Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 22. kapitola

10.06.2011 (19:15) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1122×

22. kapitola – Odpouštím, ale nezapomínám

Renesmé Cullen

Dostala jsem o ně šílený strach a o sebe s Jacobem taky. Co když se jim něco stalo? Byli tu snad Wraithy? Nebo oni šli za nimi? A co když…

„Nessie, dost!“ okřikla jsem se nahlas, abych se strachem nezbláznila. Zastavila jsem se a zavřela oči. Začala jsem v klidu přemýšlet a hlasitě oddechovat. Vtom se mi do nosu dostal pach mého táty. Srdce mi poskočilo a na tváři se mi vyklubal blažený úsměv. Rychle jsem vyrazila po jeho stopě. Jak jsem v tuto chvíli byla vděčná strýčkovi Jasperovi, že mě i přes můj nesouhlas učil stopovat a pozorně sledovat svou „kořist“. Zrovna teď byl mou kořistí táta. Pozorně jsem sledovala jeho stopy a čichala jeho pach, který každým krokem sílil. Zrychlila jsem své tempo a mé zvířecí instinkty mi napovídaly, že nejsem daleko od svého cíle. A nemýlily se. Z ničeho nic jsem narazila do něčeho tak tvrdého, že jsem s ohlušující ranou dopadla na tvrdou zem a jako bonus mě rozbolela hlava.

„Jé, to jsi ty, Nessie… Já si myslel, že do mě narazila moucha,“ zasmál se Emmett a pomohl mi vstát.

„Hrozně vtipný, strejdo. Ale že já můžu mít z tebe a tvýho šutrovýho těla otřes mozku, to tě nezajímá,“ zavrčela jsem vztekle, protože ten náraz do hory svalů opravdu bolel.

„No tak promiň, drobku… Jak jsem mohl vědět, že to napálíš přímo do mě?“ opětovně se zasmál.

„Stačí zapojit mozek, když víš, že ten můj je zrovna fuč…“

„A kam šel?“ zeptal se zděšeně s přetvářkou.

„Ale… Moudřejší ustoupí, řekl mi a odhopskal pryč…“ Emmett se tomu začal smát na celý les, až mi zaléhaly bubínky.

„Ty jsi ale číslo, holka,“ zasmál se a poplácal mě po rameni. „Já věděl, že má výchova v tobě něco zanechá,“ řekl hrdě. Jen jsem protočila panenky a hledala dědu.

„Dědo,“ vypískla jsem, když jsem ho konečně spatřila opodál.

„Ano, zlatíčko? Chceš se nechat překontrolovat kvůli tomu nárazu?“ usmál se a všichni se jako na povel rozesmáli.

„Ne… Ale možná jo, teda potom… Teď musíš rychle domů, třeba potřebuje prášky, nebo nějaké přístroje či vyšetření, nebo co já vím, prostě potřebuje tebe!“ chrlila jsem ze sebe nesmyslné věty, jak moc ho potřebuji doma a ani jsem netušila, jestli mi vůbec někdo v mém okolí rozumí.

„A kdo zlatíčko?“ zeptala se babi Esmé.

„Jacob přeci!“ Všichni zalapali po dechu, ač vzduch k okysličení mozku vůbec nepotřebovali a společně se mnou vyrazili k domovu. Jediný, kdo s námi nešel, byla matka, táta a Alice. Ti tam vůbec nebili. Chtěla jsem se zeptat, kde vlastně jsou, ale neměla jsem k tomu příležitost a v tuto chvíli mě to ani nezajímalo. Přední byl Jacob a až po něm všichni ostatní. Celou dobu jsem strávila u Jake v pokoji i s dědou, který ho vyšetřil a následovně mi radostně oznámil, že je můj Jake v naprostém pořádku, jen by se následujících pár dní měl šetřit. Byla jsem neuvěřitelně šťastná a zbytek dne jsem strávila jenom s ním. Nechtěla jsem od něj odejít ani na krok, aby se mu zase něco nestalo. I večeři nám musela babička přinést, protože Jakea jsem dolů nepustila a sama, bez něj, bych tam nešla. Sice mi stále říkal, že už mu nic není a je v naprostém pořádku, ale děda říkal v klidu, tak bude v naprostém klidu. Jistota je jistota. Zůstane zavřený v pokoji a já se o něj budu starat. A bude bez návštěv! Ne, to už asi ne… To by bylo moc kruté… Ale budu je ostražitě hlídat, aby mu někdo zase něco neudělal. Až po chvíli jsem si uvědomila, že přemýšlím jako nějaká žárlivá fůrie. Ještě že mi Jake nečte myšlenky, jako to umí táta, jinak by si o mně určitě myslel, že jsem úplný cvok. Raději jsem se pořádně zachumlala do teplé peřiny a přitiskla se k mojí lásce a zavřela oči. Ač jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem usnout. Jake už dávno klidně pochrupoval vedle mě, ale já jsem byla stále vzhůru a tak jsem to nakonec vzdala. Vstala jsem a vydala se dolů k ostatním. Stále ve mně přetrvával pocit, že svého Jakea musím chránit a musím u něj neustále být, ale já věděla, že je to blbost. Dům je plný upírů, kteří by za něj položili život a tak se přeci nemám čeho obávat.

„Pročpak nespíš, srdíčko?“ zeptala se mě mile Esmé, když mě spatřila.

„Nemůžu usnout,“ osvětila jsem se jí mou situaci.

„Aha,“ řekla smutně.

„Kde je vlastně teta Alice a táta?“

„Já jsem tady,“ zakřičela teta Alice a už stála vedle mě. „Pročpak jsi mě hledala?“ zeptala se vesele a oči jí jen zářily.

„Jen tak. Že jsem tebe a tátu neviděla v lese, tak jsem se zajímala, kde jste,“ umála jsem se.

„Ach tak,“ pronesla trošku zklamaně. „Potřebovali jsme si spolu promluvit. Táta je tu taky a myslím, že by si s tebou taky rád promluvil,“ řekla mi a očima mi naznačovala, ať za ním zajdu. Němě jsem pokyvovala hlavou, že nechci. Takto jsme se tam mlčky hádaly aspoň deset minut, než se z vrchu ozval tátův hlas.

„Tak ji nenuť, Alice. Je dospělá a svéprávná. Má svůj rozum… Nikdo ji k ničemu nutit nebude. K ničemu,“ řekl rázně poslední větu a to už stál vedle nás. Alice a Esmé nás tiše opustily a my zůstali v místnosti sami. Cítila jsem se dost trapně a nevěděla, co mám říct.

„Nessie,“ prolomil to trapné ticho jako první táta. „Jen ti chci říct, ať si z mámy nic neděláš a nejsi k ní zbytečně zlá.“ Už už jsem chtěla něco říct, ale on mě rychle zarazil. „Poslouchej, ona má nervy na pochodu a cítí se opuštěná a už nepotřebná. Nemyslí to s tebou, ani s Jacobem nijak špatně, jen… no, trošku žárlí…“ řekl se sklopenou hlavou. Ona žárlí? Ale proč? Vždyť nemá důvod. Má tátu a já moc dobře vím, jak moc ji miluje. Tak proč mi závidí lásku, kterou si s Jacobem opětujeme? Ona má tu svou a já také… To, že si neumí vážit toho, co má, je jen její věc a nemusí s tím trápit ostatní!

„Ness,“ pošeptal s bolestí táta. V jeho očích se mu zračila bolest z toho všeho, co teď musel zažívat. A aby toho nebylo málo, všechno to viděl hned několikrát v hlavě od ostatních členů rodiny…

„Nessie, jsi tady,“ zašeptal bázlivý hlas zpoza dveří.

„Jo,“ odsekla jsem tvrdě, protože to byl ten, který Jakeovi tolik ublížil.

„Mohu s tebou mluvit?“ zeptal se Garrett s lítostivýma očima. Měla jsem na jazyku pár peprných odpovědí, s kterýma bych ho krásně odpálkovala, ale táta mě předstihl.

„Určitě. My už jsme domluvili,“ řekl, a když procházel kolem mě, varoval mě očima, ať nedělám blbosti. Já a blbosti… Pche! To určitě…!

„Víš,“ začal nesměle, „já bych se chtěl jít podívat za Jakem a omluvit se mu za to, co jsem mu udělal. Hrozně mě to mrzí… Ani si to nedovedeš představit. A i tobě se chci omluvit. Vím, co sis musela protrpět, když jsi o něj měla strach. Teda nevím, ale vím, že to nebylo příjemné… Tak,“ zaváhal a pomalu zvedl oči z podlahy a podíval se do těch mých,“ promiň. Lituji toho každou minutou,“ řekl a stále se mi díval do očí. Jako bych mu při tomto očním kontaktu viděla až do hloubi duše. Věděla jsem, že to myslí vážně, ale dá se to odpustit? Jeden hlásek mi říkal, že ano. Je to přítel a nic takového udělat nechtěl. A lidé si přece mají odpouštět, ne? Ale zase druhý, více sobečtější a nevlídný mi napovídal, že ne. Sklopila jsem oči a uvažovala.

„Pojď, Jake tě určitě rád uvidí,“ pronesla jsem a věděla, že mu to odpustím. Nezabil ho, ani mu nepřihodil nějaká vážná zranění a to má jediné štěstí. A jak se říká: Odpouštíme, ale nezapomínáme.