Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zcela nový život - 1. kapitola

31.01.2010 (13:15) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2423×

„Ahoj broučku, budeš mi moc chybět…“ zašeptala máma, když mě objímala na rozloučenou.

„Ty mně taky, mami, neboj, budu ti volat,“ uklidňovala jsem ji, pak se od ní odtáhla, zvedla kufr ze země a naložila jej do Philova auta.

„Dávej pozor a jeď pomalu, zlato!“ zavolala na něj máma a pak se podívala na mě, „a ty se taky opatruj a pozdravuj tátu!“

Oba jsme jí to odkývali a nasedli do auta.

„Máma má o tebe starost,“ řekl Phil.

Hned na to jsme vyjeli od našeho domku, který už nikdy neuvidím. V srdci se mi usadil stesk. Bude mi to tu chybět. Z neuvěřitelně teplé Arizony se stěhuju do Forks, nejdeštivějšího místa ve státech. Dojeli jsme až na letiště, vystoupila jsem, vzala si s sebou kufry, spěšně jsem se rozloučila s Philem, aby mi neuletělo letadlo a spěchala jsem do letištní haly. Sotva jsem nasedla do letadla, nejraději bych zase vystoupila. Ne že bych nechtěla jet za tátou, ale opouštět Phoenix se mi vážně nechtělo. Letěla jsem několik hodin, než letadlo konečně přistálo a já vystoupila. Na letišti už čekal táta. Už to bylo několik let, co jsem jej viděla naposledy, přesto mi připadal poměrně jiný než posledně. Vypadal samozřejmě o něco starší, což samozřejmě byl. Kromě toho byl však nezvykle hubený a pobledlý.

„Bello, rád tě vidím,“ usmál se, objal mě a pomohl mi s kufrem.

„Tati,“ kývla jsem na pozdrav, „je ti dobře?“

Zatvářil se vyčerpaně, pak však jen pokýval hlavou.

„Samozřejmě, jen mi nějak není dobře, ale budu v pohodě.“

Pozorně jsem si jej prohlédla, nakonec jsem se však dál nevyptávala. Nasedli jsme do tátova auta. Netrvalo dlouho a byli jsme doma. Můj nový domov. Samozřejmě, trávila jsem tu občas nějaký ten volný čas, ale nikdy jsem se sem nestěhovala natrvalo. Vešli jsme do domu a táta mě hned zavedl do horní části.

„Tvůj nový pokoj, snažil jsem se jej zařídit tak, aby se ti tu líbilo,“ řekl a vešli jsme do místnosti.

Nebyl to žádný velký luxus, byl spíš obyčejný, mě ale naprosto vyhovoval.

„Díky tati, je fajn,“ kývla jsem hlavou.

„No, tak tě nechám vybalit…“ A vycouval z pokoje.

Mě se však hned vybalovat rozhodně nechtělo, takže jsem za nedlouho pokoj opustila. Táta seděl v křesle a díval se na televizi.

„Jdu se tady porozhlédnout,“ řekla jsem.

„V kolik budeš doma?“ vypálil okamžitě, pak se však zarazil a uvědomil si, že už mi není deset.

„Nezdržím se dlouho,“ oznámila jsem mu a jeho rozpačitost nechala bez poznámek.

„Jo a Bello, možná by ses neměla příliš zdržovat v lese, poměrně často se tam vyskytují zabitá zvířata, nejspíš za to můžou medvědi, nebo vlci, či já vím…“ pokrčil rameny.

„Dám pozor,“ kývla jsem hlavou a pak opustila dům.

Venku bylo takové chladno! Ne zas tak velké, samozřejmě, ale oproti teplotám v Arizoně to byl poměrně velký rozdíl. Lidé, kteří tu žijí už od dětství, nebo nějakou delší dobu si na to samozřejmě už zvykli, věděla jsem však, že mě to bude nějakou dobu trvat. I přes tátovo varování jsem se ihned vydala do lesa. Milovala jsem tohle prostředí. Procházela jsem se po hlinité zemi a každou chvíli mi pod nohou praskali nějaké větvičky.

Šla jsem dlouho a čistila si hlavu. Nevěděla jsem, kolik metrů či dokonce kilometrů jsem již ušla, jediné, čeho jsem si všimla, bylo to, že lesem začalo prosvítat světlo. Zamířila jsem tím směrem, až jsem vyšla z lesa na velký útes. Byla to neuvěřitelná výška. Dále už bylo jen moře, velké otevřené moře, které končilo někde v nedohlednu. Kousek odtud nalevo pod útesem bylo možné zahlédnout písečnou pláž. Moře sebou zmítalo ve velkých rozbouřených vlnách. Byl to opravdu zajímavý pohled.

„Hej,“ ozvalo se za mnou.

Rychle jsem se otočila a hleděla do podezíravé tváře snědého mladíka s dlouhými tmavými vlasy. Osobně jsem nechápala, jak mohl být tak opálený, když tady slunce vycházelo jednou za čas a navíc téměř nebylo možné, aby byť jen trochu opálilo kůži. Když mi uviděl do tváře, jeho výraz se zcela změnil.

„Bello? Jsi to ty?“ otázal se.

Překvapeně jsem na něj hleděla.

„Jo, jsem, a ty jsi kdo?“ zeptala jsem se nejistě.

Zasmál se.

„Jsem Jacob, pamatuješ na mě? Dost jsme si spolu hráli, když jsme byli malí,“ řekl s úsměvem.

Ještě chvíli jsem na něj zírala. Jacob? Malý Jacob s dlouhýma vlasama? Ten Jacob, se kterým jsme dělali bábovky z hlíny? Usmála jsem se. No jistě, že si na něj pamatuji.

„Jo, jasně, už si vzpomínám,“ usmála jsem se. „Čau.“

„Co tady vlastně děláš? Říkal jsem si, co je to za holku a že nejspíš chce skočit z útesu a teď poznám, že jsi to ty, celkem náhoda,“ kýval vesele hlavou.

„Právě jsem se přistěhovala k tátovi, máma odjela se svým přítelem,“ vysvětlila jsem mu. „A co tady děláš ty?“

„Jsi na našem území, tohle je rezervace našeho rodu,“ usmál se.

„Aha,“ pokývala jsem hlavou.

Jacob byl ode mě o rok mladší, tím pádem je mu teď šestnáct. (pozn. Autorky: ano, vím, že je oficiálně od Belly mladší o dva roky, dovolila jsem si to ale trochu upravit, patnáct se mi na něj nehodí)

Trochu jsem si jej vybavovala, když byl malý a nemůžu uvěřit tomu, jak moc se změnil. Procházeli jsme se lesem a povídali jsme si poměrně dlouho, nejméně hodinu určitě. Najednou jsem se zastavila a podívala se nalevo. Jake se zastavil taky a zahleděl se stejným směrem jako já. Na zemi ležela mrtvá srna. Pomalu jsem k ní přistoupila. Na krku měla dvě drobné ranky, z kterých stále ještě vytékalo pár kapek krve. Vypadalo to, že byla zabita před chvíli. Ležela na zemi, oči otevřené hrůzou dokořán.

„Chudák malá,“ řekla jsem. „Zajímalo by mě, co ji zabilo.“

Jake se však vůbec netvářil, že by ho to také zajímalo, ale spíš jako by to moc dobře věděl a nelíbilo se mu to. Tázavě jsem se na něj podívala.

„Nejspíš tuším, co to bylo,“ pokrčil rameny. „Nenuť mě ti říkat, co.“

Raději jsem se jej teda nevyptávala.

„Měla bych jít domů, táta bude mít určitě starost.“

„Doprovodím tě, jak vidíš, nevíš, co se může stát,“ řekl a ukázal na mrtvou srnu.

Souhlasila jsem. Netrvalo ani půl hodiny a už jsme stáli před domem.

„Tak se měj,“ usmál se, když jsme se loučili.

„Ty taky, určitě se zanedlouho zase uvidíme,“ přitakala jsem a zamířila do domu.

Uviděla jsem otce, jak leží zmoženě na pohovce, drží se za hlavu a tiše sténá. Vyděšeně jsem se za ním vydala.

„Tati, jsi v pořádku?“

Zpozorněl a narovnal se.

„Jistě, samozřejmě,“ kývnul.

Nejspíš si mě nevšimnul přicházet. Zamračila jsem se.

„Tati, nechtěl bys mi něco říct?“ zeptala jsem se a posadila se vedle něj.

Na chvíli vypadal, jako by možnost něčeho takového zvažoval, nakonec však zavrtěl hlavou.

„Nedělej si starosti, Bello,“ řekl jen.

Tím mě však neuklidnil. Spíš naopak. Raději jsem však na něj nenaléhala, jako jeho dcera vím, že by mi to stejně neřekl, protože jsem v tomhle úplně stejná jako on.

„Neboj, zítra zajdu za jedním přítelem, je doktor. Sice se mi za ním vůbec nechce, ale tak dlouho mě přemlouval, až jsem prostě musel souhlasit. Aspoň ho přesvědčím, že je se mnou všechno v pořádku,“ usmál se.

Pokývala jsem hlavou a odebrala jsem se do svého pokoje. Bylo už poměrně dost hodin, navíc jsem byla celkem utahaná z toho cestování, takže jsem se rozhodla padnout do postele, netrvalo dlouho a skutečně jsem usnula.

***

Když jsem se druhého dne ráno probudila, táta byl pryč. Nejspíš jel skutečně k tomu svému příteli lékaři. Snad to nebude nic vážného, pomyslela jsem si. Vytáhla jsem z lednice plátek sýru a ledový salát, z chlebníku chleba a udělala si sendvič. Zanedlouho jsem zaslechla klíč ve dveřích. Byl to samozřejmě Charlie.

„Ahoj tati,“ zavolala jsem na něj.

Žádná odpověď.

„Tati?“

Odložila jsem sendvič na stůl a šla ke dveřím. Právě věšel bundu na věšák, když se na mě podíval. Tvářil se naprosto zkroušeně. A navíc tak i vypadal.

„Je… je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že očividně ne.

Zavřel oči a pomalu zavrtěl hlavou. Beze slova vyšel schody a zmizel ve svém pokoji. Nechápavě jsem za ním hleděla. Co se děje? Co se dozvěděl u toho doktora? Co mu řekl? Hlavou mi kolovala jedna otázka za druhou. Nejdřív jsem uvažovala, že jej nechám o samotě, pak jsem to však zatrhla, potřebuju vědět, co se s ním děje. Rozběhla jsem se do schodů a zaklepala na dveře jeho pokoje.

„Tati, otevři, prosím!“ volala jsem na něj.

Žádná odezva. Pomalu jsem chytila za kliku a dveře otevřela. Seděl na posteli s hlavou v dlaních. Dostala jsem o něj strach.

„Co se děje? Co ti řekl doktor?“ zeptala jsem se a posadila se vedle něj na postel.

Sundal dlaně z tváře a podíval se na mě naprosto zkroušeným pohledem.

„Bello… je to horší než jsem myslel…“ zamumlal.

Naprosto mě to vyděsilo.

„Tati, řekni mi prosím, co se děje!?“ naléhala jsem na něj.

„Ano, nejspíš by si to měla vědět... Stejně by ses to dozvěděla..."

Pomalu a zdrceně zavřel oči.

„Bello… mám… mám nádor… na mozku…“ zašeptal.

Cítila jsem, jak mnou prostupuje naprosté zděšení.

Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zcela nový život - 1. kapitola: