Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový svět XVIII.

25.08.2009 (07:00) • Lillu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1319×

18.

„ To s tím opravdu nejde něco dělat?“ vydechla jsem zoufale.

 Ležela jsem v posteli stočená do klubíčka v Jacobově náručí,

 takže jsem mu neviděla do tváře, když mi odpověděl. 

„Ne, nejde to. Nemohu s tím nic dělat.“ Ucítila jsem jeho horké 

rty na svém rameni. „Smečka mě potřebuje.“Zlostně jsem 

zaťala ruku v pěst a vší silou jsem praštila do matrace na 

níž jsem ležela. „ Jinými slovy s tím nesouhlasí Sam, 

nepustí tě…“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. 

Mlčky natáhl ruku a propletl své prsty s těmi mými. 

„ Karotko ani nevíš jak moc rád bych s tebou odjel do 

Evropy, ale….“ To už ve mě vztek vibroval, prudce

 jsem se posadila a zadívala se na Jacoba.

„Sakra Jaku to mi netvrď, že když se z tebe stal vlk

 tak už jsi navždy přirostlý k téhle rezervaci, a že

 už se nikdy nikam v životě nemůžeš podívat! Nechci

 po tobě, abys jel na celé prázdniny! Na tolik jsem si

 vědoma tvé zodpovědnosti vůči smečce a tvým lidem.

 Ale přece potřebujete občas volno, chtěla jsem tě jen 

na deset dní… Nenávidím Sama…!“ provrtávala jsem ho 

rozlobeným pohledem. „ Nenávidíš?“ usmál se Jake.

 „Ty nejsi schopná někoho nenávidět, na to máš příliš 

čisté srdce.“ Naklonil se ke mně a mě ovanul jeho 

horký dech a já v tu chvíli zapomněla úplně myšlenku.

 Políbil mě a pak konejšivě pohladil po tváři. 

„Dobrá, použila jsem příliš silné slovo, ale nemám Sama

 ráda a on nemá rád mě. Je svázaný těmi pitomými pravidly, 

kterými se má údajně smečka řídit a já tě podle něj svádím 

na špatnou cestu…“ Přitáhla jsem si kolena k tělu a položila si

 na ně bradu. „ Vsadím se, že kdybych byla v tvém životě ta 

pravá, ta s otiskem, tak by neřekl ani popel a ty bys směl

 letět klidně i na celý měsíc a půl….“ Vzdychla jsem potichu. 

Má cesta domů, do Paříže, to bylo to co jsem poslední týden

 řešila jak s Jacobem tak s Edwardem. Už když jsme se 

stěhovali do Ameriky, bylo jasné, že na letní prázdiny budu 

jezdit do Paříže za dědečkem a teď prázdniny začaly, já měla

 za tři dny odlétat a upřímně se mi vůbec nikam nechtělo.

 Nejlepší by bylo kdyby mohl letět Jacob se mnou na celé

 prázdniny, ale to bylo kvuli jeho povinnostem vůči 

smečce zhola nemožné přání. Doufala jsem, že by mě přijel 

alespoň navštívit, ale ani to Sam nedovolil. 

S Cullenovými jsem byla domluvená, že všichni přiletí a 

budou se mnou poslední dva týdny v Evropě. Pár dnů v 

Paříži a pak bysme trochu cestovali. Tedy Carlisle s Esme 

zůstanou jen na pařížský pobyt a pak se kvuli práci vrátí

 zpět do Států, zbytek rodiny poletí zpět až se mnou. 

Přála jsem si tam mít takhle i Jaka, nebo alespoň na

 chvilku, ale Sam využil hlas alfy a tak byl Jacob opravdu 

bezmocný. Věděla jsem jak moc ho to štve a také že

 žárlí na Edwarda, který bude se mnou v mém prostředí, 

v mém světě. Tak jsme se alespoň domluvili, že si 

budeme každý den volat. 

„Vážení cestující připoutejte se prosím, budeme přistávat 

na pařížškém letišti Charlese De Gaulla. Děkujeme, že

 jste použili linku Seattle, New York, Paříž, společnosti

 Air France.“ Probudila jsem se. „Tak jsem doma“ napadlo 

mě nejistě. Bylo asi deset dopoledne, věděla jsem, že 

dědeček je v divadle a že tedy na mě nebude čekat, byli

 jsme domluvení, že si vezmu taxíka a pojedu normálně 

domů a pak případně za ním do práce, jak se mi bude chtít. 

Vylezla jsem do letištní haly a najednou jsem uslyšela pištění

 a viděla jak se ke mně řítí jedna z mých nejlepších kamarádek

 co jsem v Paříži měla. Tohle jsem nečekala, začala jsem se 

smát a běžela jí naproti abychom se v obětí setkaly. 

„Sophie co tu děláš, to je nádherné překvapení! Jak si

 věděla, že přijedu?“ 

„Tak ráda tě vidím!“ jásala Sophie. „Ovšem vypadáš 

hrozně, cos v tom letadle dělala, že máš tak oteklé

 a rudé oči?“ „ Řekl bych, že naše Chaya brečela celou 

cestu do Paříže, no tak zlato to ses ani trošku netěšila

 na své staré přátele?“ ozval se za mnou známý hlas.

Prudce jsem se otočila. „Jean- Francois!“ vypískla jsem 

a skočila jsem klukovi v mažestrákách a bílé košili kolem

 krku. 

Se Sophií jsem se znala snad už od čtyř let, bydlela v tom 

samém baráku jako můj dědeček. Byla to vysoká modrooká

 brunetka s růžovými pruhy ve vlasech. To tedy byla novinka, 

než jsem odjela pruhy byly zelené, ale Soph byla bláznivá 

a ráda experimentovala ve všech směrech, pravidelně střídala

 účesy i barvy vlasů. Nosila originální oblečení, které si ve

 většině případů sama navrhla a ušila. Mimo jiné malovala

 opravdu experimentální obrazy, za které by se žádný 

moderní umělec nemusel stydět. 

Jeana-Francoise jsem poznala na střední, seděli jsme

 spolu dva roky v lavici (Soph byla v jiné třídě), než 

odešel na konzervatoř. Je klarinetista jako já, na rozdíl 

ode mne ale nikdy nepřešel k saxofonu, hraje hlavně

 klasiku, na konzervatoři se pustil i do skladby. Jeho 

vysoká postava, blond vlasy, zářivý úsměv, šedé oči,

 perfektní vkus a to že umí naslouchat okouzlilo už kde

 jakou dívku, ke smůle veškerého ženského pokolení 

je to gay. Tolik k mým přátelům. 

Jak jsem zjistila Sophie potkala dědečka a ten jí řekl

 kdy přijedu. Tak se domluvili a s Jeanem-Francoisem 

mě vyzvedli na letišti, ze kterého mě přivezli domů, 

kde mě Soph navlékla do jednoho ze svých modelů, 

který prý ušila jako přivítací dárek pro mě a odvezli 

mě do zkušebny kde se sešel zbytek mých přátel a

 uspořádali tam pro mě přívítací párty. 

Bylo to jako bych nikdy neodjela. S přáteli jsem chodila

 po kavárnách a klubech, s dědečkem jsem navštěvovala 

divadla a výstavy. Problém byl, že jsem se nebavila už 

tak jako dřív. Pořád jsem myslela na Jacoba a Edwarda, 

co asi teď dělají, kde jsou, s kým zrovna mluví. Pravidelně 

jsem si s oběma telefonovala. Stýskalo se mi po celé 

Cullenovic rodině a po Embrym, Quilovi a zbytku smečky,

 snad kromě Sama. Ale to bylo hop nebo trop, v Americe se

 mi zase stýskalo po přátelích z Paříže, proto děkuji za 

internet a podobné komunikační systémi. Díky tomu jsem 

nemusela na letišti vysvětlovat proč jsem ubrečená, Sophie

 i Jean-Francois věděli vše o Jacobovi i Edwardovi… tedy 

až na tem malý detail, že jeden z nich je vlkodlak a 

druhý upír, s tím jsem se opravdu nikomu nesvěřovala.

Byla jsem druhý týden v Paříži, když za mnou ráno přišel 

dědeček. 

„Chayo, právě mi volal Paul Potts, je to ten mladý dirigent,

 který byl loni tady v Paaříži na festlivalu klasické hudby s 

filmovým orchestrem.“

„Myslím, že si vzpomínám, ten orchestr byl složen ze 

samých mladých lidí a hráli od Williamse hudbu ke Star 

Wars. Byli celkem dobří…. Co ti chtěl?“

„No, ano to je orchestr složený převážně ze studentů 

hudby z různých koutů Evropy, myslím, že je to 

opravdu originální nápad, dát dohromady takové lidi 

a pro ty mladé je to příležitost…“

„Dědo nerozplývej se a přejdi k pointě, mám být za 

deset minut u Sophie, jdeme k Pierrovi.“ 

Dědeček si mě kriticky prohlédl, seděla jsem totiž

 ještě rozcuchaná v noční košili a cpala se chlebem. 

„Tedy ano, pointa….  Paul má s tímto orchestrem 

turné a za deset dní hrají v Budapešti a v Segedu.  

Někdo mu na ty dva dny odpadl a on nutně shání 

soprán saxofon a klarinet, ptal se mě jestli někoho 

neznám, kdo by mohl na ty dva dny zaskočit. Jde 

jen o dva koncerty. 

Řekl jsem, že se zeptám tebe a Jean-Francoise.  

Noty by poslal mailem.“

„Dědo to je skvělé, já v Maďarsku ještě nebyla! 

Ale co ta Itálie? Nechtěli jsme tam jet už někdy 

příští týden?“

Dědeček před na začátku roku koupil malou vilku 

v Italii, někde v Toskánsku. Ještě jsem tam nebyla, 

tak jsem byla hrozně zvědavá. Děda se kvuli tomu

 začal samoučit italsky, což mi přišlo srandovní.“

„Po koncertě se z Maďarska nevrátíš do Francie,ale 

sjedeš přes Rakousko do Itálie.“

„ Ale kde mám vzít soprán saxofon? Mám jen svojí 

altovku.“

„Nechám ti ho půjčit na hudební akademii.“

 „ Super! Hned to Jeanovi zavolám! Myslíš, že by s 

námi mohla jet i Sophie, aby se koukla po 

městě?“ začla jsem nadšeně poskakovat po kuchyni…

Bylo hodně po půlnoci, seděli jsme v autě na cestě ze

 Segedu, bylo po koncertech. Pobyt v maďarsku jsme

 si pořádně užili. Prošli jsme si Budapešť a Seged a 

seznámili se s pár fajn muzikantama, teď jsme byli 

na cestě do Itálie. Jean Francois řídil. Já seděla vedle 

něj, Sophie  spala na zadním sedadle. 

Byli jsme ještě dost blízko maďarsko srbských hranic, 

neb jsme se pěkně motali v kruhu, nějak se nám 

nedařilo najet na dálnici. GPSka se definitivně pokazila

 tak jsem měla na klíně mapu a snažila jsem se najít 

cestu z těch malých cestiček ven do civilizace. 

Opravdu bylo těžké se zorientovat, neb jsme se ocitli

 někde v lese, kde nebylo osvětlení, natož orientační

 tabule. 

„Zkus tady zahnout do prava.“

Objevila se tam silnice, která vypadala o něco líp než 

ty po kterých jsme doposud jezdili. Nevím jestli to bylo

 tím, že byla noc, ale měla jsem z toho místa husí kůži.

„Fajn tak tady jeď pořád dál, ta vypadá celkem slušně, 

snad nás to někam dovede…“

Jean Francois šlápnul na plyn. 

„Když nás to dovede do nějaké vesnice nebo města, 

tak alespoň získáme nějaký orientační bod a budem 

vědět jak dál.“ řekl. 

Ozvalo se silné skřípění brzd a tupá rána. Poplašeně 

jsem vzhlédla od mapy. Stáli jsme pořád na silnici. 

Sophie se probouzela, Jean Francois ohroměně zíral 

před sebe.

„Do prdele…“ řekl nakonec roztřeseným hlasem. „Vlk… 

obrovský vlk…. srazil jsem ho…. „

V tu chvíli se mi bolestivě stáhlo hrdlo, vylezla jsem 

z auta. 

„Chayo neměla bys….“ 

Byl tam, ležel před autem, obrovský šedý vlk. Byl snad 

jěště větší než Jacob. Je to vůbec možné? V okamžiku, 

kdy jsem ho spatřila mi bylo jasné, že to není obyčejný 

vlk, ale také se mi zdál jiný než vlci z quileutské smečky. 

Rozpačitě jsem zatřásla hlavou, vidím vlkodlaky a upíry

 na každém rohu, jak se mi po těch mých stýská. Jsme 

přeci jen v lese někde ve východní evropě, tady jsou vlci 

a medvědi dozajista běžnou záležitostí. 

Ležel tam bez pohybu, srst měl od krve. Ohlédla jsem se, 

na kapotě nebyla ani kapka. 

Podívala jsem se zpátky na vlka, vypadalo to, že nedýchá,

 na jeho těle jsem nezahlédla nejmenší pohyb. Přiblížila

 jsem se až úplně k němu a přidřepla jsem si. Natáhla jsem

 ruku abych se ho dotkla, ruka se mi třásla. Položila jsem ji 

na jeho hlavu, něco vzadu v hlavě mi říkalo ať to nedělám, 

ale on vypadal tak majestátně a já nemohla odolat, ačkoli 

jsem byla ochromená strachem. 

„Chayo, on začal  dýchat.“ ozval se za mnou Jean Francois,

 který mezi tím vystoupil z auta. 

Ohlédla jsem se na něj, chtěla jsem něco říct,ale jeho výraz 

mi v tom zabránil a donutil mě podívat se zpět na vlka, 

na mou ruku spočívající na jeho hlavě. 

Uviděla jsem od dechu zdvihající se břicho. To už jsem 

se snažila dostat do patřičné vzdálenosti a začala jsem

 si v duchu nadávat, že jsem neposlechla ten hlas vzadu 

v hlavě. Vlk otevřel oči, byly krvavě rudé. Nevím co přesně 

se potom stalo, stála jsem tam, koukala jako omámená před 

sebe. Vytí a vyděšený křik mých přátel jsem sotva vnímala. 

Vypadalo to jako bych nebyla dost rychlá, ale já necítila žádnou

 bolest nebo tak, jen zklamání z toho, že už tam ten 

vlk není. Pak se mi zatmělo před očima…

Autor: Lillu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový svět XVIII.: