Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 29. kapitola

21.04.2010 (15:00) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4739×

29. kapitola - Pravda

Bella

Pravda vyřčená se zlým úmyslem je někdy podlejší než všechny lži, které si lze vymyslet.

Začalo pršet. Jako na potvoru v tom okamžiku začalo pršet. A já tam tak stála, déšť mi pomalu začal smáčet moje oblečení, vlasy i tašku, ve které jsem měla jeho dárky, ale to teď bylo vedlejší. Potřebovala jsem s ním mluvit…

Jednou volnou rukou jsem si odrhnula promáčený pramen vlasů z tváře a zadívala se jeho směrem. Stál na schodech a svůj pohled upíral na mě a zřejmě se za to nijak nestyděl. Popošla jsem o pár kroků blíž, ale ještě stále nás dělil od sebe docela velký prostor.

V záplavě vody, která kapala z nebe jsem se snažila zaměřit na jeho oči, vyhledat jeho pocity a určit, jak mu je právě teď a právě tady, ale déšť sílil a já pomalu přestávala vidět na něj a na jeho postavu. Mize l a já měla pocit, že se všechno bortí, že se všechno oddaluje.

A pak najednou přestalo pršet. Tedy… pršelo, ale na mou hlavu žádné kapky nepadaly. Okolo se  ozývalo jen tlumené bušení kapek, které narážely na látku. Překvapeně jsem zvedla hlavu a koukla se, co to způsobilo. Bylo to jasné – deštník. A jeho majitel stál už jen necelý metr ode mě a jeho výraz bohužel nic neprozrazoval.

„Chtěla jsi se mnou mluvit o zvadlých kytkách?“ zeptal se a jeho hlas nabral podezíravého tónu. Zamračila jsem se. Samozřejmě, že jsem se  s ním nechtěla bavit o zvadlých kytkách. Chtěla jsem se bavit o něm a o jeho akci: posílejte Belle dárky, třeba ji dovedete k šílenství!

„Samozřejmě, že ne,“ zavrtěla jsem hlavou a přitom pohybu odlétlo pár kapek vody do různých směrů. Skvělé, musí být na mě skvělý pohled.

Jeho nechápající výraz se více prohloubil. „Tak o čem?“ zeptal se.

Teď zřejmě přišel ten správný čas na to, abych mu to všechno omlátila o hlavu, abych mu všechno, co svým chováním způsobil, abych ho z toho obvinila, vykřičela to ze sebe na něj, řekla mu vše pěkně z plna hrdla.

Nadechla jsem se k tomu velkému činu, chtěla jsem to říct, vážně… ale neřekla jsem nic. Jen jsem vydechla vzduch a pusu zase zavřela. Překvapeně jsem zamrkala a zírala do jeho tváře.

Tak… jsem tu, před upírem – mužem, který mi udělal pěkný bordel v mých citech. Stojím tu, přišla jsem sem kvůli tomu, abych ho seřvala teď… teď to nedokážu. Proč?
„No?“ přerušil tok mých myšlenek.

Zamračila jsem se a potřásla hlavou. Musím se sebrat, poručila jsem si a nasadila opravdu hodně rozzlobenou masku.

„Nepřišla jsem si s tebou popovídat o zvadlých kytkách. Přišla jsem tě vyloženě seřvat, Edwarde. A ne, řeč tu nebude o těhlech zvadlých kytkách!“ Zběsile jsem mu nimi zamávala před obličejem. Pak jsem ruku zase stáhla. „Tedy… Přišla jsem si promluvit o těch kytkách, které jsi mi poslal. O těch krásných voňavých kytkách, které bohužel už zvadly, ale prostě jsem si o nich přišla promluvit. A také jsem si přišla promluvit o třech posledních dnech, kdy jsi mě ty zásoboval dárky, kytkami nevyjímaje!“ zablábolila jsem vztekle a otřásla se. Chlad z deště se mi začal dostávat do těla.

Zatvářil se nechápavě. „O čem to mluvíš?“ vypadlo z něj a já v jeho hlase zaslechla… snad směšný podtón? „Já ti nic neposílal,“ kroutil hlavou.

„Ale, Edwarde, nehraj si na neviňátko!“ vybuchla jsem. „Popravdě řečeno toho už mám vážně po krk, víš, je rozdíl mezi posíláním dárků a obtěžováním a zrovna tvoje dárky mě obtěžovaly,“ řekla jsem vztekle. Ještě pořád se tvářil nechápavě.

„Sakra, Edwarde, skonči už tu hru! Je konec, můžeš to říct, přiznej to! Prostě řekni, že jsi je posílal, vezmi si je nazpět, a všechno bude zase tak jako dřív!“

„J-jaké dárky?“ zablekotal a to mě tak trochu vykolejilo.

„Nehraj si se mnou,“ varovala jsem ho. Sundala si batoh ze zad a jedním rychlým pohybem rozepnula zip, abych mu ukázala, o jaké dárky se jedná. „Tyhle dárky,“ řekla jsem a ukázala Edwardovi obsah mé tašky.

Naklonil se ke mě blíž a začal studovat obsah tašky. Neříkal nic, jednou rukou držel deštník dostatečně vysoko nad námi a tou druhou prohledával obsah mého batohu. Já tam jen tak stála, v jedné ruce svírala zvadlé květiny a v té druhé držela onu tašku ve které byly ukryty poklady, které mi ráčil někdo – přesněji Edward – poslat. A přestože jsem věděla zaručeně, že je to on, něco mi na tom nesedělo. Ten jeho výraz. Vážně vypadal, jakoby o ničem nevěděl, jako bych na něj mluvila svahilštinou, nebo mongolštinou – prostě nechápal.

A to vyvracelo moji teorii, že za tím vším stojí Edward.

„Tohle… tohle jsem ti v žádném případě neposlal,“ vydechl a konečně zvedl hlavu a zadíval se mi do očí.

„Ale prosím tě! Přestaň to hrát! Konec hry! Game over! Finish! Dosáhl si svého, Edwarde. Jsem totálně vysílená a zmatená a nevím, co si o tom všem mám myslet, nicméně chci, aby sis vzal svoje dárky zpátky, já o ně nestojím,“ řekla jsem a vrhla na něj jeden ledově-ocelový pohled.

Neucukl, ani nehnul, pohled mi prostě jednoduše oplácel a pak zavrtěl hlavou.

„Vážně nevím, kde jsi k tomu přišla, Bello, ale tohle jsem ti v žádném případě neposlal, jelikož… jelikož jsem prostě neměl čas, víš? Já… nejsem ten typ, co musí posílat dárky.“

„Vážně?“ opáčila jsem rozzlobeně. „A jaký jsi typ, Edwarde? Ten, co si hraje na super hrdinu a všeználka? Ten co raději mlčí a neříká nic? Nebo snad něco jiného? Pověz mi to, Edwarde, toužím to vědět!“ zavrčela jsem vztekle. Všechno – vztek za poslední dny, bolest, strach, zmatek – se teď slilo v jediné a já vybuchla. Potřebovala jsem to ze sebe dostat, potřebovala jsem to vykřičet, říct mu to všechno a teď k tomu byla vhodná situace. Alespoň jsem si to myslela.

„O tom, jaký jsem typ ti povídat v žádném případě nehodlám. Ne dnes a ne tady! Co si myslíš? Že sem nakráčíš, přitom porušíš smlouvu a seřveš mě za to, že jsem ti posílal tohle? Řekni mi, Bello, co sis myslela, když jsi dostala ten první dárek? To jsem tak strašný, že jsem hned na prvním místě ve tvém žebříčku obtěžování? Copak ti tak vadím? Co jsem ti proboha živého udělal?!“ zeptal se zoufale a rozhodil rukama. Deštník na chvilku zmizel ze svého místa, ale hned na to se tam opět vrátil.

Otevřela jsem pusu, připravená ho zavalit různými argumenty, věcmi, které jsem mu chtěla říct, ale opět ze mě nevyšla jediná hláska a proto jsem pusu zase zavřela a na suchu polkla. Jeho výraz o trochu, trošičku změkl.

„Copak jsem vážně tak strašný?“ zeptal se, tentokrát trochu tišeji a měkčeji.

Zavrtěla jsem hlavou. Ne, v žádném případě nebyl špatný.

„No, tak… proč si myslíš, že to jsem zrovna já? Ten, kdo ti tohle poslal?“ zeptal se.

„Já-já prostě nevím,“ zašeptala jsem potichu. „Prostě to vypadalo na tebe… na ty cedulky s věnováním, kde bylo napsáno: Vzpomínám, jinde zase Nezapomenu a tak dál a tak dál. Prostě všechno nasvědčovalo tomu, že jsi to byl ty, i když to třeba nepáchlo tvým pachem, prostě jenom… vypadalo to na tebe,“ vydechla jsem a přihrbila se, jelikož jsem čekala salvu nadávek a jeho křik, jenomže on nekřičel. Slyšela jsem jeho povzdech.

„Já jsem ti opravdu nic neposílal, byl jse-“ V tu chvílí se zarazil.

„No? Byl jsi co?“ zeptala jsem se nadějně.

Zavrtěl hlavou. Zatvářil se uraženě, zlostně a frustrovaně. „Zatracená Alice,“ vydechl zmoženě a na jeho obličeji se objevil smutek a možná i lítost. „J-já… omlouvám se, to Alice. Pohádal jsem se s ní a ona… zřejmě chtěla vzít situaci do svých rukou a chtěla nás dát nějak dohromady, nebo tak nějak, vážně netuším, co tím zamýšlela, ale… omlouvám se, je mi to líto,“ zavrtěl smutně hlavou.

Jen jsem zírala. Alice? Jeho sestra? Dělala si země srandu? Chtěla snad vědět, jak budu reagovat? Nebo snad mají nějaký speciální svátek ve stylu Apríla?

„Aha,“ vymáčkla jsem ze sebe zaraženě. Netušila jsem, co na to říct, vážně ne, a proto jsem raději zvolila taktický odchod. Když je všechno vyřešeno, můžu jít domů…

„No, tak já zřejmě půjdu,“ začala jsem pomalu a… neochotně. „Vyřiď té Alici, že ji vážně děkuji za dárky, ale… tohle to není nic pro mě, tohle bych vážně nevydržela,“ povzdechla jsem si a strčila tašku do Edwardových rukou. „A ty kytky…,“ začala jsem neochotně, „vyhodím je cestou,“ dodala jsem, sebrala zbytky své ubohé důstojnosti, co mi pro dnešek zbyla a vydala se pryč. Stačil jeden krok k tomu, abych obešla jeho tělo, které ke mně na chvilku vyslalo signál, na který moje tělo zareagovalo divným zachvěním, a pak jsem opět pocítila tíhu dešťových kapek. Cítila jsem se tak trochu hloupě, že jsem na něj tak vyjela, že jsem byla tak ostrá a přehnaně reagovala – opět – a proto jsem raději stáhla ocas mezi nohy a chystala se odejít. Cítila jsem se opravdu hloupě. Jak jsem na tohle vlastně přišla? Jak jsem mohla být tak ubohá a vinit za to Edwarda? Vždyť tohle nebylo podle stylu jeho chování, takže… Potřásla jsem hlavou.

„Bello?“ ozvalo se najednou za mou. S nadějí, že něco řekne a že to neskončí takhle jsem se otočila.

„Ano?“ zeptala jsem se a snažila se působit normálně, neohroženě, tak, jak působím vždycky. Tvrďácká Bella, která se ovšem uvnitř třásla napětím.

„Opravdu je mi to líto… Všechno,“ řekl a dal opravdu velký důraz na to všechno.

Zamračila jsem se. Tohle mě rozhodilo. „Co všechno, Edwarde?“ zeptala jsem se potichu.

Povzdechl si. „Já… jestli jsem něco udělal, něco, co tě dovedlo k tomu, abys mě nenáviděla, tak se omlouvám, to jsem vážně nechtěl. Vážně netuším, kde jsem udělal chybu, kde se ta chyba stala, ale chci, abys věděla dvě věci…“

Narovnala jsem se podívala se mu do očí. „Které, Edwarde?“ pípla jsem. Déšť mi stékal po tvářích, ale bylo mi to jedno. Důležitý byl teď on. A přesto všechno, co jsem teď cítila – směsici divných krásných pocitů – jsem musela uznat, že tohle je opravdu bizardní situace.

Nejdříve ho sem přijdu seřvat, pak se dozvím, že to byla vlastně jeho sestra, kdo mi posílá ty dárky, přitom jsem se s ním opravdu hodně pohádala a teď… Teď se tady on omlouvá mě, místo toho, abych se já omlouvala jemu, jelikož bych to opravdu měla udělat.

„První, jak už jsem řekl před tím, je to, že chci, abys věděla, že je to mi líto. Prostě… cokoliv co jsem udělal, kdejaké věci, o kterých víš, tohle všechno, chci abys věděla, že je mi to líto. Vážně a upřímně.“ Přešlápl z nohy na nohu a já musel uznat, že na něj byl úchvatný pohled. Stál tam, s taškou v jedné ruce, s deštníkem v té druhé a svůj zrak upíral na mě. Byl tak dokonalý!

Moje předchozí zloba vyprchala. Cítila jsem se prázdná a tak nějak ovšem spokojená. Opět jsem se cítila svá a v pohodě, což byl úspěch, jelikož jsem se takhle necítila pěkných pár dní. Byl to osvobozující pocit, cítit, že to napětí ze mě vyprchalo. Cítila jsem se opět svá.

„A ta druhá?“ zeptala jsem se, když nic neříkal.

Sklopil zrak a zadíval se na svoje nohy.

„Zřejmě to bude absurdní… nemožné, nereálné,“ začal, ale svůj pohled ze země nezvedl, „vyber si co z toho chceš, je mi to jedno, ale jedno z toho to vážně bude, jelikož je to opravdu nemožné, ale… přesto…,“ zavrtěl hlavou.

Udělala jsem jeden váhavý krok směrem k němu. „Přesto…?“ vyzvala jsem ho. Byla jsem na kost promrzlá, klepala jsem se a zuby mi tak trochu drkotaly a přesto jsem se cítila dobře. Šťastně, uvolněně, vyrovnaně a svůj zrak upírala na osobu přede mnou, která teď byla důležitá a vlastně… byla důležitá celou tu dobu. Když jsem se na to dívala zpět, věděla jsem, že to byla pravda. Už zřejmě od toho prvního okamžiku - od prvního střetu - jsem věděla, že je Edward nějak důležitý. Pro mě důležitý, a přestože jsem dostala už mnoho šancí si to uvědomit, uvědomila jsem si to až teď. A cítila se skvěle.

„Přesto…,“ přerušil tok mých poblázněných myšlenek a zvedl svůj zrak a zadíval se mi do očí. „Přesto všechno tě, Bello, z celého svého kamenného srdce, celou svou ztracenou duší, celým svým tělem miluju,“ vydechl.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 29. kapitola: