Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 26. kapitola

24.07.2011 (11:45) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2748×

26. kapitola – Smrt je všude, mrcha jedna!

Jacob Black

Byl jsem ve tmě a snažil se pohnout, ale marně. Mé tělo bylo snad ochrnuté a já jen nehybně ležel. Snažil jsem se alespoň otevřít oči, ale nic. Pálivá bolest na hrudi přetrvávala a já jsem z toho pomalu, ale jistě, začínal šílet. Přál jsem si postavit se a roztrhat si svou hruď, aby ta rána zmizela, aby bolest odešla a já se tak cítil lépe. Avšak čím více jsem se snažil pohnout, nebo něčím přehlušit tu bolest, tím méně se mi to dařilo a naplňovala mě beznaděj. Pomalu jsem ztrácel víru, že se ještě někdy postavím a rozhlédnu se po okolí. Uvidím lesy, louky, pláže a hlavně svou milovanou a nádhernou Renesmé…

„Vlčku, slyšíš?“ volal na mě někdo zpovzdálí. Slyšel jsem a chtěl odpovědět, ale místo slov mi z úst vyletělo zamručení. „No ták, snaž se!“ povzbuzoval jsem se a znova se pokus odpovědět, nebo alespoň pootevřít oči. Nic.

„Přeci mi tady neumřeš! Otevři očíčka, chlupáči! No ták! Musíš, udělej to pro mě, prosím!“ žadonil čísi zarmoucený hlas. Snažil jsem se o to víc, abych otevřel oči, ale nedařilo se. Ani drápkem na tlapě jsem nepohnul, natož abych ze sebe vydal štěkot.

„Ááááá,“ ozval se odněkud jekot a já poznal, že je to ten hlas, který se mě snažil probudit. Polohlasně jsem slyšel zvuky zápasu i bolestivých zasyčení a nadávek.

„Musím jí pomoct!“ zavrčel jsem a ze všech sil zabral. Cítil jsem, jak jsem se trochu nadzvedl a poté opět dopadl na tvrdou zem. Pomalu, bolestivě jsem otevřel oči a zamlženě spatřil tu, která se mě snažila probrat z mdlob. V ruce svírala svůj meč a odhodlaně se s ním oháněla proti svému protivníkovi - obrovitému zvířeti. Proti jeho výpadům rychle uskakovala a údery mu vracela ostrou čepelí. Párkrát už ho pěkně pořezala, až z něj krev stékala, ale zvířeti neubývalo na síle, zatímco dívence ano. Pomalu ztrácela sílu a její výpady nebyly tak silné jako na začátku. Už měla pár škaredých škrábanců a jiných zranění, ale stále se držela a statečně bojovala. Wraith z ničeho nic změnil směr a rychle po ní vyskočil. Kdyby byla člověkem, takto rychle by rozhodně nedokázala odskočit. Upíří rychlostí uskočila na stranu a při otočce namířila svou čepel na jeho hrdlo. Díky síle jeho skoku nebylo moc těžké mu jej podříznout a on se tak zraněn svalil k zemi. Už měl pramalé šance na život a během chvíle zemřel. Všude byla jeho krev a zavánělo to tady smrtí. I dívka byla zraněná a krvácela. Přiklopýtala ke mně a svalila se na zem. Upustila meč a těžce oddychovala. Zakňučel jsem.

„Jsem ráda, že ses konečně probral,“ zašeptala. Jen jsem se usmál a zavrněl. Pokusil jsem se postavit, ale dopadlo to stejně jako předtím. Neměl jsem ještě dostatek sil a navíc mé zranění mi to také neusnadňovalo.

Dívka na tom nebyla o moc lépe. Jednu ruku jí zdobil nehezký šrám, který se táhl až k rameni a vytékalo z něj nemálo krve. Několik menších šrámů na tváři i na druhé ruce a život ohrožující rána přes hrudník. Oblečení měla potrhané a vysely z ní jen cáry hadrů. Na jednu nohu kulhala a jen s druhou si nevystačila. Koukala na mě svýma psíma očima barvy moře a z jedné se jí skutálela slza. Když dopadla na zem, následovala ji další a další. Bolest ze zranění, která při boji utrpěla, už zřejmě nebyla snesitelná. Zraněnou paží si držela hrudník a zdravou rukou tu druhou.

„Ráda jsem tě poznala, psíku,“ zašeptala sotva slyšitelně. „Jsem šťastná, že jsem nebyla jediná, která bojovala proti těm zrůdám. No, ale poznali jsme se pozdě,“ zašeptala bolestně a pohlédla na své rány. Ještě jednou, naposledy, mi věnovala svůj okouzlující pohled a pak se svalila k zemi a svými víčky zakryla topasově modré oči. Věděl jsem, že pokud jí někdo okamžitě nepomůže, nepřežije to. Jen pár minut a ona už nikdy neuvidí tento svět. Tak moc jsem jí chtěl pomoct, ale nedokázal jsem to. Kdybych se proměnil zpět, nijak bych si nepřilepšil. Bezmocně jsem se na ni díval a šrotoval v hlavě, jak jí pomoct.

„Jaku!“ ozval se Nessiin hlas z hora. Její hlas bych poznal za jakékoli příležitosti. „Jsi v pořádku?! Už běžím za tebou!“ zvolala a opatrně sjížděla po strmé stráni až ke mně. Až teprve teď si všimla človíčka ležícího vedle mě a vyděšeně se na mě podívala.

„Kdo to je? Vždyť,“ odmlčela se, „to je člověk!“ vykřikla a ihned jí zkontrolovala tep, a když zahlédla její zranění, poplašeně vyskočila a zakřičela nahoru. „Carlisle! Přijď sem, prosím, a rychle! Potřebujeme tvou pomoc!“ Rychle přiskočila ke mně a zkontrolovala mě. Když se dotkla mé rány na hrudi, zavrčel jsem a bolestně zaryl tesáky do hlíny, abych jí nemusel ublížit.

„Jackeí, broučku,“ zavzlykala a hladila mě po srsti na hlavě.

V minutě u nás stál Carlisle a jako první přiskočil ke mně. Rychle jsem od něj ucukl a snažil se naznačit, ať nejprve zachrání tu dívku. Ona to potřebovala více, nežli já. Nejdříve oba dva protestovali, protože já jsem byl pro ně cennější, nežli ta dívka, ale když jsem už po několikáté odmítl, spíše znemožnil, jejich pomoc, Carlisle se otočil k blondýnce a začal ji ošetřovat.

„Co je jí?“ zeptala se uvzlykaně Nessie.

„Nevypadá to s ní dobře, bude potřebovat pořádnou pomoc a Jake taky. Pojď mi pomoct ji odnést nahoru, tam to bude lepší.“ Když se Ness nezvedala a i nadále upírala svoje přenádherné očka na mě, dodal, „Poté se vrátíme pro Jakea, Edward mu pomůže, neboj.“ Nakonec se nechala přemluvit a uchytila dívku za ruce a odnesli ji po srázu nahoru. Po necelé minutě přišli i pro mě. Tentokrát se tu objevil Garrett s ustrašeným pohledem a Emmett, který také nevypadal zrovna dvakrát vesele, což u něj nebývalo zvykem. Opatrně mě uchopili a já zasyčel bolestí. Bylo to jen pár vteřin, než mě donesli na místo, ale zdálo se mi to jako hodiny. Obrovská bolest byla snad všude. Nedalo se to snést, bylo to příšerné… Jako by vás řezali za živa a odlupovaly z vás kusy masa.

„Jaku, poslouchej mě, ano?“ promluvil ke mně Carlisle. „Musíš zůstat při vědomí, pomůžeme ti, to ti slibuji,“ pošeptal a rychle se snažil napravit to, co ta zrůda napáchala. Bolelo to jako čert… Ani se není divit, vždyť ze mě skoro stahovala kůži a on se to teď snaží napravit. Rychle něco vytáhl z batohu, který mu Tanya přinesla a poklepal na to. Přiložil to ke mně a já až teď poznal, co to je. Obrovská jehla, kterou do mě zabořil. Malé štípnutí nebylo nic proti tomu, co přetrvávalo už několik minut. Skoro jsem to ani nezaznamenal. Rychle vytahoval další a další obvazy a ještě radil Edwardovi, který se staral o tu dívku. „Bude v pořádku?“ pomyslel jsem si, ale to už se mi klížily oči.

„Ano, bude, neboj se.“ To bylo to poslední, co jsem slyšel, než jsem opět upadl do bezvědomí.

***

Nessie Cullen

Když jsem ze sebe konečně setřásla několik Wraithů, kteří měli v plánu mě usmrtit, okamžitě jsem zamířila do míst, kde jsem naposledy zahlédla Jakea. Když jsem spatřila ten sráz, zatočila se mi hlava. Byl příliš strmý a daleko od pevné země, než abych po něm mohla bezpečně slézt dolů. Snažila jsem se z bezpečné vzdálenosti dohlédnout na zem, jestli tam není, ale neviděla jsem vůbec nic.

„Jaku?!“ zavolala jsem dolů a v tu ránu jsem ho spatřila. Ležel nehybně na zemi a vypadal hrozně. Takhle zpráskaného psa jsem ještě neviděla. „Jsi v pořádku?! Už běžím za tebou!“ Rychle jsem se vydala po svahu dolů, jak jen nejlépe jsem dovedla, a volala na něj, aby věděl, že už jsem tady a postarám se o něj. Až když jsem stála takřka u něj, všimla jsem si bezvládně ležící holčiny přede mnou. Rychle jsem hodila zmatený pohled na Jakea.

„Kdo to je? Vždyť,“ odmlčela jsem se, „to je člověk!“ vykřikla jsem a ihned jsem jí zkontrolovala tep, ale když jsem zpozorovala, jaké má vážná zranění, vyskočila jsem na nohy a zakřičela nahoru. „Carlisle! Přijď sem, prosím, a rychle! Potřebujeme tvou pomoc!“ Pak jsem přiskočila k mému pejskovi a důkladně jej zkontrolovala. Jakmile jsem se však dotkla jeho rány na hrudi, zavrčel na mě a aby mi nemusel ublížit, zaryl tesáky do hlíny.

„Jackeí, broučku,“ zavzlykala jsem a jemně ho pohladila po chlupech. Hrozně jsem se o něj bála. On mi přeci nesmí umřít! Stačí, jaké máme ztráty i bez něj! Všichni jsme věděli, že je zde riziko ztráty, ale všichni doufali v opak. Že se všichni v pořádku vrátíme domů. Však teď už je jisté, že ne. Už se nikdy nemůže vrátit ve stejné sestavě, v jaké jsme přišli… Už nám někteří schází… Ale Jake se k nim připojit nesmí!

Když přišel Carlisle, zkontroloval tu dívčinu jako první, protože Jake je tvrdohlavý a stál si na svém. Nakonec jsme je museli přenést nahoru po svahu, kde to bylo rovnější a Carlisle tam měl věci, které potřeboval a upíry, kteří by mu mohli pomoct. Já jsem celou dobu klečela nad Jakeím a prosila boha, ať to přežije. Nemohla jsem se na něj dívat, protože mu z hrudi vysel kus kůže s masem a krev byla všude. Vzlykala jsem a nevěděla, jak jim mám pomoct. Všichni nějak pomáhali, jen já jsem tam dřepěla a plakala.

„Ano, bude, neboj se,“ zašeptal z ničeho nic táta k Jakeovi. Zřejmě se na něco ptal, ale nedokázal to vyslovit, když byl ještě stále vlk. A pak se to stalo. Zavřel oči a vůbec se nehýbal. Ani jeho hruď už se nepohnula, z čumáku mu nešel teplý vzduch a ze mě se vytrácela i poslední naděje, že má první a jediná láska přežije.