Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 2. kapitola

07.01.2011 (08:45) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1487×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

2. kapitola - Nový vládce

Jmenuji se Demetri Volturi a zde, ve Volterském hradě, žiji již několik set let. Dostal jsem se sem díky Eleazarovi, který poznal můj dar. Aro mne samozřejmě chtěl mít ve své sbírce talentů a tak jsem se musel rozhodnout. Buďto dobrovolně opustím svou rodinu a oni budou pokojně žít dál, nebo je všechny vyvraždí a já se k němu budu muset stejně přidat. Samozřejmě jsem si zvolil první variantu a dobrovolně s ním odešel. Od doby mé proměny jsem jenom přežíval a byl pouhopouhá loutka. Krmení a vraždění ostatních upírů bylo to jediné, co mě alespoň trochu zajímalo.

Postupem času jsem se spřátelil s Felixem, dalším gardistou. Jeho darem byla ohromná síla. Málem bych se zapomněl zmínit, že mým darem bylo najít kohokoli, koho už jsem alespoň jednou viděl. S Felixem jsem se alespoň někdy cítil, jako bych žil. Ale byli to spíš sekundové pocity, než něco, co by mne mohlo uspokojit.

Ten den, kdy jsem opět začal žít, si pamatuji naprosto přesně. Bylo 2. května roku 2015. Aro nás poslal zlikvidovat pár novorozených, kteří dělali neplechu kousek od Vídně. S Felixem, Jane a Alecem jsme to zvládly vcelku rychle. Není ani divu, s našimi dary jsme byly takřka neporazitelní. Neměli žádnou šanci přežít. Cestu zpět jsme se proletěly letedlem. Jane byla moc shnilá na to, aby zvedla svou namyšlenou zadničku a proběhla se. Já jsem to tehdy neřešil, bylo mi všechno jedno. Celou cestu jsem byl nervózní. Nechápal jsem sám sebe, co se děje. Pořád jsem se ošíval a byl netrpělivý. Toto se mi nestávalo. Až když jsme přišli do Voltery, pochopil jsem, proč to. Když jsme vstoupily do síně s trůny, stála tam menší postava. Zřejmě už svůj rozsudek znala, protože Aro měl opět svůj vítězoslavný úsměv. Máme dalšího člena, řekl jsem si v duchu. Teprve až jsem se postavil na své obvyklé místo vedle Felixe, mohl jsem si toho upíra, spíše upírku, pořádně prohlédnout.

Neposlušné dlouhé vlasy barvy mléčné čokolády jí neustále padaly do obličeje, čímž ji zakrývaly zářivě karmínové oči. Nebyla dlouho upírkou, nanejvýš pár měsíců. Na oválném obličeji byl zasazený nosík a širší černé obočí. Rudé tričko s výstřihem a bledě modré džíny ji dělali štíhlejší pas na její středně velké postavě.

Nevěřícně jsem na ni zíral s otevřenou pusou. Probral mě až dusivý smích Felixe. Podíval jsem se na něj s výhružným pohledem, který jsem se naučil z filmů o italské mafii a pak se opět otočil a hypnotizoval tu nádhernou dívku, která stála před arovým trůnem.

„Takže vítej u nás, Coro,“ řekl Aro vítězoslavně. „Určitě se ti u nás bude líbit. Tady Santiago tě zavede do tvého pokoje.“

V mé hlavě to začalo šrotovat a jediné slovo, které mi tam zůstalo, bylo Cora. Nádherné jméno. Tak jako ona sama. Něco tak úžasného jsem ve svém dlouhém a nudném životě neviděl.

Od toho dne jsem se o Coru hodně zajímal a zjistil jsem, že jejím darem je neviditelnost. Po týdnu jsem se s ní snažil spřátelit a ucházet se o ni. Nosil jsem ji růže, psal básně,… Jak by se to řeklo v dnešní době, prostě jsem ji začal balit. Sice svým způsobem staromódně, ale já to jinak neuměl. Nejdříve jsem měl strach, že mne odmítne, ale nakonec se mi splnil můj největší sen. Našel jsem někoho, koho budu milovat celý svůj život a zase na oplátku on mne.

Volterra, rok 2029

Zrovna jsem byl na lovu, když mě vyrušil Santiago.

„Demetri,“ oslovil mne, „okamžitě se dostav do trůnního sálu. Aro s námi všemi potřebuje nutně mluvit! “oznámil mi spěšně a pokračoval dál hledat ostatní upíry, kteří byli na lovu. Nechal jsem jídlo jídlem a pospíchal do hradu. Nejdříve jsem ale zašel do mého pokoje, podívat se, zdali tam ještě není mé sluníčko.

„Coruško, jsi tady, “řekl jsem, když jsem otevíral dveře. Nikdo se mi neozýval, z čehož jsem usoudil, že už bude na místě. Zavřel jsem dveře a upíří rychlostí zamířil do trůnního sálu. Když jsem tam vešel, už tam čekala více jak polovina gardy. Já jsem zamířil k té nejkrásnější osobě v místnosti, Coře. Nevšimla si, že jsem přišel a tak jsem toho využil. Jemně jsem ji ze zadu obejmul kolem pasu a políbil na krk. Jen natočila hlavu mým směrem a zavrněla. Pak se celá otočila a chtěla mi dát pusu, ale vyrušil nás ten nejotravnější upír v celé Volteře. Felix. Kdysi to byl tak dobrý kamarád… Neříkám, že teď není, jen je prostě občas otravný. Když chtěl, dokázal být hrozně otravný,…

„Á, naše hrdličky, “ pronesl tím svým pohrdavým hlasem. „To nevíte, že toto se smí dělat až po 22 hodině?!“

„No já nevím Feldíku, ale podle mých hodinek, už je půl dvanácté,“ vrátila mu to Cora. Jen se blbě zašklebil a otočil se na jinou stranu, než jsme stáli my. Zřejmě mu došli argumenty. Tím lépe pro nás. Opět jsem kolem ní obtočil ruce a začal ji líbat. Jako naschvál nás zase někdo vyrušil. Bohužel, tohoto upíra jsme museli respektovat.

„Mí milí, “začal svůj projev Aro. „Svolal jsem vás, protože se vyskytly velké komplikace. Jeden Rus si hrál na všemohoucího a vytvořil novou bytost. Je to kříženec upíra a vlkodlaka.“ Jen co to dořekl, v sálu to zašumělo. Udiveně jsem se podíval na Coru a ona zase na mne. Nechápali jsme to. Jak to udělal? Odkud vůbec sehnal DNA, nebo co k tomu potřebuje? Další otázky se mi v hlavě honili jako o závod.

„Uklidněte se!“Dožadoval se Caius slova. „Nebudeme řešit, jak to udělal, ani proč. Jednoduše je vyhladíme i s jejich stvořitelem dřív, než prozradí více, než můžou a zabráníme tak naše prozrazení, “ řekl tvrdě. Bylo vidět, jak mu oči jiskří. Caius rád likvidoval vše živé i neživé. Toto je něco pro něj.

„Můj bratr má pravdu,“ ozval se opět Aro. „Musíme je zničit co nejdříve a všechny. Jedni z našich špehů vystopovali jednu skupinku ve Švýcarsku. Blíží se k Itálii, což se nám velice hodí.“ Bylo na něm vidět, že ani on sám neví, co od těch stvoření můžeme očekávat.

„Heidy nám všem zařídila posilnění na cestu,“ řekl a ukázal ke dveřím. Po chvíli se rozrazily dveře a dovnitř vstoupila Heidy i s „turisty“. Vedla jich nejméně 70. Podíval jsem se na Coru, která už si mlsně vybírala, kterého si dá jako prvního. Oči jí jenom zářily. Musel jsem se sám pro sebe usmát. I po těch letech co je upírem, je stále stejná.

„Dobrou chuť přátelé,“ řekl Aro a zakousl se jedné dívce do krční tepny. Ostatní na nic nečekali a dali se do jídla. Ani já na nic nečekal a popadl jsem postaršího chlapa, do kterého jsem se okamžitě zakousl. Dlouho jsem už nepil, proto jsem si dal další 3 a až poté se cítil sytý. Zbývalo jen pár kusů. Poslední tři si dali vládci Voltery. Poslední tělo padlo k zemi. Je po krmení. Vypadalo to tu opravdu strašidelně. Kdybych nebyl upír, asi bych se bál. Sám sobě jsem se ušklíbl. Celý trůnní sál byl zaplněný mrtvolami, které ležely přes sebe bez jakéhokoli výrazu, nebo s bolestnou grimasou ve tváři.

Stál jsem tam a díval jsem na „zbytky“ našeho krmení a uvažoval nad blížícím se bojem. Co když to nepůjde podle plánu? Co když budou silnější a rychlejší než my? A najednou se před mýma očima objevil obrázek mrtvé Cory. No spíše jen její hlavy, která je olizována smrtelnými plameny ohně.

Ucítil jsem dotek na mé ruce a rychle jsem se vrátil do reality. Byla to moje kráska.

„Děje se něco?“ Zeptala se mě svým medovým hlasem. „Vypadal jsi dost vyděšeně,“ dodala s obavami.

„Ne to nic.“ Pokoušel jsem se to říct sebejistě, ale moc se mi to nepovedlo. Jen se na mě podezíravě podívala a dál to neřešila. Vzala mě za ruku a šli jsme k nám do pokoje.

Vytáhla mi nějaké věci, co si mám obléct a sama si vzala oblečení a šla se vysprchovat. Měli jsme ještě pár minut, než celá Voltera i s manželkami vládců vyrazí na cestu. Cors konečně vylezla z koupelny a tak jsme se mohli vystřídat. Ona si ještě šla nalakovat nehty a já se šel osprchovat. Vůbec mi nešlo do hlavy, proč si teď lakuje nehty. Že by chtěla sbalit nějakého křížence? Nad tou myšlenkou jsem se musel pousmát. Pak mi ale došlo, že by mě tím pádem opustila a místo úsměvu se mi na tváři objevila vráska. Nechtěl jsem ji ztratit a to nikdy! Radši jsem nahý vlezl do sprchového koutu a pustil na sebe ledovou vodu. Ta ze mne vždy smyje všechny problémy. Bohužel jsem hned musel vylézt, protože na mne čekat rozhodně nebudou. Vysušil jsem si tělo a vlasy ručníkem a oblékl se do věcí, které mi přichystala Cora. Seděla v křesle naproti dveřím, ve kterých jsem teď stál. Když mne spatřila, vykouzlila ten krásný úsměv, který umí pouze ona. Nemohl jsem to vydržet a rychle jsem přešel k ní. Nadzvedl jsem ji a sedl si na křeslo. Pak jsem ji posadil na můj klín. Jemně jsem ji pohladil po tváři a políbil ji. Polibek mi vrátila a omotala mi ruce kolem pasu. Takhle jsme tam seděli ještě nějakou chvíli, než nám na dveře někdo zabouchal.

„Coro, Demetri,“ zavolal Felix, když klepal na dveře. „Jdete, nebo se bojíte těch hrůzostrašných oblud?“ řekl se smíchem.

Otráveně jsme se zvedli a ruku v ruce šli za ostatními. Přišly jsme mezi posledními, právě když Aro začal s dalším vysvětlováním.

„Poslouchejte mě mí drazí,“ začal, „poběžíme co nejrychleji k hranicím Itálie a Švýcarska. Jen malý kousek od hranic leží město Crodo, tam bychom se měli s těmi kříženci potkat. Je to malá obec, ale i tak chci velkou obezřetnost. Nesmíme se za žádnou cenu prozradit!“ skončil. „Tak vyrazme!“ dodal v zápětí a všichni se seskupili do synchronizovaného trojúhelníku, kdy ve předu byly bodyguardi Ara, Caia a Markuse, za nimi oni a pak šel zbytek gardy.

Běželi jsme přes lesy a neobydlené části Itálie asi 6 hodin, než jsme začali zpomalovat. Po dalších 500 metrech jsme ucítili zvláštní pach. Nikdo z nás ho nedokázal identifikovat, proto jsme usoudili, že patří těm mutantům. Mutantí stopa stále sílila a my se čím dál více blížili k neznámým bytostem. Napětí všech vstoupalo každým krokem. Nikdo nevěděl, co dokážou, zdali mají nějaké zvláštní schopnosti, jak jsou silní,… Prostě nic. Připomnělo mi to, jak jsme stáli před několika lety proti měničům. Cullenovi a ostatní jsme znali, ale o těch chlupatých stvůrách jsme nevěděly ani ň. Teď to bylo hodně podobné.

Najednou se z levé strany ozvalo táhlé vytí a všichni ztuhnuli. Aro podal příkaz a celá volterská skupina se otočila čelem k mýtině, odkud přicházel zvuk. Několik gardistů se ještě postavilo před vládce, aby je v případě napadení mohly chránit. Já jsem stále stál vedle Cory a Felixe. Oba dva ostražitě sledovali stále se přibližující mýtinu. Když Cora zpozorovala, že ji sleduji, otočila se na mě. Jemně se usmála, ale já na ni poznal, že se necítí zrovna dobře. Je nervózní, jako všichni tady, ale v jejích očích jsem spatřil i strach. Ona nikdy nebyla moc odvážná, ale srab rozhodně taky ne. Chytl jsem ji za ruku, aby se trošku uklidnila a úsměv ji oplatil. Trochu to pomohlo. Ozvalo se další vytí. Nebylo stejné, jako to předchozí. Toto bylo agresivnější.

Zastavili jsme na kraji mýtiny a po chvíli jsme spatřili ty obrovské hrůzostrašné křížence. Nic podobného jsem ve svém životě ještě neviděl. Jeden z nich se postavil na dvě a začichal. Hned na to zavyl a ostatní se přidali. Všichni Volturiovi zavrčeli. Cora mi stiskla ruku a vystrašeně se na mě podívala. Já jsem ji stisk oplatil a palcem ji pohladil po hřbetu ruky. Konejšivě jsem se na ni usmál. Pak Aro vystoupil z řady a začal na ty monstra mluvit rusky. Ani jsem moc neposlouchal, co říká, věnoval jsem se jenom Coře. Jemně jsem ji objal a řekl „Miluji tě, lásko.“ Hned na to jsem ji pohladil po tváři a dodal „ A vždy budu“

„Já tebe taky,“ usmála se a políbila mě.

Ještě nějakou chvíli se Aro snažil domluvit s kříženci, ale s žádnou odpovědí. Po marném snažení Ara o domluvě, se ozval Caius.

„Nebudeme dále vyčkávat a rozdrtíme je hned!“ Celá garda se přikrčila a čekala na konečný příkaz k popravě těch nestvůr.

„Zabijte je,“ rozkázal Aro. Nebylo na co čekat. Všichni se rozběhli ke křížencům s vražedným vrčením. Oni poznali, že se jde do boje a také zaujali bojové postavení. Když už jsme byli blízko, rozběhli se proti nám. Já, Cora, Felix a pár dalších jsme byli až v zadní linii a proto jsme viděli, jak už několik z nás skončilo roztrhaných. Neměli žádný problém přetrhnout upíra vejpůl. Já jsem neváhal a po jednom jsem se vrhl. Okamžitě mě shodil na zem a chtěl roztrhat, ale v tom mu zabránil Felix, který mu pohotově skočil na záda. Chytil mu obě ruce a rychle škubl. To stvoření bolestně zařvalo a padlo k zemi s hroznými bolestmi. Ještě se párkrát snažilo někomu ukousnout nějakou část končetiny, dokud mu Felix nerozdrtil lepku.

„Ták, jeden je hotovej,“řekl Felix, když obcházel mrtvolu.

Rychle jsem se podíval po ostatních, jak si vedou a nevypadalo to moc dobře. Víc jak polovina už byla mrtvá. Rychle jsem začal hledat Coru. Zrovna bojovala s Heidy proti jednomu obrovskému mutantovi. Stačil jsem ještě zaznamenat, jak ten obr utrhl Heidy hlavu a teď se chystá na Cors. Rychle jsem k nim přiběhl a začal ji bránit. Už se vůbec nedivím, že tolik upírů padlo, jsou strašně moc silní a hbití. V jedné chvíli stál tam a najednou je támhle a snaží se mi ukousnout ruku. Rychle jsme s Corou kličkovali, ale moc platné nám to nebylo. Pořád ho nešlo nijak zlikvidovat. Pak mě najednou rychle přeskočil a ohromným úderem odmrštil Coru přes půlku mýtiny. Rychle jsem po něm skočil, ale on mne srazil k zemi. Rychlým švihem mi utrhl jednu ruku a já zakřičel bolestí. Pak mi utrhl i druhou a já opět zakřičel. Všiml jsem si, jak se za ním mihla Cora a snažila se ho ode mě odtrhnout, ale on ji udeřil a ona se opět proletěla vzduchem. Chtěl jsem ji pomoct, ale v tom na mě ta obluda stoupla a něco mi rozdrtila. „Miluji tě Coro,“ řekl jsem. Pak vzal mou hlavu do svých rukou a trhla.

Pohled Cory

Když jsem viděla, jak ta obluda pomalu ničí mého Demetriho, trhalo mi to srdce. Rychle jsem vyrazila proti němu, ale on mě opět odhodil. Kličkovala jsem mezi ostatními, jak jsem jen mohla, ale nestačilo to.

„Miluji tě Coro,“řekl a naposledy vydechl, než mu ta zrůda utrhla hlavu. V tu ránu jako by mé srdce puklo a roztříštilo se na miliony kousků. Z prvu jsem necítila vůbec nic, ale pak ohromnou bolest, která mnou cloumala a nakonec vztek spojený s nesnesitelnou bolestí ze ztráty milované osoby. Slyšela jsem nějaké hlasy, které na mě volají, ať s nimi uteču, ale já nemohla. Zabili mi Demetriho! Mého Demetriho! Bez něj já žít nehodlám! Jeden z těch hlasů byl Felix, který se mě snažil odtáhnout pryč a utéct, jako už několik upírů. Já jsem se mu vysmykla a vrhla se proti té zrůdě, která mě připravila o to nejdražší. O mou lásku a také o mé srdce, které teď leží roztříštěné po celém světě. Ta zrůda už mě dál netrápila a jednoduše mi utrhla hlavu, čímž mě zbavila trápení.

Umírají lidé, mě to nevadí. Padají města, každý křičí, ale já se neohlížím. Když ovšem odchází někdo, koho mám nadevše rád, tak pro mě umřeli všichni. I já.

Pohled vypravěče

Někteří upíři utekli, když viděli sílu Wraithů, jiní zase zahynuli v boji. Zahynuli i vládci, když je jejich garda opustila. Ať tím, nebo tím způsobem. Alec a Jane se také nevyhnuli smrti. Ne že by jejich dary na Wraithy nepůsobili, ale oni je zastihly nepřipravené. Byli až moc pomalí a Wraithy moc rychlí. I další upíři zde padli. A tak skončila éra Volturiových a začala doba masového vraždění aneb éra Wraithů.