Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 15. kapitola

24.01.2010 (09:45) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6600×

15. kapitola – Bílá vlajka vztyčena, tedy... doufejme...

Bella

Láska je ze všech vášní nejsilnější, neboť útočí současně na hlavu, srdce i tělo.

Nemohla jsem tomu uvěřit! Zase mě dostal a já tomu nemohla uvěřit! On mě jen tak bezmyšlenkovitě, zrovna když jsem ležela na zádech, políbil! Bez ostychu, jako by to byla zcela normální věc! Vážně! Tohle jsem nechápala a vlastně jsem nechápala ani samu sebe, jelikož někde tam uvnitř mě se mi to líbilo!

A to bylo nemožné, neetické, já prostě nevím, ale bylo to něco s velkým ne! Ovšem navzdory tomu, že můj rozum křičel velké ne, moje ruce si dělaly úplně něco jiného. Bezmyšlenkovitě jsem se k němu ještě více přitiskla. Zabořila jsem svoje ruce do jeho hebkých vlasů a vychutnávala si ten pocit cítit jeho tvrdé studené rty na mých. A můj rozum křičel ne!

Vychutnávala jsem si ten pocit. Přitiskla jsem se více k němu a přidušeně mu vzdychla do úst. Když jsem se k němu opět přilepila, cítila jsem v jeho polibku úsměv, ovšem bylo mi to jedno. Líbilo se mi to. Chtěla jsem ho cítit. Všude. Chtěla jsem cítit jeho ruce na mém pase, ne jenom ve vlasech. Chtěla, ovšem...

Náhle mě to omámení pustilo. Jeho rty... už to nebyl ten krásně opojný pocit, hnusilo se mi to! Přesto jsem někde v hloubi věděla, že možná ne. Byla jsem rozpolcená, mezi dvěma pocity, světy, co já vím...!

Rozum si konečně vydobyl svoje vyšší místo a já ho vší silou od sebe odhodila. Lapala jsem po dechu, tváře mi hořely, vlasy jsem měla od bahna, ale to bylo to nejmenší, čím jsem se teď chtěla zabývat.

Olízla jsem si své suché rty, na kterých jsem cítila chuť jeho rtů, utřídila si myšlenky a došla k jednomu názoru. Musím pryč! Tedy, v tom reálném měřítku, tedy co nejdál od něho a utřídit si, co se tady vlastně stalo, co se stalo se mnou a co sakra bude dál!

Zvedla jsem se na nohy a ještě koukla na upíra, který bezmocně seděl na zemi, pár metrů ode mě a hleděl na mě. Zavrtěla jsem hlavou a beze slov a bez urážek jsem se rozběhla, pryč od bahna, pryč od všeho a hlavně od něho!

Snažila jsem se co nejvíce vyhýbat listí, větvím, kořenům, abych se co nejdřív dostala na pláž, jelikož mi připadalo, že to na mě padá. Všechno v tom lese, stísněný pocit. Ne že bych se bála, jenom něco... možná strach, možná něco jiného, ovšem jisté bylo jen jedno. Musím pryč, tam, kde nebude on. Prozatím...

Odhrnula jsem posledních pár větví a vydechla úlevou, když jsem opustila tu náhlou stísněnost džungle. Stála jsem na té pláži, kde jsme se ani ne před pár minutami domlouvali nad rozhodujícím činem. V té chvíli jsem měla odhodlání, věřila jsem ho a nenáviděla ho. Kde je moje odhodlání a nenávist teď?!

Kecla jsem si do písku, do tureckého sedu, a zamračeně jsem hleděla na vlnící se moře. Co se to se mnou k sakru stalo? přemítala jsem. Co když... co když mě nějak k sobě váže? Co když ho chci? Jako potenciálního... Ne! Tohle je vyloučené, i kdyby mě nějak přitahoval (a já v hloubi duše věděla, že mě přitahuje), nebylo by to možné. On je upír, já jsem vlkodlak, tohle není možné! Nikdy by to nešlo, je to proti pravidlům, proti mé srsti!

Vztekle jsem zavrčela. Všechno teď bylo až moc zamotané, byla jsem zmatená, ze všeho. Z něho, ze mě, ze všeho! V hlavě jsem měla veliký zmatek a nevěděla, kam mám jít, co mám udělat, co bych měla dělat! A tak jsem zavřela oči, ponořila se hluboko do sebe, lehla si na písek a po chvíli se ponořila do tmy, říše snů a odpočinku...

Edward

Seděl jsem tam v bahně, neschopen slova. Nevyznal jsem se v sobě ani v ní. Sakra, co mě to popadlo?!

Uvědomil jsem, že pocit opojení, potěšení z jejích doteků najednou zmizel nebo možná jenom odezněl, co já vím, ovšem jedno bylo jasné. Podělal jsem to na celé čáře. Udělal jsem něco, co mi nejen bylo proti srsti (obrazně řečeno), ale taky proti pravidlům! Tohle se stát nemělo. Nikdy!

Upíři a vlkodlaci byli odvěcí nepřátelé. Nikdy se nestalo to, co se stalo právě teď. A to tedy to, že  upír políbil vlkodlaka z velice neznámého důvodu, ovšem... líbilo se mu to.

Zarazil jsem se nad tím faktem. Tohle bylo zase špatně. Tohle se mi nemělo líbit. Měl jsem být zhnusen. Nadávat, posílat všechny k čertu, místo toho jsem chtěl skákat radostí, být šťastný. Tedy, něco uvnitř mě chtělo být šťastné, ovšem nemělo by. Tohle se stát nemělo. Nikdy...

Povzdechl jsem si. Tohle byl jeden velký začarovaný kruh, pomyslel jsem si. Ona vyprovokuje mě, já zase ji, ona mě, já ji a možná... možná právě tady kvůli tomuhle se něco stalo. Něco... tedy, spíše někdy nastal bod zlomu, kdy jsem přešel od nenávisti k... k čemu vlastně?

Nevěděl jsem, na čem jsem. Nikdy jsem tohle nezažil. Ani když jsem byl člověk. Já byl spíše samotářský typ. Uťáplý, ovšem živý, ale teď… Možná díky ní jsem se změnil. Ovšem bylo to dobře nebo špatně?

Takže co teď bylo hlavní? Zjistit bod zlomu, pomysle jsem si. Zjistit ho a... nějak se obrnit!

Ovšem já věděl, kde je bod zlomu, věděl jsem to, tušil jsem. Někde tam v hlavě nebo spíše uvnitř mě jsem to tušil už od začátku tohohle všeho. Už od začátku mě k ní něco táhlo, něco... nepoznaného.

Dobře, máme zlom. Tedy, doufal jsem, že jsem našel tu příčinu, ovšem jak se proti tomu obrnit? Jak zabránit někomu, aby přestal cítit? Snad jen kámen, tedy to už jsem já byl, ovšem její přítomnost na mě měla... určité účinky.

Zvedl jsem se ze země, nezaobíral jsem se bahnem. To bylo to nejmenší, prozatím. Přešlapoval jsem tam a sem jako lev v kleci a přemýšlel nad celou tou věcí. Snažil jsem se najít nějaký reálný důvod, nějakou věc, vodítko, no, prostě cokoliv, co by mi pomohlo, ovšem na nic jsem nepřicházel.

Ovšem to zřejmě bylo jen z toho důvodu, že co minutu mi myšlenky odpluly do minulosti, kde znovu a znovu přehrávaly tu chvíli, kdy se moje rty dotkly těch jejích, Kdy mé studené necitelné rty našly rozkoš a poznání v měkkých opojných rtech mé rivalky.

A pak taky ten okamžik, kdy mě za sebe skopla a bez jediného slova odešla, což bylo ještě horší než kdyby mě zfackovala, vážně. Její pohled plný výčitek, zmatený pohled, ovšem taky pohled rozzlobený, plný rozhořčení, a někde tam vzadu možná i pohled lásky, ovšem k tomu měl opravdu hodně moc daleko. Teď to byl pohled nenávisti, smutku, zášti, pohled plný zmatení. Jenom kvůli mně. Zpackal jsem to a litoval toho...

Jenže neměl bych litovat. Dovedl jsem jí udělat v hlavě zmatek, sobě sice také, ale přesto přese všechno. Pokazil jsem ji náladu, udělal jsem něco, co nečekala – opět, tak proč nemám radost? Proč neskáču vysoko do vzduchu a nekřičím jupí?

Netěšilo mě to, tím to bylo. Chtěl jsem, aby mi to oplatila, zůstala tady, chtěl jsem ji, potřeboval jsem ji. Všechno jsem si uvědomoval až teď. Tady nejde jen tak o něco. Tady jde o mě a já mám problém, jelikož... jelikož... jelikož jsem se zřejmě zabouchl do ní. Do vlkodlačí dívky. A teď babo raď!

Povzdechl jsem si, zase. Co mám dělat? ptal jsem se sám sebe. Měl jsem omezené možnosti. Nechat to být. Vzít nohy na ramena a nebo... nebo to urovnat. Začít od začátku. S čistým štítem a těšit se z její přítomnosti, pokud s tím bude souhlasit. Ano, to udělám. Půjdu za ní, omluvím se ji a pokusím se být hodný.

Ušklíbl jsem se přitom. Tohle ,být hodný‘ mě bude stát hodně úsilí, ovšem pro ni všechno, ne? Neříká se to tak? Pro lásku cokoliv? Jenomže co když je tohle jen špatný, zvrácený vtip?    Co když se teď přitom někdo hodně moc baví? Co když...?

Sakra, kašlu na to, pomyslel jsem si. Sranda nesranda, chtělo to změnu. Chtělo to bílou vlajku. Chtělo to příměří. Ano, to bylo ono. Vydechl jsem úlevou, že jsem přišel alespoň na něco a pak se vydal po jejím pachu...  echm... vůni!

Bella

Příjemný teplý větřík mi zavál přímo do obličeje. Pousmála jsem se a převalila se na druhý bok. Písek pode mnou šustil, moře vydávalo svůj šumivý zvuk a všude okolo byl klid. Klid, který jsem chtěla. Potřeboval jsem klid, ticho a čas na to, abych si všechno promyslela. Všechno ohledně toho upíra.

Překvapeně jsem otevřela oči. Všude bylo šero, slunce, které zde vykouklo jen někdy, ovšem to někdy bylo spíše nikdy, teď zmizelo dočista a ostrov teď pomalu zahalovala tma, ovšem i já v tom šeru poznala, že nejsem na pláži sama.

Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem ho nablízku. Ne potom, co... prostě ne. Nemohla jsem si to nechat líbit. Potřebovala jsem čas všechno si ujasnit.  Jenže to on zřejmě nechápal a to jsem pak nechápala zase já. Jak někdo může být tak nechápavý?

„Co tady děláš?“ zasyčela jsem vztekle. Copak nemůžu mít klid?!

Ignoroval moji otázku. Tedy částečně. „Chtěl bych se ti omluvit,“ řekl do ticha a jeho pohled směřoval nad moře. Jak klidný vypadal v té pozici. Jak neškodný... jak krásný... sakra!

„Nechci tvoji omluvu,“ odsekla jsem. Přesto, ovšem... možná. Možná jsem ji chtěla. Potřebovala jsem to slyšet. Potřebovala jsem slyšet, že to vzdal. Uznal prohru. Mé ego to potřebovalo slyšet...

„A taky,“ pokračoval dál a moji poznámku ignoroval, „chtěl bych začít od začátku,“ pohlédl na mě. Pod jeho pohledem jsem začala roztávat... sakra, ne!

„Proč?“ zeptala jsem se a dávala si pozor, aby to vyznělo nezaujatě, ovšem přesto všechno můj zájem v hlase postřehl. Nepatrně se usmál a pak si vzdechl.

„Uvědomil jsem si pár věcí...,“ zamumlal a dál se na mě upřeně díval. Zrudla jsem. Najednou jsem nevěděla, co mám říct. Mám to přijmout? Nebo si hrát dál na ledovou královnou? Sakra, co mám proboha dělat?

„Echm,“ zachraptěla jsem.  Slova se mi zadrhávaly v krku. V obličeji jsem byla celá rudá, nevěděla jsem, co mám dělat. Zmocňovala se mě panika. Pomoc!

Všiml si mého panikaření, kdo by si ho ovšem nevšiml, a pokračoval dál: „Já... já jsem Edward,“ vzdychl a čekal na moji reakci. Byla jsem tolik překvapená tokem a hlasitostí svých myšlenek, že jsem jeho jméno sotva postřehla.

„Echm, Ewan?“ zeptala jsem se trochu překvapeně. Co je to ksakru za jméno? „To je... trochu netypické,“ poznamenala jsem bokem a modlila se, aby to neslyšel.

Zamračil se. „Ne, Edward,“ řekl znovu, ovšem já ho zas neslyšela. Zase ten hluk... Sakra, co se to děje? Všechno, všechno bylo tak hlasité, ovšem on, on... byl tichý, neslyšela jsem ho. V hlavě mi začala pulzovat bolest.

„Cože?“ zeptala jsem se znova. Trhl sebou. Aha, takže jsem to zřejmě řekla až moc hlasitě, ovšem... ono všechno bylo tak hlasité. Bože, proč?

„Edward!“ řekl o něco hlasitěji, ovšem přesto jsem postřehla jenom písmeno e a rd...

„Jakže?“ zeptala jsem se znova. Vážně, tohle muselo vypadat komicky.

Zřejmě se namíchnul. „E.D.W.A.R.D!“ zakřičel a já jsem mohla konstatovat, že byl o něco červenější v tváři než obvykle, což u něho bylo neobvyklé. Sakra, co se to tu děje...?

„Aha,“ hlesla jsem. Ne, vlastně zakřičela! Zase ta bolest, hluk a já pak celá malátná, rozervaná, rozpolcená vstala a rozběhla jsem se ke keři. Věděla jsem, co se stane.

Obsah mého žaludku letěl ven. Rychleji než šel dovnitř, ovšem nebylo toho tolik. Poslední dobou jsem skoro nejedla, takže pak zbyly jen nepříjemné křeče v žaludku, bolest v hlavě a hnusná pachuť v puse. Zmoženě jsem se svezla k zemi. Oh, ne.. do jeho náruče.

Snažila jsem se usmát, jelikož tohle vypadalo jako z nějakého filmu, romantického filmu, kdy se dva rivalové usmíří a bláznivě se do sebe zamilují, ovšem... ono to tak zřejmě bude i v reálu, pomyslela jsem si a otřásla se. Ne, takhle to nebude, oponovala jsem sama sobě. Tohle je proti pravidlům.

To mi říkal mozek. Srdce bylo jiného názoru. „Bella,“ hlesla jsem zmoženě a pak jsem se ponořila do tmy. Klidné uvolňujíc tmy...

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 15. kapitola: