Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 22. kapitola

21.03.2010 (20:00) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5329×

22. kapitola – Pluj, loďko, pluj...

Bella

Nemůžeme změnit minulost, ale můžeme vnímat její stopy a akceptovat ji.

(Jaruš: Díky za písničku... :))

Seděla jsem na jednom sklápěcím sedátku a mhouřila oči, jelikož slunce svítilo opravdu silně a k mému neštěstí i mým směrem. Neříkám, že nemám slunce ráda, ale když se chcete kochat krajinou nebo odpočívat a do obličeje vám svítí protivné slunce.... no, není to zrovna to nejlepší.

Povzdechla jsem si, když jsem přes paprsky nic nespatřila, a raději oči zavřela. Nechala jsem svoje soustředění převést na jiný smysl, tentokrát na uši, a zaposlouchala se do zvuků moře, křiku ptáků a tlumeného rozhovoru někde na druhé straně lodi. Byla by to dokonalá cesta – zpáteční cesta – domů, kdyby na palubě lodi nevládlo takové napětí, které se mi ani za mák nelíbilo.

Myslela jsem si, že uvolnění Jacobova chování se vztahuje na celou cestu, že se tak otevřeně choval pořád, že překonal svoji averzi k upírům - alespoň částečně, jenomže to se nestalo. Jeho chování na ostrově zřejmě zavinilo moje nalezení, které pak na chvilku zbouralo tu zeď mezi vlkodlaky a upíry, tedy Jacobem a Culleny, jelikož Seth se k upírům nestavěl nijak a já... já už proti nim vlastně taky nic nemám, usoudila jsem po chvíli.

Nemohla jsem jim nic vyčítat, jelikož podle Edwardova vyprávění, kterému jsem věřila, se nestali upíry dobrovolně. A navíc to byla zvířata, která zabíjeli, ne lidi. A naše poslání bylo jasné: chránit lidi před upíry, takže pokud oni byli... vegetariáni, neměli by být naše starost. Neměli bychom se k nim chovat tak, jak se k nim chováme.

Jenomže to nešlo. Nemohli jste jen tak ze dne na den zbourat zeď, starou pevnou zeď mezi upíry a vlkodlaky a pak si zajít na pivko, že je všechno ok. To by nešlo. Věděla jsem to já a věděli to i ostatní. Ale byli tu i jedinci, kteří se o to pokoušejí, ovšem Jacob mezi ně nepatřil.

Jakmile jsme nastoupili na loď, jeho dobrá nálada zmizela jako mávnutím proudku. Už to byl zase ten podmračený Jacob nenávidící upíry, chránící lidi a hlavně Jacob, který neměl a nikdy nebude mít rád Culleny. A to mě možná mrzelo ještě víc, jelikož na tom ostrově vypadal v pohodě. Všechno bylo pohodě a teď... teď je všechno v-

„Bello?“ Proud mých myšlenek byl přerušen sametovým hlasem, který bych teď poznala kdekoliv.

Překvapeně jsem otevřela oči, když na mě dopadl čísi stín a do nosu mě udeřila přesládlá vůně, na kterou jsem si zvykla a teď mi připadala příjemná – zřejmě jsem byla jediná. Pokusila jsem se usmát a trochu uvolnit, ale nepovedlo se. Z jeho přítomnosti jsem byla nervózní, bála jsem se jí, jelikož jsem se bála výsledku – toho, co bude.

„Edwarde,“ vydechla jsem přiškrceně a v křesle se napnula jako struna. Pousmál se, přisunul si další křeslo blíže ke mně, posadil se a chvíli jen tak mlčel. Sledovala jsem ho, dívala se na něj, na každý kousíček jeho kůže, která se pod náporem slunce třpytila, ale i na tuhle nenormálnost jsem si zvykla a teď mi to připadalo dokonce i... hezké – opět jsem zřejmě byla jediná, které to tak připadalo.

„Měli bychom si promluvit,“ řekl po chvíli, ale dál zamyšleně sledoval obzo r. Na mě se ani nepodíval. Bodlo mě u srdce, ale to jsem rychle zahnala do kouta. Nemohla jsem si dovolit slabost, nemohla jsem být slabá, já nechtěla být slabá...

„Asi ano,“ pípla jsem potichu a dál ho sledovala pátravým pohledem. Nerada – ne, vlastně ráda – jsem to přiznala, ale v tom křesle vypadala jako nějaká oživlá socha. Rukou si podpíral hlavu, lokty měl zabořené do opěradel u židle, na sobě jen triko a tříčtvrťáky, ve vlasech sluneční brýle, které obzvlášť u něj vyvolávaly ten sexy dojem, ke kterému byly stvořeny.

Potlačila jsem zasněný povzdech a odvrátila od něj pohled. No tak, Bello! Vzchop se, poručila jsem se v duchu a už dopředu se obrnila proti jeho slovům, jelikož nějaký šestý smysl mi říkal, že tohle nedopadne dobře.

„Víš... vážně nevím, jak bych začal,“ řekl pozvolna a dál sledoval obzor před námi. Na mě se ani jednou nepodíval.

Obnovila jsem svoji obranu proti jeho slovům, jelikož neznámý nepříjemný pocit sílil. „Tak to řekni na rovinu,“ řekla jsem váhavě a skousla si horní ret. Tohle jsem zřejmě neměla říkat, ale co. Horší už to snad být nemůže, nebo ano?

Přikývl na srozumitelnou, přesto otočil list a načal nové téma: „Máš skvělého... bratra.“

Zaváhal s oslovením a já byla jsem překvapená. Téma na mé bratry už tu jednou bylo, takže tohle... no, překvapení vážně zbožňuju.

„Ech, kterého?“ vysoukala jsem ze sebe nervózně.

„Setha, myslím,“ odpověděl a já v jeho hlase slyšela úsměv. Taky jsem se trochu pousmála. Seth, když chtěl, dokázal si omotat okolo prstu kohokoliv.

„Jo, Seth je fajn,“ přikývla jsem pozvolna.

„Pravda, což se ovšem...,“ uvolněně se zasmál, „... nedá říct o tvém druhém příbuzném – Jacobovi.“

„Jacob je...,“ zamračila jsem se. Co je Jacob? Jacob je prostě Jacob, o tom nemohla být diskuze. „Musíš ho omluvit,“ vyhrkla jsem najednou. „On... není až tak shovívavý jako Seth a... já,“ zaváhala jsem s odpovědí.

Poprvé za celou dobu se na mě podíval a já silou vůle potlačila zasténání. Byl dokonalý. Obličej měl vážný a zamyšlený: rty semknuté do úzké přímky, oči přimhouřené kvůli slunci, trochu pokřivený nos a rozcuchané vlasy s brýlemi. Soustředěný, zamyšlený a pátravý pohled.

„Tohle ale není to, o čem jsem chtěl s tebou mluvit,“ řekl vyrovnaně a ve tváři ještě více zvážněl.

„Tak o čem?“ hlesla jsem.

„Víš... to, co se stalo na tom ostrově...,“ začal. Bylo vidět, že se mu nechce nějak začínat tohle téma, že mu to není dvakrát po chuti, ale oba jsme věděli, že to musíme rozluštit a vyřešit.

No a je to tady, pomyslela jsem si. Teď ti řekne, že jsi totální blbec, a že si o sobě hodně myslíš, že to, co se stalo na tom ostrově, byla pěkná hovadina, na kterou můžeš zapomenout. Ano, tohle přesně ti řekne, Bello, pomyslela jsem si a povzdechla si.

Ať už jsem se chtěla obrnit jakkoliv proti jeho slovům, věděla jsem, že by to nepomohlo.

„Edwarde,“ přerušila jsem ho nesmlouvavě. Zmateně na mě pohlédl. „Hele...,“ odmlčela jsem se, „to, co bylo... bylo, ano? To na ostrově prostě bylo, na tom nic nezměníš, ano? Takže... nechme minulost minulostí,“ řekla jsem pevně a potlačila slzy. „Nechme nás dva v minulost,“ šeptla jsem, vědoma si toho, že mě slyší.

Zvedla jsem se z křesla, věnovala mu jeden rychlý pohled a pak se otočila a odešla pryč.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 22. kapitola: