Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 24. kapitola - 2. díl

29.06.2011 (16:15) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3045×

24. kapitola – 2. díl - Láska si nevybírá

Leah Clearwater

Když jsme vyšli z hřbitovních vrat, bylo už ráno a slunce zářilo na obloze. Ač se to mockrát nestává, bylo celkem hezky. Ne, že by byly vedra, ale ani nepršelo. Společně s Jakem jsem šla domů, za vlky. Kráčeli jsme necelou půl hodinu, než jsme došli až k naší skále a pak ještě několik minut, dokud jsme nebyli až u našich provizorních domů.

„Ahoj, Jaku!“ zajásala Emily, má sestřenka a přiběhla k němu, aby se mohla přivítat. Takto to udělali snad všichni, kdo byl vzhůru. Jediní, kdo zůstali stát na svém místě, byli malé mimča a Thomas. Usmála jsem se na něj a on na mě. Rychle jsem střelila pohled zpět k Jakeovi, který to samozřejmě zpozoroval a culil se jako sluníčko.

„Tak jak se tady máte?“ zeptal se Jake a usedl na jednu z našich lávek.

„No, žijem,“ zasmál se Sam. „A co u vás?“ optal se na oplátku.

„Celkem fajn. Jen se chci ujistit, že s námi opravdu chcete bojovat proti Wraithům,“ řekl a pohlédl ze Sama i na ostatní. Všichni přikývli.

„Samozřejmě,“ přitakal Sam. „Přece bychom vás v tom nenechali samotné!“

„Dobře. Cullenovi se právě domlouvají, kdy vyrazit. Měli byste u toho být zřejmě i vy, ale bylo dosti brzy na to, abychom vás budili. Pojede se buďto ještě dnes, nebo až zítra ráno. Na tom se právě domlouvají,“ s úsměvem nás s těmito údaji obeznámil Jake.

„Dobře,“ zasmál se Sam. „Určitě máš hlad, pro něco ti skočím.“ Než stihl Jake něco namítnout, Sam byl pryč. Po očku a nenápadně jsem pozorovala Thomase, který se vypařil hned za ním. Zaslechla jsem jen útržky rozhovoru, který spolu vedli, ale i to mi stačilo k tomu, abych rozpoznala, o čem hovoří. Thomas se chtěl přidat k nám, aby tady nemusel nečinně dřepět s vědomím, že ostatní dělají správnou věc a on tady lelkuje. Sam na to, samozřejmě, nechtěl přistoupit, a tak se spolu začali potichoučku štěkat. Po chvíli se jejich hádka zesílila a i ostatní zpozorovali, že se přou.

Po chvíli už to Emily nemohla vydržet a vydala se za nimi do jedné z chýší.

„Přestaňte!“ okřikla je. „Všichni vás slyší!“ zasyčela.

„No a co?!“ zavrčel Thomas a vyšel ze skromného příbytku. Celý se třásl, a když zpozoroval, že na něj míří pohledy všech přítomných, roztřásl se ještě víc. „Jsem snad nějaká opice v zoo, abyste na mě tak čuměli? Co?!“ zavrčel na nás a těžce se nadechoval. Všichni tušili, co teď přijde. Thomas se měnil v měniče. Není se ani co divit. Vždyť do města přijeli upíři a on je potomkem vlkodlaka. Nebezpečí je všude kolem, a tak byl „povolán do služby“.

„Thome,“ zašeptala Emily a přispěchala k němu. Sam ji okamžitě popadl za loket a odtáhl od něj.

„Teď ne, nechci, aby ti ublížil,“ zašeptal a odstrčil dál od sebe a svého syna.

„Já bych jí nikdy neublížil!“ zavrčel a přecházel k poslední fázi proměny. „Nejsem ty!“ zasyčel naštvaně a poté bolestně vykřikl. Přiskočila jsem k němu, ale jen na vzdálenost, která byla bezpečná.

„Thomasi, uklidni se! Nebraň se tomu a ono to pak nebude tolik bolet. Pojď trochu dál, ať se nestane něco, čeho bys později litoval,“ zašeptala jsem k němu a chtěla znít co nejvíce přesvědčivě a důvěryhodně.  Zřejmě se mi to povedlo, protože ke mně zdvihl své okouzlující zelenkavé oči a trochu se zdvihl. Viděla jsem na něm, že mu dělá námahu se vůbec pohnout. Musí co nejrychleji odsud, od lidí, kterým by mohl nějakou nešťastnou náhodou ublížit.

„Pojď,“ řekla jsem a překročila pomyslnou bezpečnou hranici a nabídla mu svou ruku, za kterou by se mohl přidržovat. Chvíli se rozmýšlel, ale nakonec mou nabídku přijal a společně jsme zamířili k lesu. Sam a ještě pár kluků ze smečky šlo s námi. Zastavila jsem kousek od lesa a odskočila od něj. Pohlédla jsem na Sama a očima se ptala, co teď. Jen kývl, že teď už se o to postará sám.

„Vstaň!“ zavrčel na něj a já jen koukala, jako by právě spadl z nebe. „Neslyšels?“ zavrčel znova, když se Thom nepostavil. Přistoupil trochu blíže a zašeptal: „To, co jsem udělal tvé matce, jsem udělal schválně!“ Všichni na něj vykulili oči a zírali jako na zplozence ďábla. Až po chvíli mi to došlo. Chce Thomase vyprovokovat k proměně, protože takto se jen zbytečně trápí. Stejně by se to stalo, buď dříve, nebo později, a takhle jen zbytečně prožívá bolestivá muka. Thomas zareagoval tak, jak jsem čekala. Rozzuřil se do té míry, že už se prostě musel proměnit. Během dvou sekund zde stál místo nádherného zelenookého kluka s černými vlasy obrovský černobílý vlk. Někdo by řekl, že takto flekatý vlček vypadá groteskně, ale když by na ně vycenil své obrovské tesáky, všechny by přešel smích. Takto to udělal i na Sama a chtěl udělat výpad, avšak Sam, zdokonalený zkušenostmi vlčího bojovníka, okamžitě uskočil a ve skoku se také proměnil. Dalších pár bratrů udělalo to samé, jen já a Seth jsme pro jistotu zůstali v lidském těle. Viděla jsem, jak se ho ostatní snaží zklidnit. Thomas udělal ještě naposledy pár výpadů na svého otce, dokud nepochopil, že to byla jen léčka. Černý vlk se pomalu, přátelsky, blížil k flekatému vlčkovi, který byl podstatně menší než on, až se nakonec dotkly čumáky. Thom vypadal trochu ustrašeně, ale už ne rozzuřeně, což bylo dobré znamení.

Celou dobu jsem ho hypnotizovala pohledem a prohlížela každý kousek jeho vlčího těla. I jako zvíře byl nádherný. Sněhově bílá srst razila s ďábelskou černí. Jedno ucho bílé, druhé černé. Levá přední packa měla bílou punčošku, jinak zbylé tlapy měl černé. Jeho svalnaté tělo pokryté huňatou srstí, se kousek po kousíčku měnilo z černé na bílou a naopak. Celou hlavu měl černou, pouze pravé ucho bíle a kolem levého oka měl bílý „monokl“. Ač se to zdálo nepravděpodobné a dosti zvláštní, vypadal nádherně. Tyto dva kontrasty, černá a bílá, na mém vlčkovi vypadaly jako by k sobě už odjakživa patřily. Vypadal božsky…

„Leah?“ vyrušil mě z mého uvažování o božském Thomasovi můj bráška Seth.

„Ano,“ usmála jsem se a upřela na něj svůj pohled.

„Pojď, Sam a ostatní to s ním zvládnou. My bychom měli jít zklidnit Emily, určitě o ně bude mít strach.“

„To určitě ano… Tak pojď,“ řekla jsem a společně jsme utíkali zpět k rodině. Jen co jsme vpadli k chatkám a ostatní nás zpozorovali, vyběhla k nám Emily a zasypala nás hordami otázek o Thomasovi a Samovi. Hromadně jsme ji všichni klidnili a ubezpečili, že oba dva jsou v pořádku a co nevidět se vrátí. Jen musí Thomíkovi vysvětlit, jak to v pravém světě měničů chodí. Nakonec se nám to povedlo a Emily na chvíli zmlkla. Co chvíli střelila pohledem k lesu, kde se ztratili a kudy by se měli vrátit.

Po několika minutách ticha se z lesa ozvala šelest kroků a nám bylo jasné, že to jsou oni. Šli pomalu, lidským krokem, a o něčem si povídali. Nerozuměla jsem rozhovoru, ani mě to nijak moc nezajímalo. Emily, když zaslechla svým lidským sluchem kroky, vyskočila na nohy a rozběhla daným směrem. Během několika následujících sekund se z lesa vynořily jejich postavy. Nejprve prošla smečka a až na konci byl Sam a… Thomas. Strnula jsem a jen tupě zírala. Byl nádherný. Byl o něco málo větší než před půl hodinou a jeho svaly se taktéž nepatrně rozšířily. Byla jsem unešená jeho krásou a celkově jím. Nebyla jsem schopna se ani nadechnout, pohnout jakoukoliv končetinou. Jediné, co mi bylo umožněno, bylo zírat a obdivovat jej.

Když se jeho pohled zastavil na mně, nohy se mu zamrazily v půli cesty a úsměv mu zmizel z obličeje. Díval se na mě stejně, jako zřejmě já na něj. Tupý pohled přesycený šokem a ještě něčím. Něčím, o čem jsem si vždy myslela, že už nepotkám. Že navždy jsem uvězněna v bludném kruhu a ne a ne se z něj dostat. Teď se ale všechno změnilo. Můj život se obrátil o 180 stupňů a já konečně měla pro co žít. Pro koho žít… Otiskla jsem se!

Když jsem se vzpamatovala z toho šoku, postřehla jsem pohledy všech kolem nás. Dívali se na nás a možná i mluvili, ale pochybuji, že to aspoň jeden z nás poslouchal… Já tedy ne…

„Leah?!“ zatřásl se mnou Sam a já se probrala k plnému vědomí. „Sam… jeho otec! A já… Ne, to ne!“ dunělo mi v hlavě. Rychle jsem setřásla jeho ruku z mého ramene a utíkala pryč vlčí rychlostí. Potřebovala jsem odsud co nejdříve pryč! Utíkala jsem, co nejrychleji jsem mohla a pak jsem skočila z útesu a dopadla na tvrdou zem svými obrovskými, bílými tlapami. Se svou mrštnou vlčí postavou jsem se míhala kolem stromů jakoby nic. Nikdo mě nedokázal dohonit, a tak jsem všem problémům utekla. Teda to jsem si myslela, dokud se neproměnil i Sam, což se stalo problémem. Předtím jsem si brala co nejméně hlídek se Samem a své myšlenky před ním strážila, ale což teď to šlo? Ne, nešlo. Všechno se mi v hlavě ještě několikrát zopakovalo a on to všechno viděl. To, jak jsem ho už od puberty milovala a i to, že jsem se teď do něj otiskla…

Rachotivé zavrčení následované naštvaným vytím mě ujistilo v tom, že toto Sam jednoduše nepřekousne. Nakonec jsem se rozhodla, že budu problémům stát čelem a ustála jsem v běhu. Počkala jsem na něj a v myšlenkách se ho snažila nějak uklidnit, ale spíše to mělo opačný účinek. Celou dobu, kdy se hnal za mnou s úmyslem mě zabít, jsem tam seděla a snažila se ho přes myšlenky přesvědčit, že toto je prostě úděl. Nebral na mě zřetel, a když byl na jeden skok ke mně, zaútočil. Rychle jsem uhnula a pozdě mi došlo, že s ním to po dobrém nepůjde. Rychle, jako střela, jsem vyrazila co nejdál od něj. Vydal se za mnou a my se začali honit. Spíše on začal honit mě, ale neměl šanci mě dohonit… Byl moc pomalý…

Celých těch několik desítek kilometrů, co se za mnou hnal, srážel všechno, co mu přišlo do cesty. Kdyby se ta malá Jakeova holčina připletla do cesty, rozdupal by ji. I Jake se ho snažil zastavit, ale nepovedlo se mu to. A pak, když už jsem si myslela, že mě bude honit navěky, se proměnil on.

„Tati, přestaň!“ zavrčel na něj v myšlenkách a se Samem to trochu zalomcovalo. „Leah za to nemůže, ani já! Bylo našim údělem, být spolu!“

„Úděl?!“ zasyčel. „První chtěla být se mnou, a když jsem ji nechtěl, tak musí mít aspoň tebe! Tak to teda ne! Mně žádná cuchta syna svádět nebude!“ zavrčel nenávistně. „Cuchta?! Tak to pro něj jsem?“ prolétlo mi hlavou. Jako by mi v tu chvíli s těmito slovy proletělo i tisíc nožů, které mě drásaly zevnitř. Zastavila jsem se a prudce se otočila.

„Já nejsem cuchta, Same!“ zavrčela jsem a připravila se do bojové pozice. Byla jsem připravená mu ublížit, ukázat mu, že já nejsem žádná cuchta! „Ty bys měl dobře vědět, že otisku se nedá poručit! Ale jestli se ti to nelíbí, je to jen tvůj problém, zrádce!“ procedila jsem skrz zuby a to už stál přede mnou. Kroužili jsme kolem sebe jako dva nenasytní supy připraveni každou chvíli na výpad. Naše nahněvané vrčení se rozléhalo po okolí a vyhnalo tak všechnu zvěř poblíž. Jako první vyrazil Sam, avšak já mu ladně uskočila a tlapou se mu zaryla do zadního stehna. Bolestně sykl a uskočil. Opět jsme začali kroužit a chtěla jsem tentokrát udeřit já, ale něco mě strhlo stranou. Chtěla jsem se vyprostit, ale nešlo to. Leželi na mně tři vlci a já je nedokázala přeprat. V myšlenkách jsem pozorovala, že Sam na tom není o nic lépe.

„Přestaňte, slyšíte?! Přestaňte!“ křičelo na nás nespočet hlasů, ale my se stále nechtěli vzdát. Prali jsme se i s ostatními do té doby, než jsme nebyli úplně vyčerpaní a přimáčknutí k zemi.

„Tak už přestanete?!“ zavrčel něčí hlas. Po posledním marném pokusu jsem to vzdala a bezvládně ležela na zemi. Sam se ještě stále rval s ostatními i přes to, že neměl pramalou šanci. Vlci, kteří mě hlídali, se ze mě zvedli a utvořili neproniknutelnou zeď mezi mnou a tím černým hovadem. Naposledy jsem na něj přes ně zavrčela a odvrátila se jiným směrem. S tímto individuem už nadále sdílet myšlenky nehodlám!

Doběhla jsem až na pláž, kde jsem se za stromem proměnila do lidské podoby, abych už dále nemusela být uvězněna v tlupě zmatených a ukřičených hlasů. Rychle jsem na sebe hodila oblečení, které bylo celou dobu přivázáno na mé noze, a vyrazila pryč. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Nejlépe sama. Šla jsem podél pláže a stále měla v hlavě to odporné černé psisko. Prý cuchta! Jak to jen mohl říct?! Vrr…

Byla jsem rozzuřená, rozrušená, unešená, zamilovaná… prostě dokonale zmatená. Nevěděla jsem, jak se mám cítit prvně. Nejdříve být naštvaná na Sama, nebo unešená Thomasem? Jak mohou být otec a syn tak rozdílní? Jediné snad, co mají společného, je to, že je miluju já i Emily. Jenže tentokrát jsem vyhrála já!

Mé myšlenky byly dokonale zmatené, tak jako já sama. Bloudila bych asi ještě hodně dlouho, kdybych do něčeho, spíše do někoho, nenarazila.

„Ahoj,“ zašeptal neznámý. Zvedla jsem hlavu a spatřila jeho. Na tváři měl rozpustilý, ale i omluvný úsměv. Trochu jsem nadzvedla koutky, ale nebyl to úsměv. V tomto psychickém rozpoložení bych to nezvládla. „Chtěl jsem se ti omluvit za tátu a taky… poprosit, ať se vrátíš. Máme o tebe strach,“ zašeptal úzkostlivě.

„Abych pravdu řekla,“ odmlčela jsem se a pak pokračovala, „ani se mi tam vrátit nechce. Nepotřebuju další hysterickou scénu a nadávky…“

„Už ti nadávat nebude, neboj!“ řekl důrazně a pohladil mě po tváři. Tento jediný, nepatrný dotyk na mé tváři vykouzlil úsměv. Už jsem chápala otisk a vše kolem něj. Byla jsem k Thomovi připoutaná neviditelnými řetězy a nikdo je nedokázal přetrhnout, ani Sam!

Autor: Cora (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový vládce? Ne, konec utlačování! 24. kapitola - 2. díl: