Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 12. kapitola

02.01.2010 (17:00) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6297×

12. kapitola – Troška fantazie...

Bella

Představivost vládne světu.

Napoleon Bonaparte

Kvůli tomu debilovi jsem si musela ,šít‘ nové šatičky - tedy sukni! A k tomu jsem ještě musela vzít v potaz to, že velké zelené listy, které by dokonale zakryli můj zevnějšek nejsou nic pro mne. Opravdu ne!

Takže jsem musela najít něco velkého a neškumpatého , či tak něco. A to opravdu lehké nebylo! Všude okolo byly listy, to ano, ovšem všechny až moc připomínali tu škumpu, takže jsem se nakonec musela spokojit s haldou malých- miniaturních - lístečku, nějakého velkého stromu a jako blb je musel splácat dohromady, aby z toho nakonec vznikla moje vytoužená sukně.

S novým pocitem naplnění a znovu zrozené hrdosti jsem se vydala na pláž a v duchu se modlila až tam není...!

Ovšem... zřejmě jsem vážně musela provést něco vážně hnusného! Sakra, kdy bůh vyslyší mé prosby?! Ten debil si klidně seděl na pláži a... on si povídal s míčem! A vypadal jak... ne, on byl zfetovanej! Nebo to tak alespoň vypadalo.

„Tak co jiné téma? Hm-m... ženy?“ uslyšela jsem a hned na to jeho smích. On byl vážně v rauši!

Jeho hlas o chvíli později zazněl trochu tišeji. ,,Co? Hm-m-m? Zřejmě jo, ženy vždycky zabírají na konverzaci... Tak co si myslíš o té naší vlkodračici?“ Potichu jsem zavrčela. Vlkodračice? Sakra, kam na ty svoje kydy chodí?

,,Já vím, je strašná, co?“ mluvil dál a pak opět vyprskl smíchy. ,,Buchta jedna.“ Zase se zasmál, ovšem já ne. Docela dost mě dopálilo to s tou pornohvězdou a šlapkou... a teď buchta? Co si o sobě ksakru myslí?

,,A to jak se oblíká!“ vykřikl podrážděně. Pak ztišil hlas a já co nejvíce napínala své uši. ,,Za to by ji měli zavřít...“ zamumlal a já se opravdu naštvala. Zavřít? Za to jak se oblíkám? Neřekla bych nic, kdyby řekl, že jsem sexy, ovšem zavřít? Sakra, to kvůli němu to chodím polonahá!

Naštvaně jsem vyběhla z lesa a rázovala si to rovnou za tím úchylem. Už ho mám tak akorát po krk. Kráčela jsem přímo k němu, přitom mu nadávala do všeho možného co znám a divoce gestikulovala. Kousek od něj ležel balón s kterým zřejmě ještě před pár sekundami vedl živou diskuzi na téma mé oblečení!

Vztekle jsem zavrčela, jelikož on se pořád ještě usmívala  díval se na mne jak na další div světa. Napřáhla jsem nohou a pořádně do něj kopla. Byla to přímá trefa do jeho namyšleného obličeje. Jenže stalo se něco, co jsem nečekala. Jeho přitroublý úsměv mu zůstal, ovšem stalo se něco jiného... On... omdlel!

Nevěřícně jsem se na něj dívala a čekala kdy se pohne, a řekne že mě dostal, ovšem vypadal jako mrtvola. A to doslova! Chvíli jsem tam stála a přemýšlela co teď. Nejspíš by mi bylo k ničemu mu teď vynadat.. Přece se neponížím jako on a nebudu si povídat s něčím neživým! Ovšem musela jsem přiznat, že to už jsem vlastně udělala...

Obezřetně jsem přejížděla pohledem po jeho těle. No co, když on se na mě dívá pořád, proč bych se nemohla podívat já?! Když tam tak ležel na tom písku vypadal jako ta nejsladší andělská prdýlka! Tak nevinně, tak krásně, tak... dokonale! V hlavě mi začala hlodat úchylná myšlenka... Ne! Přece nebudu jako on! Ovšem... on by toho určitě využil, takže co kdybych toho pro změnu nevyužila já...?

Opatrně jsem se k němu přibližovala, když mi pod nohama křupla větvička. Celá vystrašená, že se probral jsem se na něj podívala, ale pořád nehnutě ležel. Třeba fakt zdechl, pomyslela jsem si a vzduchu se zatetelila. Kdo ví, jak může chutnat upír? Ovšem pak jsem tu myšlenku na to jak ho peču na ohni zavrhla.... Sama bych tu asi umřela nudou, nebo se přinejmenším zbláznila a dopadla tak jako on. A on nedopadl tak slavně jak si zřejmě představoval.

Kdo by řekl, že upíra skolí jedna rána do hlavy?

Vzala jsem onu větvičku do ruky a dloubla do něj. Nic se nedělo. Dloubla jsem po druhé a po tření. Nic! A tak jsem se odvážila k většímu kroku... Narvala jsem mu větvičku do škraní... a... zase nic.

Napadlo mě, že kdybych měla sirky, tak bych mu je mohla nacpat mezi oční víčka, tak jak to bývá v těch kreslených filmech, ale zůstanu u toho, že mu ten miniaturní klacek nacpu mezi zuby, ať si pochutná. Rozlomila jsem větvičku na dvě části a narvala mu každou z nich na jeden špičák. Škoda, že nemám žádnej papír, kam bych mu napsala: Tak a teď máš konečně upíří zuby, jsi velký kluk! Slabě jsem se zahihňala a chtě nechtě můj pohled sklouzl k jeho poslednímu kusu oblečení.

Můj další pohyb tedy následoval k jeho kalhotám. Konečně mi přeje trochu štěstí, aspoň si budu moct něco obléct, pomyslela jsem si slavnost a usmála jsem. Ať si nosí sukni zase on. Rozepnula jsem mu poklopec a... vyskočilo na mě obrovské překvapení.

„Ježišmarjááá, ty hovado, aspoň ty trenky bys mohl nosit,“ zavrčela jsem směrem němu, i když jsem věděla, že mě neslyší. Velké překvapení bylo velké a... no, radši nebudu zabíhat do detailů. Přivřela jsem oči a snažila se ignorovat jeho ,tajné místečko‘... Co nejšetrněji jsem mu stáhla kalhoty. Jakmile jsem je z něho vydolovala zasmála jsem se. S ním to ani nehlo a moje teorie, že je opravdu mrtvý dostala trochu živější podobu, ovšem třeba není, takže...

Jedním ladným a lehký trhnutím jsem jeho kalhoty zkrátila o polovic a tak toho vzniklo dokonalé, nebo spíše dostatečné oblečení pro mne. Co nejrychleji jsme si je nasadila a pyšně se pochválila.

Pak můj pohled zase sklouzl k jeho rozkroku... Ne! Okřikla jsem se. Tohle není správné a navíc je to nechutné...! Nikdy bych se nemohla vyspat s upírem. Nikdy! Zavrtěla jsem hlavou, ovšem i tak jsem se tam ještě jednou po očku koukla. Pak jsem se obrátila a přemýšlela co s ním mohu ještě provést...

Kousek od sebe jsem uslyšela žuchnutí, podívala se tím směrem a tam na zemi ležely kokosy. Vítězoslavně jsem si tleskla do dlaní. Geniální!

Došla jsem k nich a zaradovala se, protože pod nimi byl špičatý kámen, o který jsem je mohla rozbít. Jen jsem doufala, že se právě teď neprobudí. To by mě asi zabil. Ovšem štěstí mi přálo a já bez problému ty kokosy rozbila. Mléko jsem rychle vypila, jelikož moje břicho se už zase hlásilo o další dávku jídla. Tohle mu muselo stačit... A pak jsem se s kokosy v rukou pomalu vrátila k němu a udělala to co jsem považovala za geniální. A geniální to samozřejmě bylo. Nikdy bych nevymyslela něco negeniálního! To bych nebyla já...

Když jsem dokonala své dílo, tak jsem se musela poklepat na rameno. Ani Da Vinci by to líp nesvedl!, pomyslela jsem si slavnostně.

Ten upír měl na sobě zcela originální obleček alá hula hula tanečnice. Na prsou měl dvě půlky kokosu jako podprsenku. Musela jsem uznat, že na něj přesně pasovaly. Přesně zapadali na svá místa! Dokonale padnoucí. Místo slaměné sukýnky měl ovšem pořádnou půlku dalšího kokosu, který mu skrýval vše potřebné, připevněné tenkými tkaničkami, které jsem našla. No, připevněné... to ani ne. Jen dané spíše na ozdobu, aby to vypadalo tak. Přesto to byl geniální výtvor.

Věnovala jsem tomu spícímu hermafroidovi poslední pohled a pak se s tichým zahihňala a uklidila z cesty, jelikož bych nechtěla být přitom až se vzbudí a přijde k sobě. Opravdu ne. Bůh ví, čeho by pak byl schopen a to já nechtěla riskovat...

Edward

Všude okolo byli hvězdy. Spoustu hvězdiček. A taky písnička. Divný okouzlující melodie. Jako šumění. Ššššš a šššš... jako moře! A já ten zvuk znám... Ššššš, ššššš. A zase další. A všude okolo byly hvězdičky a pak bílý tunel... tunel, který vedl...

Do očí mne udeřilo světlo. Ne, vlastně ne. Slunce tady nesvítilo, bylo za mrakem. Překvapeně jsem se zvednul na lokty, ovšem něco mě v tom zarazilo. Ucítil jsem na hrudi divný pohyb, něco... nebolelo to, ovšem nebylo to ani příjemné...

Překvapeně jsem zvedl pouze hlavu a můj pohled  uvízl na... dvou velkých kokosových horách!

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 12. kapitola: