Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 2. kapitola

29.11.2009 (17:00) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5275×

2.kapitola – Nemilé informace...

Edward

Člověk má v srdci místa, o nichž mnohdy nemá ani potuchy. Teprve až se zaplní bolestí, doví se o jejich existenci.

Nebyl jsem si jistý, co jsem měl v tu dobu dělat, ale zavřít oči a nechat se unášet směrem dolů mi přišlo nejrozumnější. Stejně už jsem jednou mrtvý, takže mně se nic stát nemůže, pomyslel jsem si a pevně stiskl víčka k sobě. V hlavě se mi začala tvořit nová melodie na klavír a já se usmál. Teď se tady zřejmě stokilometrovou rychlostí řítím k otevřenému moři a já tady myslím na klavírní sonáty! Opravdu se mnou něco bylo...

Ozvala se rána a letadlo se otřáslo. Uslyšel jsem dunivé zvuky a cosi v okolí se změnilo. Už jsme narazili, pomyslel jsem si a otevřel oči. Vlny mě spláchly hned ve vteřině a já se jen tak tak stačil odpoutat od lůžka a vyrazit vpřed. Plavání v moři mi problém nedělalo. Kyslík mi nemohl dojít, takže jsem tu mohl zůstat uvězněný na věky. Ale to jsem nechtěl.

Nedíval jsem na ostatní topící se lidi a dál plaval. Stejně bych je nezachránil, pomyslel jsem si a plaval dál rychlými tempy. Vykopl jsem dveře a vyplaval nad hladinu dvěma tempy. Tam jsem se nadechl, přestože jsem to nepotřeboval, a rozhlédl se okolo. Nikde okolo mě jsem neviděl lidi ani toho smradlavého čokla.

Na chvíli jsem se zamyslel a pak jsem se musel chtě nechtě potopit znovu dolů. Musel jsem ji zachránit, protože jestli zjistí, že jsme letěli spolu, mohli by mě obvinit z toho, že jsem ji zabil. Vlkodlaci nebyli moc vynalézaví, ale vždy se chytili jakékoliv příležitosti nás zničit.

Vplaval jsem do pomalu se potápějícího vraku letadla a rozhlédl se okolo. Její pach mi v tuto chvíli nějak nemohl pomoct a proto jsem se musel spolehnout na intuici. A pak mě to trklo. Záchody! Rychlými tempy jsem doplaval až k nim a otevřel dveře.

Ležela tam, tak bezvládná a křehká... Na malou chvilku se mi jí dokonce zželelo, ale pak jsem si uvědomil, kdo je, a chytl ji pevně za ruku. Neucukla nebo tak něco, což znamenalo, že mám už jen pár minut. Věděl jsem, že to, co dělám, je správné, pokud bych nechtěl rozpoutat válku. Ale držet její teplou ruku se mi příčilo!

Doplaval jsem co nejrychleji nad hladinu a nadechl se, protože staré lidské zvyky ve mně stále přetrvávaly. Rozhlédl jsem se okolo ve snaze opět něco zahlédnout nebo uslyšet či cítit, ale její pach všechno překryl, takže čich jsem mohl vyřadit rovnou. Povzdechl jsem si a vydal se směrem na západ - tam kam jsem tušil, že to přežijeme...

Věděl jsem, že nemá moc času, jelikož její srdce začalo pomalu upadat v zapomnění a to jsem nemohl dovolit, pokud jsem chtěl, aby moje rodina žila. Přidal jsem na tempu a zabral víc. Plavalo se mi těžko s ní v náručí, ale přesto jsem byl pořád rychlejší než člověk.

A pak se přede mnou jako zázrak vynořil ostrov. Takový menší, ale přesto veliký jako město. Zabral jsem ještě o to víc, napjal svaly a plaval. Srdce pomalu vynechávalo... Rychle jsem vyšel na pláž, položil toho psa na písek a snažil se uslyšet zvuk srdce.

Ještě bije, pomyslel jsem si a oddechl si. Ovšem nevypadala to s ní nadějně a já přesně věděl, co mám udělat. Začal jsem ji propleskávat tváře, což mne nesmírně bavilo. Tohle si musím někdy zopakovat...

Srdce se jí začalo vracet do původního rychlého běhu a ona zase nabrala větší teplotu a barvu. Teď už to byla jen otázka minut...

(pozn. Autorky: nevěděla jsem jak tam popsat, že ji oživuje a přece jenom ona je vlkodlak, tak proč by ji nemohl propleskat? Těm, kteří si potrpí na detailní líčení záchrany se moc omlouvám...)

Bella

Nepříjemné pleskání po tváři a zuřivé vrčení mne pomalu vtahovaly zpět do reality. Zase další a další nepříjemné pleskání. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Plíce jsem měla plné vody, kterou jsem vzápětí pracně vykašlala.

Žiju! pomyslela jsem si zvesela, ovšem to hned přešlo. Do nosu mě udeřila opravdu nechtěná vůně. Prosím, ať to není on...

Nadechla jsem se ještě jednou a pak ještě jednou. Pleskání ustalo. ,,No konečně,“ uslyšela jsem u svého ucha a překvapeně otevřela oči. Takhle blízko mohl být nebezpečný.

Uskočila jsem a nevnímal bolest v boku a na hlavě. Zamrkala jsem očima a pomalu si začala zvykat na okolní tmu. Byla noc... Pak jsem zaostřila na vrčící napřímenou osobu přede mnou a nakrčila jsem se.

,,Už na mě nešahej!“ zavrčela jsem a plivla do suché písku. Zavrčel nazpátek.

,,Stačilo říct děkuji...“ řekl naštvaně.

,,A za co?“ opáčila jsem a přešlápla z nohy na nohu. Rukou jsem nahmatala ránu na hlavě a když jsem zjistila, že krev pomalu zasychá, oddechla jsem si. Nechtěla jsem moc krvácet před ním. Mohl by mít hlad, i když je minimální možnost, že by si dal k jídlu zrovna mě.

,,Za to, že jsem ti zachránil život!“

,,Ó! Tak pán se zlobí!“ vyjela jsem na něj. ,,Radši bych umřela, než abych byla zrovna tady s tebou....“ zabručela jsem a rozhlédla se okolo...

,,Neměl jsem tě zachraňovat?“ zeptal se nevěřícně.

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Nech mě být...“ zabručela jsem.

Odfrkl si. ,,Takže je to snad moje chyba, že jsme spadli?“ zeptal se a já se na něho znovu otočila.

,,Jsi opravdu naivní,“ vytkla jsem mu a otočila se jít hledat něco k jídlu. Můj žaludek se ozýval čím dál tím víc hlasitěji a já věděla, že to slyší i on. Ale neudělala jsem s tím nic, opravdu jsem měla hlad.

Naštvaně jsem šla dál a dál do pralesa... počkat! Do pralesa? Rozhlédla jsem se okolo sebe a opravdu, já jsem byla v pralese! Všude okolo byla cítit příroda, slyšela jsem ptáky a šumění řeky...

A pak jsem si uvědomila, co se stalo. Letadlo a bouřka, takže podle všeho jsme se zřítili a jediný, kdo přežil, jsem já a... upír. Zavrčela jsem a vztekle kopla do kamene. Co jsem komu udělala? To jsem mohla rovnou umřít, jelikož tohle je opravdu horší než smrt!

To jsem to dopadla!

Neznámá osoba

A zatímco se Bella snažila najít cokoliv k snědku v pralese, Edward hledal něco s krví. Opravdu mu nebylo při chuti být zašitý tam s tím čoklem. Chvíli si ještě nadával, že ji zachránil, ovšem teď už se nedalo nic dělat. Pokud nechtěl rozpoutat válku, tak to musí nechat žít.

Vztekle kopl do kamínku a zavrčel. Osud je někdy opravdu hnusný a nelítostný!

***

A někde pár pěkných dlouhých mil od toho pochmurného místa to opět pěkně žilo. Nikdo by neřekl, co všechno dokáže vyvolat jeden telefonát...

,,Jak nevidí?!“ vykřikl Chat. Vlci se jen zlostně rozhlíželi okolo sebe.

Carlisle se zhluboka nadechl a pak se pustil do složitého vysvětlování. ,,Moje dcera Alice vidí budoucnost, ale po zkušenosti s vámi jsme zjistili, že vás, vlky, nevidí. A náš syn nastoupil dneska ráno do letadla, měl letět sem a v tu chvíli, kdy nastoupil do letadla, jeho budoucnost zmizela a Alice ho nevidí. Všiml jsem si, že s vám není ta nová Bella...“ Vlci výhružně zavrčeli. ,,A jediný zřejmý důvod je ten, že letěla s Edwardem...“ vydechl zmoženě Carlisle.

Chat přemýšlel. Pokud měl ten všivý upír pravdu, tak... proč to tu vlastně řeší?

,,A proč to mám vědět?“ zeptal se rozmrzele. Množství informací mu nedělalo dobře. Byl překvapen, co všechno se ukrývá v rodině Cullenů za talenty...

,,No... tady nastává problém, jelikož...“ zarazil se. Věděl, jak bude reagovat.

,,Jelikož?“ zopakoval netrpělivě a přešlápl z nohy na nohu.

,,To letadlo úřady prohlásily před pár minutami za nezvěstné. Ztratily s ním signál a...“ Dál už nepotřeboval nic slyšet.

,,Jak ztratily signál?!“ rozkřikl se a do očí se mu nahrnuly slzy zlosti. Bella, pomyslel si. Bella ne... Zavrtěl hlavou a o krok ustoupil. Do nohou se mu dostávala slabost.

,,To je vaše vina,“ vykřikl a ustoupil ještě o krok. Vlci zaujali jeho místo a vrčeli. Srst měli naježenou, čekali jen na pokyn.

,,Chate, nech si to vysvětlil,“ začal Carlisle. Možná ho ještě zkrotím, pomyslel si. Věděl ale, že je pozdě. Na to znal Chata až moc dobře...

,,Nechci!“ vyštěkl stařík. ,,Nebýt toho vaše ,synáčka‘, možná by se to nestalo. Možná je to jeho vina. Třeba ji napadl a tím otřásl celým letadlem, co já vím!“ Hysterie šla z jeho hlasu naprosto poznat. On byl hysterický muž na pokraji zhroucení. Jeho oblíbená neteř....

To Carlisla docela popudilo a diplomacie šla stranou. ,,Myslíš?!“ zeptal se jízlivě. ,,Já měl na té palubě taky syna a bojím se o něj. Teď je třeba někde na moři a víš, co je ještě horší?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď. „Že je tam s ním ta Bella,“ zašeptal a otočil se k odchodu.

Tady už neměl co dělat. Dva upíři se za ním překvapeně otočili. Nikdy neviděli Carlislea tak vzteklého, ale pak si povzdechli a rychlými kroky se vydali za svým ,otcem‘.

Chatovi vytryskly slzy zlosti a bolesti, přesto nedal povel k zaútočení, i když věděl, že by si to Carlisle zasloužil. Tohle bylo opravdu špatné.

Povzdechl si a zašeptal směrem k vlkům: ,,Nechte je být. Jdeme domů, musíme se poradit.“ Pak se otočil k odchodu. Dva vlci se dál dívali za mizejícími zády upírů a když si byli jisti, že jsou dostatečně daleko, otočili se také a šli za starým mužem domů.

***

,,Carlisle!“ vykřikla Esme, když uviděla svého muže, jak se vrací z louky. Rozběhla se směrem němu a utopila svůj další vzlyk v jeho rameni. Chlácholivě ji objal.

,,Co budeme dělat?“ zeptal se Emmett a provrtával pohledem zem. Najednou mu chyběl jeho ,starší‘ bráška...

,,Budeme se snažit najít Edwarda,“ zamumlal Carlisle a pohladil svoji ženu po vlasech. To bylo jediné, co mohli v tuhle chvíli udělat...

..:3.kapitola:..

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 2. kapitola: