Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 25. kapitola

06.07.2011 (11:30) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1203×

25. kapitola – Cesta za smrtí

Jacob Black

Hned ráno, když jsem se probudil, jsem měl v plánu jít za smečkou. Dlouho jsem je neviděl, tak není divu, že jsem se na ně těšil. Rychle jsem seskočil všechny schody z prvního patra do přízemí a mířil si to ze dveří ven, jenže mě zastavila čísi ruka. Samozřejmě to byl Edward, kdo jiný.

„Co chceš?“ vyštěkl jsem na něj otráveně.

„Neštěkej po mně!“ zasyčel. Odpovězeno mu bylo vrčením.

„No tak co chceš?!“ řekl jsem trochu smířlivěji.

„Za chvíli bude porada ohledně Wraithů, měl bys tam být. Smečka sice taky, ale ještě budou spát, tak je vynecháme.“ Vynecháme? Takže oni za nás bojují, ale my je vynecháme… To je super…

„Když tu nebudou oni, já u toho také být nemusím…“ pronesl jsem a vyběhl ze dveří. Všechno už mě tady štve. Wraithi, Bella, Edward,… Ještě, že jsme se s Garrem usmířili, jinak nevím, co bych dělal. Zřejmě bych se zbláznil.

Během několika minut jsem byl u vlků a potkal tam Leah. Společně jsme se prošli lesem, na pláž a poté i k mému bývalému domovu. Bylo hrozné ho takto vidět. Místo, kde vyrůstáte a ono je z toho taková zřícenina…

Poté jsme pokračovali na hřbitov - za otcem. Další rána… Ani jsem se s ním nestihl rozloučit… Nestihl jsem mu říct, jak moc ho miluji a co všechno pro mě znamenal…

Ještěže tam celou dobu se mnou byla Leah, má opora a dobrá kamarádka. Když se konečně vzpamatovala ze Samovy rány, byla moc fajn. A když se mi svěřila, že se jí někdo líbí, byl jsem nadšený. Plamínek naděje na její štěstí trochu pohasl, když jsem zjistil, o koho jde. Ale pokud se budou mít opravdu rádi, není v tom problém… Tedy podle mě. Vůbec netuším, jak na to bude reagovat Emily a Sam…

Na tuto otázku mi bylo odpovězeno o několik desítek minut později, kdy se mladý Thomas Uley rozčílil a následně se proměnil. Když se proměnil a byl znovu člověkem, stalo se to, co asi nikdo nečekal. S Leah se do sebe otiskli. Bylo to štěstí i smůla zároveň. Oběma jsem to z celého srdce přál, protože nad opětovanou lásku není, ale to pozdvižení, které se pak událo, nemělo obdoby. Sam se pořádně rozzuřil a měl v plánu zabít Leah. Emily byla vyděšená a rozzlobená zároveň, když se dozvěděla, co se vlastně stalo. Pyskovala Thoma a dokonce mu přikazovala, ať se vzpamatuje, že to je jen pubertální láska… Bože, tady si občas člověk-vlk připadá jako v blázinci. Vždyť sami znají otisk a ví, co to obnáší. Né, oni budou dělat drahoty a vraždit se navzájem…

Celá smečka z této události byla úplně vykolejená, ale stačila se vzpamatovat včas, než by se stalo neštěstí. Odtrhly ty dva buřiče, a pak se nám Leah ztratila z dohledu – proměnila se…

„Vážně jsi v pořádku?“ zeptal jsem se snad po tisící Nessie. Měl jsem trochu obavy, jestli jí Sam opravdu něco neudělal, protože byl dost mimo. Sice byl ještě stále naštvaný, ale musí se s tím holt vyrovnat.

„Myslíš, že to nakonec Sam a Emily nějak překousnou?“ zeptal se mě můj broučínek.

„Budou muset. Otisk není něco, co se dá zvrátit. Ať se jim to líbí, nebo ne, ti dva budou spolu. Leah už delší dobu miluje Thomase, dnes se mi s tím svěřila. A jak jde vidět, otisk jen čekal na tu pravou chvíli, aby jí ukázal její životní lásku.“

„Taky už bylo na čase,“ usmála se.

„To ano,“ zasmál jsem se a objal ji kolem pasu.

„A myslíš, že se i přes to připojí k té bitvě? Má proběhnout již dnes a oni jsou jaksi…,“ hledala ty správná slova, „přetrhaní.“

„Doufejme, že se Sam vzpamatuje co nejrychleji a začne uvažovat jako Alfa samec a ne jako tvrdohlavej otec.“ Jenom přikývla a zbytek cesty domů jsme šli tiše. Každý jsme přemýšleli o tom svém a nepotřebovali jsme o tom diskutovat.

Když jsme přišli domů, čekalo nás zajímavé přivítání. V obýváku lítala Alice a všem balila různé věci, které „budeme potřebovat“. V kuchyni vařila Esmé, abychom na cestě neměli hlad, Carlisle byl zavřený s Eleazarem a Jazzem v pracovně a hlasitě se hádali o možných strategiích. Spíše se hádal El s Jazzem a Carlisle se je snažil uklidnit. Bella běhala po domě a „nenápadně“ se s Edwardem ignorovali. Emmett si dělal srandu z nastávající bitvy a nakonec z toho blázince tady. Ross ho samozřejmě za všechno fackovala a vraždila pohledem. Zbytek byl na lovu. No, prostě rodinka k popukání, ne?

„Nezašijeme se radši ke mně? Je to tady jako v blázinci,“ pošeptala mi do ucha Nessie, když viděla, co se tady děje. Už už jsem chtěl kývnout, když nás opětovně někdo zastavil.

„Žádný takový, holčičko! Ty se jdi připravit nahoru, nebude to žádná legrace! Nikdo nechce, aby se ti něco stalo! Stejně tam budeš jen přihlížet, na boj ještě nejsi připravená!“ řekla s přísným pohledem rozhořčeně Bella.

„Tak na to zapomeň!“ vykřikla Ness. „Já budu bojovat! Táta mi to slíbil!“

„Otec do toho nemá co zasahovat, já jsem řekla, že bojovat nebudeš a basta!“ To Ness rozčílilo ještě víc.

„Co tím chceš říct?“ zasáhl do této hádky Eda. „Že já nemám právo rozhodovat, zda-li se naše dcerka zúčastní boje, nebo ne?! To už přeháníš, Bello!“ zavrčel.

„Jen nechci, aby se jí něco stalo, narozdíl od tebe!“ zasyčela a jejich hádka pokračovala.

„Pojď, nenápadně se vypaříme,“ zašeptal jsem Nessie do ucha tak, aby to slyšela jenom ona a odtáhl jsem ji do jejího pokoje.

„Co to s nimi je?! Nikdy se takto nehádali,“ zašeptala sklíčeně.

„Manželská krize,“ pokrčil jsem rameny. Jenom protočila panenky a dala mi imaginární pohlavek. Zasmál jsem se a lehl si k ní na postel. Povídali jsme si ještě dlouhou dobu, než byl čas na oběd a následně na cestu za smrtí. Ovšem čí smrtí, to jasné nebylo…

Oběd byl vynikající. Aspoň něco. Měli jsme plán cesty a přibližné místo, kde se s těmi zvířaty setkáme. Po cestě jsme přibrali ještě většinu smečky, která nás doprovázela. Narozdíl ode mě byli ve vlčích podobách. Když jsem se na ně pořádně zadíval, viděl jsem, že byli rozděleni do dvou táborů. Šli vedle sebe, ale přitom byli jaksi oddělení. Na jedné straně bílá vlčice po boku se strakatým vlkem a na druhé černý Alfa vlk se svou smečkou. Zřejmě to Sam ještě nepřekousl. Jen doufám, že to nebude mít vliv na souboj s Wraithy, jinak by to byl pěkný malér.

Cesta trvala celkem dlouho a místo, kde bychom se měli střetnout s chlupáči, se blížilo. Všude přetrvávalo tíživé ticho, občasně přerušované nějakým špitnutím. Všichni mlčky kráčeli a utápěli se ve svých myšlenkách a zlobě. Snad každý z naší výpravy byl na někoho naštvaný. Vlci se přeli o to, jestli ti dva měli právo se do sebe otisknout, Edward s Bellou byli rozhádaní, El s Jazzem se hádali kvůli boji a následně všichni se všema, když si Eleazar dovolil okřiknout Carlislea, ať má konečně svůj názor a nesouhlasí vždy se všema. Bože… Přál jsem si být hluchý a slepý, abych neviděl, co se v naší, kdysi skvělé, rodině děje…

Šli jsme tiše, tak jako předešlých několik hodin, když se naši dva hlavní vůdci zastavili a vzájemně na sebe pohlédli.

„Je to to, co si myslím?“ zašeptal Jazz k Eleazarovi.

„Myslím, že ano,“ pronesl stejně tiše a pak se otočil k nám. „Blížíme se k nim. Cítíme tady jejich pach,“ zašeptal tiše a společně s blonďákem pročesával okolí pohledem. Všichni okamžitě udělali to samé a trochu se seskupili. Udělal jsem jeden krok k Ness a objal ji kolem ramen.

„Drž se u mě a neděl hlouposti, ano?“ Přikývla a chytla mě za ruku. Viděl jsem v jejích očích strach a dokázal jsem uhodnout, na co asi myslí. Měla zůstat doma, v klidu a bezpečí. Jenže teď už je na to pozdě… Je přímo u cíle a všude kolem zavání pach smrti…

Z ničeho nic se kousek od nás ozvalo praskání větviček a hlasité dupání. Všichni se otočili tím směrem a čekali, co se dále bude dít. Příroda byla proti nám, když zafoukal vítr a náš pach zavál přímo až k nim. Najednou celý les ztichl. Ani ptáček se neodvážil pípnout, brouček zašramotit. Jediné, co bylo slyšet po celém lese, byly rány splašených srdcí a přerývaný dech. Obě dvě strany, my a Wraithové, jsme čekali na krok toho druhého. Ani jeden z nás se nepohnul, nevydal žádnou hlásku. Jen jsme čekali.

„Prásk!“ ozvalo se z boku a všichni se otočili tím směrem. „Prásk! Bum! Prask, prásk!“ Další ohlušující zvuky se ozývali ze všech stran a mezi nimi jsem občas zaslechl rychlé svištění. Všichni se zmateně otáčeli dokola, vyděšeně uskakovali a panikařili. Nikdo nevěděl, co dělat. Wraithové nás obklíčili a kroužili kolem nás jako hladoví supi. Vrčení, syčení a vytí se rozléhalo celým lesem a tím ještě více podlomili naší vzájemnou loajalitu. Všichni se od sebe nevědomky vzdalovali, a tak dávali více příležitostí Wraithům, kteří každou chvíli zaútočí.

Držel jsem Nessie blízko u sebe a dával na nás oba pozor.

„Držte se u sebe! Nevzdalujte se! Seskupte se! Čekají jen na náš rozpad, až nebudeme stát při sobě!“ Rozdávali rozkazy Jazz a Eleazar. Jazz držel v objetí Alice a hlídal každého útočníka, který by jí chtěl ublížit. To samé dělal i Eleazar s Carmen.

Předehru boje a začátek bitvy započal výkřik jednoho z upírů. Rychle jsem se otočil tím směrem, ale stihl jsem zaznamenat jen Wraitha, jak skokem přibral Bellu a strhl ji hlouběji do lesa, ke své smečce.

„Bello!“ zařval Edward a skočil za ní. Všichni byli vyděšení a strnule stáli na místech.

„Teď!“ zakřičel Eleazar.

„Zabte je! Musíme je pozabíjet, už jen kvůli Isabelle!“ přidal se k němu Jazz a jako první strhnul dalšího Wraitha, který se chystal k útoku. Jako na povel se Wraithové pustili do boje a skočili doprostřed našeho kruhu – mezi nás. Jeden vyjel přímo po Ness, ale dostal po čumáku. Rychlým skokem jsem se proměnil a skočil mu po krku. Jako by věděl, co se chystám udělat, ohnal se svou velkou tlapou a odhodil mě. Následně mě přimáčknul k zemi. Mou hlavu svíral jako ořech mezi kladívkem a zemí. Jen vyloupnout mozeček. Pak sevření povolilo a já se odplazil z jeho pasti pryč. Když jsem k němu vzhlédl ze země, uviděl jsem Ness na jeho ramenech, jak se drží za jeho chlupy na hlavě a snaží se jezdit Wraithské rodeo. Kdybychom nebyli v takovéto zapeklité situaci, možná bych se i smál, ale teď rozhodně ne. Šlo nám všem o život!

Rychle jsem vyskočil a vrhnul se na něj. Zakousl jsem se do jeho chlupatého svalnatého hrudníku a odtrhl kus horkého masa. Z rány se mu začala řinout krev a kapat na zem. Monstrum bolestně zařvalo a ohnalo se přední masitou tlapou. Ness ovšem zareagovala dříve než on a oddělila jeho hlavu od těla. I s ní ta kupa masa dopadla na zem a ještě naposledy se tělo párkrát zatřáslo, než byl definitivně mrtev. Podíval jsem se, jak na tom jsou ostatní, ale moc dobře to nevypadalo. I když jsme měli přesilu, oni vyhrávali.

„Nenechte se rozdělit! Snaží se nás rozdělit! Držte při sobě, jedině tak to můžeme vyhrát!“ křičel Jazz s Elem a rvali se jako lvi. Některým upírům už chyběli části těla a někteří vlkodlaci byli zranění. Každý bojoval sólo. Nešli jako tým, ale jako jednotlivci. Ani vlci se nebili jako smečka, ale každý sám za sebe.

„Co se to s nimi děje?“ problesklo mi hlavou, když jsem spatřil Sama a Leah, jak si vzájemně zavazejí. Vyskočil jsem jim na pomoc poté, co po Leah skočili další dva Wraithové, ale nějak jsem přehlédl toho, který mířil na mě. Strhl mě s sebou a společně jsme přelomili strom, který nám stál v cestě. Snažil jsem se mu zakousnout do krku a on se pokoušel o to samé. Rychle jsem se mu vysmykl a skočil po něm. Neodhadl jsem, jak je ten svah za ním příkrý a hluboký a společně jsme se skutáleli dolů. Zřejmě byl z toho více zmatený než já, a tak jsem na nic neváhal a usmrtil jej. V tu chvíli mě zasáhla palčivá bolest u hrudníku a na přední tlapě. Shlédl jsem dolů a spatřil obrovský šrám přes plece, který byl tak hluboký a velký, až se mi kus kožichu odlupoval od masa. Bolestně jsem zakňučel a upadl, což ještě více rozbouřilo bolest v tlapce. Nedokázal jsem se na ni postavit a ani na pohled nevypadala moc dobře.

„Zřejmě bude zlomená,“ usoudil jsem. Několikrát jsem se nažil postavit, ale po mnoha marných pokusech jsem to vzdal. S tou bolavou tlapou a ránou na plecích se na ten kopec stejně nevyškrábu…

Položil jsem hlavu na přední packy a zavřel oči. Snažil jsem se zaslechnout, jak to tam nahoře vypadá, ale z toho randálu nešlo nic poznat. Až následně jsem zaslechl jemné našlapování kousek ode mne. V mžiku jsem zvedl hlavu a varovně zavrčel. Když jsem pořádně zaostřil, spatřil jsem mladou ustrašenou blondýnku s mečem v ruce. Nedůvěřivě si mě prohlížela a já ji.

„Je to přeci jen malá holka,“ štěkl jsem si a schoval tesáky. Těkala ze mě na Wraitha a z Wraitha na mě. Nakonec usoudila, že jsme na stejné straně a meč sklonila. Asi čekala Wraitha. Co tady ale dělá tak sama? V lese a za tmy?

Znovu jsem se pokusil postavit, ale všechno bylo marné. Tak, jako několikrát předtím, jsem upadl zpět a ostrá bolest ještě zesílila. Znovu jsem zakňučel a přikrčil se. Krev z rány na hrudi se řinula a bolest sílila.

„Chudáčku,“ zašeptala dívenka a přiskočila ke mně. Váhavě se na mě podívala a pak přiložila kus svého oděvu, který si odtrhla z trička, na mou ránu. Bolestně jsem vyštěkl a vycenil zuby.

„Pšš, pšš,“ konejšila mě a hladila za uchem. „To krvácení se musí zastavit, jinak to bude zlé… hodně zlé…,“ zašeptala a více ten kus látky přitlačila na ránu. Opět jsem zasyčel a otřásl se. Snažil jsem se držet při vědomí, ale s další přibývající vteřinou se mi to dařilo hůř a hůř, až jsem nakonec podlehl nátlaku.

Toto je poslední díl, který vydávám před odjezdem na dovolenou. :) Doufám, že se vám líbil a nějakou dobu počkáte, než se vrátím a vydám další dílek. Netuším, jestli ho ještě dopíšu, než odjedu, nebo až po příjezdu. Kousíček už mám napsaný, ale nevím, jak to stihnu. :)

Obrázek jsem dělala sama, tak doufám, že je hezký. :D

A jinak děkuju všem, kteří mi zde zanechají komentář, jak se vám to líbilo.

Užijte si prázdniny! :)

Autor: Cora (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový vládce? Ne, konec utlačování! 25. kapitola: