 
vraždí.“ uchechtl se a pohodil hlavou směrem k Edwardovi. 
Cítila jsem, že atmosféra je uvolněnější, nevěděla jsem jestli
 to všichni hodili tak rychle za hlavu, nebo tady začal působit
 Jasper se svým empatickým darem, ale bylo mi to jedno. 
Alice se svalila na křeslo. „Teda ten Proust je fakt nudnej, 
jak to můžete číst...“ 
„Tak si neměla poslouchat.“ zpražil ji Edward.
„Neposlouchala jsem, měla jsem zábavnější věci na
 práci.“ mrkla na Jaspera a já jsem při této poznámce
 okamžitě zčervenala, jako bych je snad špehovala. „Ale 
copak to jde, neslyšet?“
Edward ji ignoroval obrátil se na mě. „Co to bylo za sen?“
„Nechci se o tom teď bavit Edwarde, copak sis nevšiml, 
že to ostatní v klidu přešli? Zbytečně to nenafukuj, prosím.“
„Chayo, nic nenafukuji, ale jestliže se ten sen opakuje, tak 
mě to samozřejmě znepokojuje, ty… ty ses neviděla. 
Vypadalas tak zoufale, nešťastně. Jako bys byla v pasti…
 nechci se koukat jak tě to užírá zevnitř, třeba se s tím dá
 něco dělat…“
Teď už jsem byla vážně naštvaná. „ Pche, to by mě zajímalo
 jak bys to ty řešil. Takový odborník na sny, řekla bych 
na spánek obecně, neníliž pravda? Edwarde řekni mi 
kdy se ti naposledy něco zdálo! Tohle jde absolutně mimo 
tebe, tak to nech plavat ano! Už tak stačí, že to zveličuje
 Jacob, ještě ty do toho…“ naštvaně jsem se zvedla a 
odkráčela do kuchyně. Vzala jsem si z police sklenku a 
napustila ji až po okraj studenou vodou. Trochu se mi 
klepaly ruce, když jsem pila. 
Ze zadu mi někdo položil lehce jednu ruku na rameno a 
druhou kolem pasu. Pomalu jsem odložila sklenici a 
teprve pak jsem se otočila. 
„Chayo já tě prosím…“ řekl Edward.
Chladná voda nezchladila jen mou žízeň, ale i mou 
horkou hlavu, nezmohla jsem se na nic jiného než
 nahluboký povzdech. 
Uchopila jsem ho za ruku a vedla zpět do obýváku.
 „Tak pojď, ať je tvůj všeználkovský komplex 
ukojen.“ zamumlala jsem. Alice se zvonivě zasmála. 
Řekla jsem jim vše o ženě z obrazu, která mě straší 
ve snu, ale ani jeden z nich se o ten obraz nikdy nijak 
zvlášť nezajímal a neměli tudíž potuchy kdo by to mohl 
být, či koho má znázorňovat, ani proč upíři stojí ve větru, 
kdežto vzduch okolo ní se na obraze nehýbe.
Čekali jsme tedy než se vrátí ostatní z výpravy, blížil se
okamžik, kterého jsem se bála, odhalení záhadné mučitelky.
 Možná až se dozvím kdo to je, přestane se mi o ní zdát,
 ale co když ani Carlisle ani Esme nevědí kdo to je, ani
 proč je na obraze namalována? Nevím co mě děsilo
 víc, jestli to, že za pár okamžiků budu umět svou noční 
můru pojmenovat, nebo možnost, že nikdo z Cullenů 
netuší co je zač a tudíž se to ani já ve vší 
pravděpodobnosti nikdy nedozvím.
Abych si ukrátila čekání hrála jsem s Jasperem šachy,
 s Alicí ani Edwardem to nemělo sebemenší cenu, 
ačkoli mi Edward tvrdil, že když se moc soustředím, 
tak se mi zvedne emoční kvocient a on už pak ve mně 
nemůže číst. Jasper byl, ale jistota, tak jsem hrála 
nejraději s ním.
Za dvě hodiny už byli všichni zpátky, napití a spokojení.
 Edward vyložil Carlislovi a Esme celou situaci, stále 
mi připadalo, že kolem toho dělá zbytečný humbuk.
„Ach, ten obraz…“ zamumlala rozčileně Esme. 
„Restauruji ho léta, nejsem schopná ho dokončit…
 nemám ten obraz ráda. Promiň lásko…“ obrátila 
se na Carlisla. 
Ten ji políbil na hřbet ruky. „ V pořádku miláčku, nemám
 ti to za zlé... Samozřejmě, že vím co má znázorňovat ta
 žena na obraze…“ řekl směrem ke mě.
„Je to znázornění Áté, řecké bohyně neštěstí a zkázy.
Personifikuje zaslepenost vedoucí ke katastrofě.“
„Proč by někdo naznačoval tobě a Volturiovým, že 
směřujete ke katastrofě? Systém ve Volteře, je tak
dokonale zvládnut, že katastrofa z odhalení v tomto
případě nehrozí, a to je jediná katastrofa, kterou mohou
 brát Volturiovi jako hrozbu, nebo chceš- li to tak nazývat, 
jako neštěstí. Tento fakt se ovšem k tvé osobě vztahoval 
jen v době kdy si tam žil.“ řekl Edward.
Já si jen matně vzpoměla jak mi jedno odpoledne v 
Seattlu, podal Edward malý výčet upírské hierarchie, 
abych věděla co jsou zač ti zbylí upíři na Esmeině obrazu. 
Díky tomu jsem teď v rozhovoru, který vedl se svým
 otcem, nebyla úplně ztracená.
Carlisle se usmál. „Bereš to z úplně špatného konce synu. 
Áté není na obraze namalována ve vztahu k upírům, ale
 ve vztahu k samotnému malíři a ve vztahu k lidem obecně.
Malíř tím chtěl říci, že my jsme ta katastrofa, ta záhuba 
co čeká každého kdo se s námi dá do spolku. Je to 
přesné, nemyslíš? Byli jsme namalováni ve vichřici, která 
ohýbá stromy, ale s námi ani nehne. Ve vichřici, která už
 samotná znamená zkázu… Ve vichřici, kterou malíř jen 
podtrhnul naši absolutní a destruktivní moc, jíž nad lidským
 životem máme. Kdežto u Áté se na obraze nepohne ani 
stéblo, iluze je dokonalá, lidská zaslepenost definitivní. 
Jak by člověk mohl vědět či věřit, že se řítí do vichřice,
 když okolo něj panuje bezvětří? Jak by člověk mohl věřit,
 že jsme zabijáci při pohledu na naši kouzelnou tvář? 
Zaslepenost vedoucí k záhubě, tak je to, tohle chtěl 
malíř tím obrazem říci.“
„Co se stalo s tím malířem?“ zeptala se Rosalie.
„Dostál své předpovědi. Caius si ho dal k večeři, 
poté co obraz domaloval.“ řekl Carlisle smutným hlasem. 
„Naštěstí vyjímky potvrzují pravidlo. Né každý vítr znamená 
vichřici, jako né každý upír se živí lidskou krví.“ řekla jsem 
povzbudivě, abych nějak rozptýlila chmurné myšlenky, 
které se každému teď honili hlavou.
„Napadá tě Carlisle proč se mi o ní pořád zdá? O Áté…“ 
„Popravdě moc ne… je tu tedy jeden mýtus… ve starém 
Řecku se tradovalo, že když se někomu tahle bohyně 
zjevila, zanmenalo to, že jeho osud postihne nějaká 
těžká rána…. Ale jak říkám, je to jen mýtus, nesmysl.
 Hlavně se tím netrap. Věřím, že to časem přejde samo,
ale jestli chceš předepíši ti nějaké prášky na spaní.
Skvělé, takže mi v podstatě ten sen říká, že je můj 
osud zpečetěn. Říká Chayo radeji se rozluč se všemi
 co máš ráda než bude pozdě. Když budeš mít štěstí 
možná to přežiješ, ale moc s tím nepočítej, protože 
když už se zjevím tak to stojí za to. Neštěstí už ti dýchá
 za krkem, já ti dýchám za krkem. Otřásla jsem se, kéž 
by měl Carlisle pravdu a ten hloupý sen neměl význam, ale
 moje podvědomí už dávno tušilo, že to štěstí nevydrží dlouho.
 Normálně bych nad tím mávla rukou, když jsem ale během
 půl roku zjistila, že upíři a vlkodlaci nejsou žádný mýtus, ale 
realita, proč bych teď neměla věřit, že tahle bohyně neštěstí 
a zkázy co se mi zjevuje ve snech, není opravdu reálná 
předzvěst něčeho zlého? Možná kdyby se mi o ní zdát 
přestalo, že by byla ještě naděje a já bych uvěřila, že je to
 jen obyčejný sen z přetažení. Chvíli jsem uvažovala na 
Carlislovým návrhem.
„Ne, děkuji ti Carlisle, prášky mi dávat nemusíš. Určitě
 máš pravdu a ten sen brzy odezní.“ 
 
Seděla jsem na své posteli a čekala na Jacoba, už byl 
večer a mě se klížily oči, ale bála jsem se usnout. Věděla 
jsem, že nakonec usnu, ale chtěla jsem, aby to bylo v jeho
 náručí, tam jsem se totiž cítila bezpečně. V hlavě jsem si stále
 dokola přehrávala Carlislovo vyprávění z dnešního odpoledne.
 Najednou stál Jacob vedle mě, ani jsem ho neslyšela přijít. 
Vrhla jsem se mu do náruče.
„Tak ráda tě vidím.“ zašeptala jsem mu někam do hrudi. 
„Chyběla si mi. Vypadáš unaveně.“ řekl.
„Náročný den.“
„Něco pro tebe mám.“ zamumlal mi do vlasů.
„Dárek? Ale já nemám narozeniny, jak… co… vždyť víš, že
 nemám ráda překvapení.“ 
„ To vidím, jak jsi celá vzrušená a zvědavá co to je…“ zasmál 
se tiše. „Myslím, že by to mohlo vyřešit ten tvůj přoblém se 
spánkem.“
Podával mi papírovou tašku. Posadila jsem se na postel a
 vybalila její obsah. Byly tam dva zvláštní kruhy, jejichž středy
 byly propleteny barevnou bavlnou jakoby do pavučiny, z nich
 pak vyselo několik menších stejně udělaných kroužků, celé to 
bylo dozdobeno peřím a korálky, chvíli mi trvalo, než mi došlo 
na co se to vlastně koukám.
„Lapače snů, dva, jeden nad tvou postel a jeden nad mou. 
Dělal jsem je sám a starý Quil nad nimi udělal magický rituální 
obřad. My indiáni věříme, že lapač zachycuje dobré sny a špatné 
odhání. Podle mytologie jsou sny posly z jiného světa, kteří mají 
vliv na život člověka. Lapač snů je tedy magický filtr těchto 
tajemných sil. Zatímco noční můry odráží, příjemné sny propouští
 ke spícímu. Také aktivuje pozitivní energii, aby lidem přinášela štěstí.“ 
 Koukala jsem dojatě na oba lapače, byly nádherné. Jacob vstal, 
 jeden mi vzal a připevnil ho zručně nad mou postel. „Tak, dáme 
ho kam patří. Ten druhý si vezmu domů, aby se ti i u mě spalo 
jako v bavlnce, jen sem ti ho přinesl ukázat.“ Když doseldnul 
zpátky na postel tak už jsem to nevydržela a začala ho líbat.
 „Jaku… to je nádhera…“ zašeptala jsem mezi polibky. Milovali 
jsme se skoro celou noc, protože byla sobota večer, nemuseli jsme
 ráno vstávat. Pak jsem vyčerpaná usnula v jeho náručí a probudila
 se až v deset dopoledne. 
„Funguje to.“ Vydechla jsem užasle Jacobovi do tmavých vlasů.
 „Nezdálo se mi o ní.“
„Já vím, ty si snad pochybovala? Když se do toho vloží starý 

Quil se svou šamanskou magií, to by v tom byl čert, aby to
 nefungovalo.“ usmál se zářivě

Autor: Lillu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový svět XVII.: