Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 30. kapitola

01.09.2011 (17:15) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1791×

30. kapitola – Důvěra

Renesmé Cullen

Cesta domů se mi zdála delší, než ta sem. Celou cestu mě někdo nesl, abych se nemusela hýbat, a to jen kvůli mému pohmožděnému krku. Nebyla to ale taková pohodička, jak si všichni okolo mysleli. Můj krk mě svíral a pichlavě bolel. Bylo to hrozné. Nemohla jsem se dočkat, až budeme doma a děda mě pořádně ošetří. Snad pak bude líp. Byly tu ale také zápory. Až budeme doma, bude tam i Jacob… A ještě k tomu na to nesmím myslet, aby to táta nezjistil, jinak by ho určitě zabil. I když… Byla by to taková škoda? „Nessie! Vzpamatuj se!“ okřikla jsem se v duchu. Nesmím na to takhle myslet. Třeba byl jen trochu mimo – už několik dní. „Prostě na to nebudu myslet a je to!“ rozhodla jsem se.

„Na copak myslíš, broučku? Vypadáš tak zamyšleně,“ promluvila do ticha máma, když jsme seděli na lodi a mířili domů, do Ameriky.

„Ale, jen tak…“ pronesla jsem a s nezájmem si hrála s prsty.

„Nevypadáš tak…“

„Ježiši, to nemůžu prostě mlčet a jen tak plout?!“ vyjela jsem po ní, což jsem ale nechtěla.

„Tak promiň!“ pronesla uraženě a odkráčela na druhý konec lodi. Sice jsem toho litovala, ale omluvit jsem se nedokázala. Nikdy jsem to moc neuměla. Bylo mi to proti srsti. Třeba i když jsem věděla, že nemám pravdu, nedokázala jsem se to. Jen v těch nejnutnějších případech a to s velkou námahou...

Už jsme byli v Americe, několik desítek kilometrů od domova, když jsem zahlédla mámu s tátou, jak si společně kráčí jeden vedle druhého a vesele si povídají. Tenhle pohled mi na tváři vykouzlil úsměv a já si ho snažila vrýt do paměti, abych měla i hezké vzpomínky na toto období. Už dlouho jsem je neviděla takhle šťastné a ještě k tomu pospolu. Bylo to takové… zvláštní…

„Tak co, Nessináčku, už se těšíš domů?“ zeptal se mě vesele Emm. Obdařila jsem ho šťastným úsměvem a odpověděla: „No to víš, že jo. Konečně se mi děda podívá na ten zatracený krk a budu doma, ve své milované postýlce a hlavně za dveřmi, daleko od tebe,“ mrkla jsem na něj, načež se zatvářil uraženě a odvrátil hlavu. „Já ty cukající koutky vidím,“ zasmála jsem se společně s ním.

„No jo, taky se těším na oddělený zdi a zamčený dveře. To víš, souložit před tolika lidmi…“ pronesl jen tak.

„Emmette!“ zakřičelo několik lidí zaráz. Jenom se zakřenil a dál pokračoval v cestě. Prostě celý Emmett…

Zbytek cesty jsem pozorovala rodiče, jak se společně smějí, líbají… Záviděla jsem jim. Doma mě nebude nikdo čekat s otevřenou náručí, aby mě pevně a ochranitelsky stiskl, políbil na tvář a upokojil mě, že bude vše v pořádku… Ten můj si myslí, že jsem vrah…

„Ale Ness,“ promluvil ke mně strejda Jazz, který zřejmě vycítil mé pocity. „Vždyť už tě to za chvíli čeká doma,“ zasmál se a střelil vřelým pohledem k těm dvěma hrdličkám. Pohrdavě jsem si odfrkla a odvrátila pohled. Zatvářil se dost zmateně.

„Stalo se něco?“ zeptal se a propaloval mě svýma zlatavýma očima.

„Ne, ne… Vše je v pořádku. Jen jsme se s Jacobem trochu chytli a teď se nebavíme… Jinak nic.“ Rychle jsem to zamluvila, aby nic víc nevycítil, ale převézt Jazze bylo těžké, navíc když měl schopnost vidět do našich emocí. Na jeho tváři se objevila vráska a zkoumavě si mě prohlížel. Nespolkl mi to. Usmála jsem se a snažila se dívat jinam a hlavně necítit se tak podrážděně a ukřivděně. Stále mě pozoroval, i když se to také snažil skrývat.

Postupem času jsem jeho pohledy přestala vnímat a pohodlně se uvelebila na provizorních nosítkách, v kterých mě nesli. Přivřela jsem oči a užívala si lehkého pohupování ze strany na stanu. Bylo to uklidňující a tak není divu, že po několika minutách jsem usnula.

***

„Už jsme doma!“ zakřičel Emmett a radostně doskočil na pohovku, což jsem poznala z praskavého zvuku vycházejícího zpod něho. „Och, jak si mi chyběl, můj zlatý domečku! Skoro vůbec,“ zasmál se a opět se přemístil na jinou pozici.

„Uklidni se, Emme, vím, že jsi hyperaktivní, ale my bychom chtěli také chvilku klidu,“ pošeptala zvonivým hláskem Esmé. „Navíc trochu tišeji, Renesmé nám ještě spinká,“ dodala.

„No jo, no jo… Už jsem zticha,“ zabreptal.  O chvíli později se z poschodí ozval neurčitý šramot, který se změnil ve vrzání schodů.

„Už jste doma?“ otázal se překvapeně ten, na jehož jméno jsem si nechtěla ani vzpomenout. „To je dobře, hrozně jsem se bál,“ oddychl si.

„Jaku! Snad jsem říkal žádné namáhající pohyby a už vůbec ne chození po schodech! Alou zpátky do postele!“ okřikl ho Carlisle.

„Ale já…“ Ani nestačil doříct větu a děda ho odtáhl zpět do pokoje. Mé tělo zaplavil úlevný pocit a já se znovu pohodlně převalila. Před očima mi běhala spousta obrazů, které jsem nedokázala identifikovat a k tomu ještě další rozhovory, kterým jsem nerozuměla. Až po chvíli jsem si uvědomila, že ještě stále spím, ale nedokázala jsem se probudit. Byla jsem někde mezi spánkem a vědomím, ale nijak mi to nevadilo. Nechtělo se mi vstávat a být v té kruté realitě, kde je spousta bolestivých věcí a zraňujících pocitů. Tady mi bylo dobře, nikdo mi tady neubližoval. Mohla jsem jen snít a vlastně být při vědomí…

„Kde je Nessie?! Dole jsem ji neviděl! Snad se jí něco nestalo?!“ uslyšela jsem ustrašený hlas Jacoba.

„Uklidni se, Jaku,“ tišil ho děda. „Má jen něco s krkem.“

„Cože?! S krkem? Nebude snad ochrnutá, nebo tak něco, ne?! Jak jste to mohli dopustit? Jak jsem to mohl já dopustit?!“ křičel na něj a vystrašeně pochodoval sem a tam.

„Jaku! Klid! Je v pořádku, má ho jen naražený, bude zase dobře!“ vtloukal mu stále dokola a ač se snažil, seč mohl, stále jsem slyšela nepravidelný dech a vyděšená slova. „Víš co? Pojď se mnou, podíváš se na ni, že je v pořádku. Nechci, aby sis ještě přivodil infarkt!“ Dále už slova nepokračovala, jen kroky. Podvědomě jsem věděla, že se baví o mně, ale pořádně jsem to v tomhle stavu chápat nemohla.

„Vidíš, je v pořádku. Jenom spí, potřebuje si odpočinout jak po boji, tak po dlouhé a náročné cestě,“ vysvětloval děda.

„No, ona ji měla teda náročnou,“ zasmál se Emm. „Vždyť se celou dobu nechala nosit!“

„A myslíš, že ten krk dělal co? Vždyť ji musel ukrutně bolet, i když jen ležela. Sebemenší pohyb jí způsoboval bolest, Emme!“

„To jsem nevěděl,“ přiznal se zahanbeně strejda.

„A bude v pořádku?! Bude ji to ještě dlouho bolet?!“ ptal se zase ten, od kterého bych to od minulé události nečekala.

„Určitě bude, jen jí to trochu ošetřím a pak už se to bude jen hojit,“ konstatoval děd.

„To je dobře,“ oddychl si Jake a poté jsem ucítila jeho teplou ruku, jak mě hladí po líci tak jemně, jako bych se každou chvíli měla rozpadnout.

Ještě nějakou dobu jsem jen tak ležela, protože jsem se neodvažovala otevřít oči, ale on byl celou dobu se mnou a šeptal mi krásná slůvka lásky. Má mě pořád rád? A odpustím mu to? Blbá otázka… Jistě že odpustím, jemu bych odpustila všechno. Úplně všechno!

Pomalu jsem zaklížila očima a uslyšela něčí hlasy, jak říkají, že už se probouzím. Jakmile jsem je otevřela, spatřila jsem jeho tvář, krásnou jako vždycky. Jemně rozcuchané vlasy, laskavé oči a veselý úsměv vytvářející dolíčky na jeho tváři. Byl to můj anděl, i když se tak vždy nechoval.

„Ahoj, lásko,“ zašeptal něžně.

„Ahoj,“ odpověděla jsem neurčitě. Sklonil hlavu a zpoza řas se na mě dívaly dvě smutné a omluvné oči.

„Promiň, nechtěl jsem říct to, co jsem řekl. Choval jsem se jako totální vůl a moc mě to mrzí. Měl jsem sice za Bradyho truchlit, ale ne zuřit. Jemu už by to stejně nepomohlo a nám to jen ublížilo. Byl jsem celý ze všeho mimo a ty jsi to odnesla. Nechtěl jsem… Promiň. Odpustíš mi?“ zeptal se a udělal na mě ten svůj ublížený štěněčí pohled, kterému jsem prostě nemohla odolat.

„Když mi slíbíš, že po mně už nebudeš křičet kvůli něčemu, za co opravdu nemůžu, tak ano. Odpustím ti a hrozně ráda,“ zašeptala jsem a vykouzlila na své tváři usměv.

„Slibuju, že už po tobě nebudu křičet a už ti nikdy neublížím. Slibuju!“ odpřisáhl mi před celou rodinou a radostně mě vzal do své teplé náruče. Byla jsem neskonale šťastná, že je zase můj a že to, co řekl, nemyslel vážně, ale stále ve mně byla malá část, která mi říkala, že bych mu jen tak lehce odpustit neměla. Důvěra je velmi křehká věc a zpátky se vrací jen těžko…

Pochybnosti jsem měla, ale v tuto chvíli jsem je zahnala do toho nejtmavšího místa své mysli a užívala si toho báječného pocitu, být opět milována.