Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! - Epilog

21.09.2011 (08:30) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2825×

Epilog – Šťastní až do smrti... Ale kdy to vlastně je?

Protože jsem nechtěla skončit jen tak, vytvořila jsem přímo pro tento epilog poezii. Doufám, že se vám aspoň trošičku bude líbit. :) Konec je trochu veselejší, tak snad aspoň to vám vynahradí ten konec. :D

Byl jsi pro mě vším

Pohled třetí osoby

Mezi tím, co se na celém světě a hlavně ve Forks, slavilo a veselilo, protože krutovláda Wraithů skončila, v Egyptě se malá stvoření prala o svůj holý život. V písečných dunách zasypaná vejce čekala na den, kdy konečně pevná slupka jejich vězení povolí a oni spatří svět. Avšak ještě než se tak stane, musí se nevědomky chránit před predátory a přírodními živly, které je chtějí nadevše zabít. Chtějí zničit malá stvoření, která nepatří na tento svět. I když vítr vane, slunce pálí, voda kape, vejcím to ne a ne ublížit, spíše naopak. Vítr je ochladí před neúprosným žárem slunce, které by je jinak spálilo, ale nyní jim přidává síly. Voda, která dopadá na nevylíhnuté a rozehřáté tvorečky jim napomáhá v rozbití tvrdé slupky, kterou by jinak sami zevnitř neroztloukli. A ač se píseční tvorové snaží pozřít vejce všelijak, buďto jejich pevná slupka jim to nedovolí, nebo zabijí jen těch pár slabých článků, které by jim byly stejně k ničemu. Zbylé, nejmocnější vejce, jsou uschovány hluboko pod dunami písku, kde je jejich matky uschovaly ještě dříve, než je stačil kdokoli objevit a zničit. Teď jen čekají na správný okamžik, kdy se vylíhnout a pomstít své matky, otce, tety a strýčky. Ovládnou celý svět a pomalu ho zničí, až nezbude ani jedno zvíře, ani jedna rostlinka, která by nepocítila sílu nového druhu, který se nedá zastavit…

***

Když přišla ta děsivá zpráva, novomanželský pár byl ještě na svatební cestě, právě přichystán na cestu kolem světa. Celá rodina a i zbylí bojovníci byli připraveni opět zasáhnout, aby zachránili svět před nebezpečím, které už jednou zničili. Ač se snažili, seč mohli, manželům se dovolat nemohli, a tak je varovat nedokázali. Telefony měli vypnuté a užívali si sebe navzájem. Aniž by tušili, do jakého nebezpečí se pouští, nasedli do prvního letadla, které odlétalo do Egypta, aby si pořádně užili svých líbánek. Cesta nebyla dlouhá, a tak za několik hodin byli na místě a vydali se na romantickou procházku přes poušť do hodně vzdáleného hotelu, kde měli rezervovaný pokoj. Kdyby jen tušili, že se právě ženou do nemilosrdných drápů samotné Smrti…

Jacob Black

„Opravdu. Cesta po poušti a ještě k tomu s tebou je opravdu úžasná! Měla jsi báječný nápad, zlato,“ usmál jsem se na ni, když jsme běželi po rozžhaveném písku a protože nikdo nebyl kolem nás, mohli jsme i naší přirozenou rychlostí.

„Já vím,“ usmála se na mě šibalsky. „A co kdybychom si tu cestu ještě trochu zpříjemnili?“ zeptala se mě a v očích jí zasvítily jiskřičky. Pomalu zastavila a počkala, než se k ní otočím. Udělal jsem to, co chtěla, a počkal si, než mě políbí. Postavila se na špičky, aby na mě vůbec dosáhla, a lehce mě políbila. Okamžitě jsem jí polibky vracel, dokud mě pořádně nekousla do spodního rtu.

„Ty potvůrko!“ zakřičel jsem se smíchem a začal ji honit kolem blízkého křoví. Smála se jako pominutá, než jsem ji konečně dostihl a povalil na zem.

„A mám tě!“ prohlásil jsem vítězoslavně a sklonil jsem se k ní pro polibek. Usmála se a dobrovolně mi ho darovala.

„Tak, za odměnu si můžeš vzít, co chceš,“ prohlásila a svůdně na mě zamrkala. Protáhla se pode mnou jako kočka a přitom se jí trochu vyhrnulo tričko. Okamžitě jsem toho využil a začal ji jemně hladit po bříšku a čím dál tím výš.  Ona jen slastně vrněla a nechala mě, abych si opravdu dělal, co chci. Sladce jsem ji líbal, zatímco mé ruce sundávaly tričko z její nádherné hrudi a pak povolovaly opasek z mých kalhot.

„Už možná tuším, co sis vybral za odměnu,“ zasmála se a překulila mě pod sebe a zavrněla. „A máš štěstí. Tahle se líbí i mně,“ zasmála se a v té chvíli se mé tričko ocitlo roztrhané o kus dál. Ještě jeden vášnivý polibek a už nebylo cesty zpět. Rychle mi přejela rukou po hrudi a druhou mi vytrhla opasek z kalhot a také skončil tam, kde před chvíli cáry trika. Najednou se z ničeho nic zastavila, nastražila uši a její vášeň byla ta tam.

„Slyšels to?“ zeptala se mě překvapeně. Jen jsem zakýval hlavou na znamení, že ne a chtěl ji znova políbit, ale ona se nenechala. Rychle vstala, zakryla si svými dlouhými vlasy poprsí a rozhlédla se kolem.

„Někdo tu je,“ zašeptala a pročesávala okolí pohledem.

„To se ti jen zdálo, zlato,“ zašeptal jsem a vstal k ní. Jednou rukou jsem si přidržoval kalhoty, které mi bez pásku nedržely, a druhou se snažil objímat vystrašenou Nessie. „Kdo by tady, v takové pustině, asi byl?“ zasmál jsem se.

„Já něco slyšela. Něco, jakoby… já nevím. Jako by něco křupalo,“ vysvětlovala. Abych ji nějak uklidnil, šel jsem se podívat po okolí, jestli tu opravdu někdo není. Je paranoidní. Kdo by tady byl…

Když jsem přeskočil jeden menší kopeček navátého písku, spatřil jsem původce onoho praskání. Malá stvoření, která se bojovně rvala ze své skořápky. Některá už byla venku, jiná si teprve dělala první prasklinky ve skořápce. Všechna ta malá stvořeníčka vypadala hrozně zvláštně a svou podobou mi neuvěřitelně někoho připomínala, ale koho, to jsem si nemohl vzpomenout.

„Nessie, už vidím, co jsi asi slyšela,“ zakřičel jsem na ni a čekal, než ke mně přiběhne. Když spatřila ty malé obludky, vyděšeně vypískla, čímž přilákala jejich pozornost na nás. Všechny na nás vykuleně koukaly a přemýšlely, co jsme zač.

„Ví-ví-ví-š co jsou zač?!“ zakřičela na mě.

„Ne, ty to snad víš?“ zeptal jsem se a čekal, než se trochu uklidní a bude mi to schopná říct.

„To jsou malí Wraithi!“ zakřičela na mě a táhla mě rychle pryč.

„Malí Wraithi?! To snad není možné!“ rozčílil jsem se. „Vždyť jsme je všechny zničili! Musíme je dorazit,“ prohlásil jsem a rychle se k nim rozběhl. Než jsem stačil mezi ně skočit, zastavila mě na písečné vyvýšenině Ness.

„To nemůžeš! Nevíš, jak jsou silní a jsou jich tu nejméně desítky!“ křičela vyděšeně.

„Ano, ale my už zkušenosti máme a oni jsou sotva hodinoví a malí! My jsme dva zkušení a oproti nim velcí, my to zvládneme. Nemůžeme čekat, až vyrostou a naberou síly, Ness!“ obhajoval jsem svůj názor. Chvíli uvažovala, ale šlo na ní vidět, že se jí můj plán moc nelíbí.

„A co kdybychom zajeli pro ostatní a pak se vrátili?“ zeptala se.

„No, to by možná šlo. Ale co když někam zatím utečou? Jakou nadělají spoušť?“ uvažoval jsem nahlas, než mě vyděsilo pisklavé zapištění jednoho z malých mutantů, který přihopskal k nám.

„On po nás křičí!“ zaječela zděšeně má manželka.

„Klid, Ness, je to jen škvrně,“ zasmál jsem se. „Asi má jen hlad,“ dodal jsem a než jsem si uvědomil, co jsem vlastně řekl a jaké to má důsledky, ucítil jsem pichlavou bolest v mé pravé noze.

„Au!“ zakřičel jsem nahlas. „Ta svině mě kousla!“ Nebezpečně jsem na ni zavrčel a snažil se ji od sebe odtrhnout. Na to, že byla několik hodin, možná i minut stará, měla teda pořádně ostrý tesáky. Když ji nešlo ani odtrhnout, ani nějak donutit pustit, napřáhl jsem se a pořádnou perdou ji udeřil do té odporné hlavinky. Okamžitě se zakymácel, povolil sevření a dopadl na zem. Pohlédl jsem na mou milovanou Ness, která pouze v sukni stála vedle mně a vyděšeně zírala dopředu. Rychle jsem se otočil a viděl ty malé zrůdy, jak na nás hladově zírají, sliny jim odkapávají od tlamiček a nebezpečně se k nám přibližují.

„Zmiz, Nessie! Hned! Půjdou po mně, já mám zkrvavenou nohu, ty můžeš utéct! Běž!“ křičel jsem a chtěl, aby se aspoň ona zachránila, kdyby to nevyšlo.

„Ne! Já nepůjdu!“ zakřičela a připravila se do bojovné pozice vedle mně. Rychle jsem se proměnil a místo mně tu stál vlk, který byl ochotný i zemřít, jen aby ochránil svou milovanou a celý svět. Rozzuřeně jsem zavrčel směrem k těm příšerkám, a když na nás jedna z nich zaútočila, roztrhal jsem ji na kousky. Když to ty ostatní spatřily, zaraženě zůstaly stát s vyceněnými zuby. Opět jsem zavrčel a udělal krok k nim, načež oni udělali krok zpět. Byli mi sotva po kolena, ale i tak měli přesilu v množství bojovníku. Vůbec jsem to neviděl dobře, jen pokud zůstanou dál zaraženě stát, pak můžeme utéct a zavolat ostatní. Další půl minutu se ani nepohnuli a my také ne. Nenápadně jsem Renesmé naznačil, abychom se otočili a upalovali, co nejrychleji umíme. Ihned mě pochopila a v mžiku běžela pryč a já za ní. Wraithi na nic nečekali a běželi za námi. Na to, jak byli malí, běželi až moc rychle. Po pár metrech jsem ucítil palčivou bolest na ocasu a s každým krokem sílila a rozrůstala se. Věděl jsem, že se mi do něj zakousli, ale zastavit jsem nesměl. Až když se mi jedna z těch potvor opět zakousla do nohy, podlomily se mi kolena a já skončil na zemi. Během chvíle jich na mně byly desítky a já se nedokázal ani pohnout. Rvali mě zaživa na kusy a já mohl jen křičet bolestí, dokud mi jeden z nich nezačal likvidovat hlavu. První mě připravil o jazyk, přičemž mi svými drápy zajel i do oka. Bolest na mém těle byla nesnesitelná a já věděl, že toto je už můj opravdový konec.  Poslední mé myšlenky padly na naši svatbu, kdy jsem si myslel, že budeme šťastně žít až do smrti. A vlastně ano. Žili jsme šťastně až do smrti, ale smrt přišla až příliš brzy. Doufal jsem, že Nessie se zachránila. Obraz jejího božského těla se mi objevil v myšlenkách ještě dřív, než mi ty zmutované zvířata stihla rozdrásat břicho a pozřít mě zaživa…

Pohled třetí osoby

Zatím, co většina malých mutantů se vrhla na obrovitého vlka, ti, na které nezbylo místo, aby si z něj mohli také odtrhnout kousek, se dále hnali si mladou dívkou, která se se slzami v očích hnala dál přes rozžhavenou poušť. Když se ohlédla, jestli je za ní i její milý, zkoprněla. Viděla jeho tělo pod náporem těch bestií, které trhalz jeho tělo na kusy a hltaly každý kousíček masa, který si stihly odtrhnout. Pocítila neuvěřitelnou bolest v hrudi a sesunula se k zemi, čímž si zpečetila i svůj osud. Nervalo dlouho a i její tělo skončilo jako potrava hladových hlav. Každý si odtrhl aspoň kousek, aby se uspokojil. Po pár minutách tu místo zamilovaného páru ležely jen okousané kosti, kterých si už nikdo nikdy nevšimne. Nikdy nikdo nezjistí, jak to s těmito lidmi vlastně skončilo a jak bolestný konec zažili….

***

Ani měsíc netrvalo, než se roznesla zpráva o dětech samotného Ďábla. O Wraitech, kteří přišli ze samotného pekla, aby zpustošili tuto zemi. Všichni lidé byli odsouzení k záhubě, a proto hledali své hrdiny, kteří je už jednou před těmito zrůdami zachránili. Jak slíbili, tak udělali. Vypravili se na záchrannou akci, která ale skončila jinak než ty předešlé. Ano, jedna strana zemřela, ale tentokrát to nebyla ta zvířecí, nyní to byla ta druhá, ta, co cítila bolest, když viděla své druhy umírat, ta, jenž slíbila smrt, ale sama byla smrtí obdarována. Ani není divu. Nebyly to jen desítky malých Wraithů, jako to bylo minule. Nyní jich byly stovky, možná i tisíce Wraithl, kteří se u sebe drželi a společně tvořili tlupu smrti. Vraždili všechno a všechny, nikdo nepřežil jejich útok. Celá země byla odsouzena k záhubě.