Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový život - 2. kapitola - Pravda vítězí

07.01.2010 (20:30) • NatashaBedlife • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1640×

2. kapitola

 PRAVDA VÍTĚZÍ

 POHLED LIZ

,,Kam chceš dát ty slunečnice?“ Ptám se Belly, které pomáhám připravit její narozeninovou párty.

,,Dej je támhle“ a ukáže na krásnou starodávnou skříň. Je z roku 1925. Nádherný exemplář. ,,Doběhla by jsi pro poslední věci do mé dodávky?“ Zavolá na mě hned, jak se vrátím.

,,Jasně. Kde máš klíče?“ Zeptám se.

,,Je odemčená.“ Opdoví mi Bella.

,,Aha.“ Nerada lezu do cizího auta, ale když to musí být.  Hele, Edward.

,,Ahoj, jdeš taky pomoct Belle s výzdobou?“ Zeptám se ho nenápadně.

,,Ne. Jen jsem tě chtěl vidět.“ Odpoví mi a na tváři má zvláštní výraz.

,,Jak si věděl, kde mě najdeš?“ Začnu ho zpovídat. Tohle se mi ani trochu nelíbí.

,,Řekla mi to Bella.“ Ta mrcha. Ale vždyť ona se s ním nebaví. Teda spíš on s ní.

,,Aha. A co potřebuješ?“ Zalžu a pokračuji ve vyzvídání.

,,Jen jsem se tě chtěl na něco zeptat, v soukromí.“ Proto ten výraz. To bude něco velkého. Měla bych se bát.

,,Když myslíš... “ odpovím mu a otočím se na Bellu. ,,Promiň, ale už musím jít,“ rychle na ni zavolám a běžím směrem ke svému autu.

,,Stalo se tu něco?“ Ptá se udivená Bella.

,,Promiň, ale musím jít. Nezlob se. Zítra to doděláme. Ahoj.“ Rychle jsem skočila do auta a směr domov.

POHLED BELLY

Byla jsem moc ráda, že mi šla Liz pomoct. A to jsem jí určitě vytáhla od jiné práce. Jediná mi s tím pomáhá. Možná jsem to s tou reakcí přehnala. Ona o Edwarda zřejmě nestojí. Vůbec o něm nemluví.

 ,,Kam chceš dát ty slunečnice?“ Vyruší mě z přemýšlení Liz.

,,Dej je támhle,“ a ukážu na starou skříň. ,,Doběhla by jsi pro poslední věci do mé dodávky?“ Zavolám na ni hned, jak se vrátí.

,,Jasně. Kde máš klíče?“ zeptá se.

,,Je odemčená.“ Liz jen pokýve hlavou.

,,Aha,“ odpověděla a za chvíli tam s někým mluvila. Podle hlasu jsem poznala Edwarda. Že já si pro ty věci nešla sama. Nadávala jsem si v hlavě a vyrazila za nimi. Zrovna na mě Liz volala.

,,Promiň, ale už musím jít,“ otočila se na mě.

,,Stalo se tu něco?“ Zeptala jsem se udiveně.

,,Promiň, ale musím jít. Nezlob se. Zítra to doděláme. Ahoj.“ Rychle skočila do auta a odjela. Edward jel hned za ní. Co si asi řekli? No nic, musím to tu dodělat. Zítra je ta oslava a já to tu musím dodělat.

POHLED LIZ

Před domem čekám na Edwarda.

,,Tak, co je tolik důležité, že mi to musíš říct teď?“ Spustím na něj hned, jakmile vylezu z auta. Edward tu byl totiž dřív. No musel jsem jet pomaleji, aby neměl podezření.

,,No, vím o tom, že jsi upírka.“ Odpoví mi v klidu. V jeho očích je ale něco jiného. Strach? Vášeň? Kdo ví. 

,,Jak jsi to zjistil?“ Jestli jsem netušila, co má v očích on, tak určitě ví, co tam mám já. Strach smíchaný s překvapením. 

,,Alice, to je ta malá hnědovlasá, nám to řekla.“ Odpoví mi v klidu.

,,Aha.“ Lepší odpověď mě nenapadla. ,,Víš jak jsem ti říkala, že se rodiče rozvedli? Tak to nebyla pravda. Moji rodiče byly spolu. Mohli by i v klidu zemřít, kdyby nebylo jednoho upíra, který se nejdřív chtěl zničit sám a pak, když byl vyhladovělý zaútočil na moje rodiče a vysál je. Víš, kdo to byl?“ čekala jsem, až Edward kývne hlavou a pokračovala. Bylo to těžké. ,,Carlisle Cullen!" Skoro jsem to jméno zakřičela. ,,Není to takové neviňátko, jak si všichni myslíte, že je. A mě pak jako omluvu, když jsem umírala s nožem v srdci, přeměnil.“ Dokončila jsem svůj monolog a čekala na jeho reakci.

,,To je mi líto. Jak dlouho jsi upírka?“ To snad nemyslí vážně.

,,4 století jsem se učila chovat do detailu jako člověk, jím jako člověk. Maluji se abych vypadala jako člověk. Nosím kontaktní čočky. Voním se, abych voněla jako člověk. A myslím na různé věci, stejně jako člověk. Nebýt Alice, asi by jste to nikdy nezjistili.“ Vysměji se mu do obličeje. Měl by Alici poděkovat.

,,Co máš ty za dar?“ Tuhle odtázku jsem nečekala. On se prostě smířil s tím, že jsem upír. Ani mi nevyhrožuje, že jakmile někomu odsud nebo z jeho rodiny ublížím, tak mě zabije. Prostě je jen zvědavý.

,,Mám léčitelské schopnosti a nádherně tančím. Co ty?“ Pokračuji v jeho hře.

,,Kromě čtení myšlenek jsem velmi rychlý, nejrychlejší z celé rodiny.“ Odpoví a v očích mu zablesknou plamínky. Je na to určitě hrdý.

,,Aha. Omluv mě. Musím jít na lov, už jsem dlouho nebyla.“ I když nemám oči ještě černé, nechci riskovat.

,,Dobře. Ahoj.“ Loučí se, jako bychom byli staří přátelé. Divné. Asi by měl navštívit psychologa.

,,Ahoj.“ Odpověděla jsem mu. Nasedl do auta a odjel. Šla jsem tedy na lov. Když jsem se vrátila z lovu zpátky, stálo před mým domem auto. Podle vůně upír. Edward to ale nebyl. Jdu tedy domu zjistit, kdo to je.

 ,,Ahoj Liz, už je to dávno, co jsme se viděli.“ Pozdraví mě líbezný hlas. ,,To neni možné!" Křičí jedna část ve mně.

,,Carlisle, co tu děláš?“ Neskrývám překvapení v hlase. Určitě ho poslal Edward. Kdo jiný. 

,,Popravdě mě poslal Edward, chce abychom to mezi sebou vyřešili jednou pro vždy.“ Odpoví mi. Tím se to vysvětluje.

,,O.K. Poslouchám.“ Odpovím a neskryji v hlase opovržení. To ho trochu překvapilo, ale nedal se zastrašit. Škoda.

,,Doufal jsem, že si na to nevzpomeneš. Je to tak dávno.“ Zkusí to na mě z jiného pohledu. 

,,Ano, 4 století. Jenže já na to myslela už během proměny, na tvůj obličej... na tvé tělo… na tvůj hlas… na tvoji vůni… a když jsem jednou během proměny reagovala a měla otevřené oči, tak jsem tě i uviděla. Uviděla jsem vraha mých rodičů a upíra, který mi jako omluvu zachraňoval život. Tehdy jsem se rozhodla, že se ti jednou pomstím.“ Ta slova jsem si vychutnávala. Vychutnávala jsem si i jeho pohled. Byl zmučený. Část mě ho bylo líto, ale ta duhá část byla silnější.

,,Nechtěl jsem. Omlouvám se. Ale jako novorozená jsi věděla, jaké to je být hladový a toužit pouze po lidské krvi.“ Snaží se osporavedlnit svoje chování Carlisle.

,,Popravdě, ne. Nikdy jsem po ní nijak extra netoužila. To ta vražda. Měla na to velký vliv.“ Odpověděla jsem mu v klidu.

,,Kolik ti vlastně bylo, když jsem tě proměňil?“ Zeptal se. Bylo mu mě líto. 

,,16.“ Odpovím a skryji ten smutek. V té době bych se v šestnácti mohla vdávat. Ale to mi není souzeno.

,,Liz...“ Řekne Carlisle a chce se ke mě přiblížit, ale já couvnu a skočím mu do řeči.

,,Neříkej mi Liz. Pro tebe jsem Elizabeth.!!“ Opravím ho. S křikem. Je vidět, že to Carlislea mrzí, ale mě v tuhle chvíli ovládá vztek. Vidím rudě.

,,Elizabeth… Liz, je mi to opravdu moc líto. Ale jak vidím, pomsta z tebe udělala boháče.“ Pokračuje a rozmáchne se rukou, aby to mohl i ukázat.

,,Carlisle, jestli toho nenecháš a hned neodejdeš, tak se přestanu ovládat.“ Stojí mě dost sil, abych stála na jednom místě. Ta dobrá část prohrává. Už nemá sílu.

,,Do toho Liz. Dělej.“ Stoupne si v klidu Carlisle a to mě pobuří ještě více.

,,Vypadni a neříkej mi Liz!!“ Bylo toho na mě moc a tak jsem se přestala ovládat a zaútočila na něj. Jenže on tu nebyl sám. Vzal si sebou i Emmeta a Jaspera. Proti třem upírům jsem neměla šanci.

Ale přesto, Carlisle byl vážně zraněn a Jasper mu musel tedy pomoct. Zůstala jsem jenom já a Emmet. Jeho krátké, hnědé vlasy teď stály hrůzou, když zjišťoval, že prohrává. I přes jeho snažení to schytalo nejvíce jeho šedé triko a levá ruka. Měl ji téměř roztrhanou na cáry.

,,Elizabeth prosím, soustřeď se. Carlisle umírá. A my dva se tu bijeme jako děti. Sice se biji rád, ale tahle bitva není o vítězovi. Tady nikdo nevyhraje. Koukni se na sebe. Oblečení roztrhané, obličej, ruce a tělo roztrhané a to vše kvůli minulosti, kterou stejně nikdy nevrátíš a nezměníš.“ Snaží se mě ukecat Emmet.

,,Co ty o tom můžeš vědět Emmete!“ Zakřičím na něj. Rozhodně jsem to ale přehnala.

,,Já taky ztratil rodinu. Zaútočil na nás medvěd a nebýt Rosalie, byl bych mrtvý. Bála se mě přeměnit a Carlisleovi nezbývalo nic jiného, než aby to udělal on sám. A doteď jsem mu za to vděčný.“ Při těhle slovech jsem se uvolnila a když už jsem se začala ovládat, šla jsem vyléčit Carlislea. Jasper mě k němu sice nechtěl pustit, ale Emmet se za mě zaručil a já tedy Carlislea uzdravila. Potom i Emmeta a nakonec sebe. Jasperovi se nestalo nic.

,,Proč jsi mě zachránila?“ Zeptá se překvapený Carlisle.

,,Protože mi někdo řekl, že minulost už stejně nevrátím, ani nezměním… Poděkuj Emmetovi, že je ti pořád vděčný. A díky tomu jsem na to změnila náhled a názor.“ Zvážním.

,,Moudrá slova. Nechceš jet s námi k nám. Ať tu nejsi tak sama.“ No jo, celý Carlisle. Ten si z toho nic nedělá.

,,Děkuji, ale nemyslím, že by to bylo vhodné. Právě jsem se tě pokusila zabít. A téměř se to povedlo.“ Začnu rychle odmítat.

,,Ale pak jsi mi ten život zase vrátila a navíc jsi v právu. Za vraždu smrt. Oko za oko, zub za zub.“ Argumentuje to Carlisle, ale já jsem rozhodnutá.

,,Někdy jindy, ano? Dneska se mi to stejně nehodí a navíc si to musím v hlavě urovnat.“ Dám mu malou jiskru naděje.

,,Jak myslíš.“ Odpoví mi Carlisle a spolu s Emmetem a Jasperem odjedou. Já si lehnu na sedačku a přemýšlím. Z toho mě vytrhne ledová ruka, která mě hladí po ruce.

,,Neber si to tak. Nic se nestalo. Všichni jsou celý." Chlácholí mě Edward.

,,Mohla jsem ho zabít. Stejně jako Emmeta a Jaspera. Ani nevíš, jak se cítím. Cítím se tak opuštěná." Zakryji si obličej volnou rukou a začnu vzlykat. ,,Kdo tě sem poslal?" Zeptám se mezi vzlyky.

,,Carlisle. Mám tě k nám přivést. Buď po dobrém, nebo po zlém." Při poslední větě se dábělsky usměje.

,,Mám na výběr?" Zeptám se poraženě. Odpovědí mi je jen úsměv.

Autor: NatashaBedlife (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový život - 2. kapitola - Pravda vítězí: