Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 4.kapitola

01.12.2009 (08:30) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5135×

4.kapitola – Změna?

Edward

Těžké je milovat někoho, koho si nevážíme, a neméně těžké je milovat toho, koho si vážíme o mnoho víc než sebe.

Opravdu jsem nechápal její změny nálad. Jednou po mně chtěla, abych od ní vypadl co nejdál a hned nato, když jsem se chtěl zpakovat z tohohle ostrova, mě chtěla zastavit. Její myšlenkové pochody mi byly uzavřené a já si mohl jen domýšlet pouze to, co si myslí a to opravdu nebylo lehké.

Rychlými kroky jsem došel na pláž a rozhlédl se okolo sebe ve snaze zahlédnout nějakou pevninu nebo naši záchranu. Marně. Nikde ani živáčka a já si povzdechl. Věděl jsem, že nemám moc energie a že to půjde pomalu, ovšem puma mi utekla a další se mi hledat nechtěla.

Slunce bylo pod mrakem a foukal slabý studený vítr. Tohle byl opravdu divný ostrov...

,,Hej!“ Uslyšel jsem za mnou. Unikl mi povzdech.

,,Počkej!“ křikla znovu, ale to jsem já už zase vyrážel směrem k moři. Uslyšel jsem zavrčení a rychlé kroky směrem ke mně.

,,Slyšíš?!“ Její hlas byl překvapivě blíž než jsem si myslel. To opravdu běhala tak rychle?

,,Co je?!“ vyjel jsem na ni a otočil se, což jsem neměl dělat. Narazila na mě a celou svojí vahou mě porazila do písku. Cítil jsem, jak mě její teplá pokožka pálí a její ,vůně‘ mě udeřila silně do obličeje. Ihned jsem jí ze sebe odvalil. Ve vteřině jsem byl na nohou  a zlostně vrčel.

,,Sakra, co si myslíš, že děláš?!“ křikl jsem na ni a otřepal si písek z mého stylového oblečení. Pokud se někdy dostanu domů, Alice mě zabije...

,,Nemůžeš jen tak odplavat!“ zakřičela a rozhodila ruce do větru. Vzdorně zvedla bradu a postavila se vedle mě.

,,A to jako proč?“ zeptal jsem se překvapeně. Odvrátila ode mě hlavu.

,,Protože jsme to řekla!“ zavrčela skrz zaťaté zuby a na mě už se neotočila.

,,Myslíš?“ zeptal jsem se a otáčel se směrem k moři. Ve vteřině byla přede mnou a ruku měla danou před sebe, směrem ke mně. Vrčela.

,,Nikam nejdeš,“ řekla pevně a začala se třást.

,,Ale jdu,“ řekl jsem a obešel ji. Za sebou jsem uslyšel hluboké zavrčení a pak trhání látky a opět vrčení. Tentokrát ale silnější. Proměnila se.

Ve vteřině jsem se otočil a stál v tváří tvář oříškově hnědému přerostlému vlku, který na mě zlostně vrčel.

,,A tím si myslíš, že mě zastavíš?“ zeptal jsem se posměšně a otočil se směrem k moři. Vrčení se prohloubilo a já ve vteřině ležel na zemi a nade mnou se skláněla ta velká obluda. Rád bych v tu chvíli řekl, ať si utře ty sliny, které ji kapaly z pusy, ovšem ona tam žádné neměla a tak chvilka pobavení musela být odložena na jindy.

Moje oči zčernaly a já ucítil alespoň na chvilinku svoji sílu upíra. Musela vědět, že souboj s ní mě dostatečně vyčerpá a já tak nebudu moc vyrazit, jelikož budu potřebovat krev. To musela vědět...

Zatnul jsem svaly a ve vteřině jsem ležel já na ní, ovšem nebylo to moc pohodlné... Snažila se mi vykroutit, ale já v sobě pocítil nově nalezenou energii a pevně chytil její tlapy do svých rukou a zkroutil jí je do nepříjemné polohy, až zakňučela. Přestala se vzpínat a čekala, až z ní slezu, ovšem to já neměl v plánu. Tedy prozatím ne...

Zakňučela znovu a stáhla ocas. Přestala vrčet a teď na mě jen tiše hleděla. Povzdechl jsem si.

,,Až tě pustím, tak se přeměníš, ano?“ zeptal jsem se a ona vydala nějaký zvuk, který podle všeho měl znamenat ano.

Povolil jsem stisk a zvedl se z ní. Ustoupil jsem a počkal, až se zvedne. Pak sjsem e otočil a sundal si triko. Nebylo to zrovna příjemné, stát zády k nepříteli, ale nedalo se nic dělat. Tady byly síly docela vyrovnané. Taky mi nebylo po chuti dávat jí mé tričko, ovšem musel jsem to udělat, jelikož bych nevydržel se na ni dívat, jak se tady producíruje nahá. To opravdu ne.

Uslyšel jsem divné zvuku a pak jen její nádech.

,,Na,“ řekl jsem a podal ji triko, stále ještě otočený k ní zády.

,,Díky,“ pípla a triko zmizelo z mé ruky. Uslyšel jsem šustivé zvuky a když jsem si byl jist, že už by ho mohla mít na sobě, otočil jsem se k ní čelem.

Triko jí bylo sotva po kolena a ona se v něm nepříjemně ošívala. Můj pach ji zřejmě nebyl nejmilejší...

,,Proč nechceš, abych odplaval?“ zeptal jsem se ve snaze ji porozumět. Povzdechla si. Ramena ji klesla.

,,Protože... ,“ nadechla se. ,,Protože se bojím, že pak pro mě nepošleš, víš. Je to jistý, ty si odplaveš domů a řekneš, že si jediný, kdo přežil a o mně jim nic neřekneš,“ řekla a do očí se ji nahrnuly slzy. Věděla, že tohle neměla dělat. Neměla mi ukazovat svoji slabost...

,,A proč bych to asi dělal?“ zeptal jsem se, protože mi nedocházely všechny souvislosti.

Hystericky se zasmála a utřela si slzy, které ji pomalu stékaly po tvářích.

,,Proč?“ zopakovala otázku. ,,Ty se ptáš proč?“ ujistila se a  já přikývl.

,,Kde jsi byl posledních pár let?“ zeptala se a znova se hystericky zasmála. ,,Opravdu nevím, jestli ti to nedošlo nebo co, ale my jsme nepřátelé. Ti největší a nejhroznější, drahý upíre,“ řekla a otočila se ke mně zády. Ramena se jí roztřásla a mně to všechno došlo.

,,To bych neudělal,“ zašeptal jsem ve snaze přesvědčit spíše sebe než ji. Nebo bych to udělal? Mohl bych být takový hajzl, že bych jim o ní neřekl? Že bych jim neřekl, že jsme zůstali jen sami dva? Opravdu bych toho byl schopen? Tak velké je naše nepřátelství?

,,Ale udělal,“ řekla a otočila se znovu ke mně. ,,Nesmíš odejít...,“ zašeptala a pak se otočila a utekla do lesa. Já jsem zůstal stát sám na pláži a přemýšlel sám nad sebou. Opravdu bych toho byl schopen?

Otočil jsem hlavu směrem k moři a zadíval se na tu rozbouřenou hladinu. Teď jsem měl šanci utéct, uplavat pryč a nyní jsem dokonce věděl, že bych to udělal. Neřekl bych jim, že tady na tom ostrově je dívka, která čeká na jejich záchranu. Věděl jsem, že bych mlčel...

Neznámá osoba

Je zajímavé, jak hluboko dokáže člověk klesnou jen proto, aby si zachránil život. Jak hluboko dokáže spadnout a uvědomit si, jaký je, a to jen proto, že chce žít. Je to opravdu zajímavé...

Když dáte dva své nejzavilejší nepřátele k sobě, nikdy z toho nemůže vzniknout nic dobrého, to vědí všichni. Ovšem jsou jisté meze, které se mohou a nemohou překročit a je jen na nás, zda to uděláme.

,,Cože?!“ vykřikl Jacob a vstal od stolu. Ten stařík je blázen, pomyslel si a vzdorně si dal ruce na hruď.

,,Není jiná možnost, Jacobe, sami to nezvládneme,“ řekl měkce stařík a obrátil se zpět k těm nechápajícím obličejům. Povzdechl si. ,,Prostě nemáme na vybranou...“

,,Nemáme?“ zopakovala rozzlobeně Leah, další, které se Chatův nápad ani za mák nelíbil.

,,Myslím, že ne, Leah, teda alespoň mě nic nenapadá, tebe ano?“ otočil se směrem k ní a Leah zavrčela. Vstala ze židle a odešla z místnosti.

,,Omlouvám se za ni,“ šeptl směrem k Chatovi Seth a povzdechl si. Jeho hlava zůstávala chladná, stejně tak jako Paula a  Embryho, kteří se zachovali jako profesionálové.

,,Já vím, že je to pro tebe těžké pochopit, Jakobe, ale nedá se nic dělat...“ povzdechl si opět.

,,Je mi to líto.“

,,Tak proč ji nejdeme hledat sami? Proč se musíme obracet zrovna k nim?“ zavrčel Jacob a přešlápl z nohy na nohu.

,,Protože není jiná možnost,“ zopakoval Chat. ,,Nemáme takové prostředky jako oni a oni nám mohou pomoci. Jsme teď na stejné lodi, Jacobe.“

,,O tom pochybuji,“ zavrčel a i on odešel z místnosti.

,,Půjdu je uklidnit,“ řekl Embry a odšoural se za těmi horkými hlavami. Museli tuto situaci brát z jiného pohledu...

,,Víš, že mi to není po chuti,“ zabručel Paul, ,,ale je to tvé rozhodnutí a já ho akceptuji, jelikož ti věřím. Věřím tvému úsudku, Chate a doufám, že se nemýlíš a my dostaneme Bellu zpátky domů,“ dodal.

,,Já taky doufám, Paule a jsem rád, že mi věříš...,“ řekl mile stařík a pak pohlédl na Setha, který těkal očima po místnosti. Vypadal nervózně.

,,Děje se něco?“ zeptal se Setha. Seth po něm šlehl očima a usmál se.

,,Mohl bych jít s vámi, až k nim půjdete?“ zeptal se a nasadil smutný kukuč. Paul a Chat se zasmáli. Seth byl někdy opravdu číslo.

,,To tolik toužíš setkat se se starými známými?“ zeptal se přátelsky Paul a pocuchal Sethovi jeho vlasy. ,,Pokud jo, tak si myslím, že jsi zřejmě jediný svého druhu, který je tak nadšený,“ dodal. Pak se otočil na starce.

,,Kdy vyrazíme?“ zeptal a se a nepříjemně se ošil.

,,Co nejdříve,“ řekl stařík a pak si povzdechl. ,,Nebo spíše až se uklidní Jacob, jelikož ho budu potřebovat. Vás všechny a věřte mi, že nestojím o žádné vylomeniny. Žádné chyby nebo tak něco. Nerad bych porušil příměří...,“ zamumlal a pak se i on odšoural do obýváku.

,,Dejte vědět, až se ti dva umoudří,“ houkl na ně a ani ne za pět minut bylo slyšet z obýváku hlasité chrápání.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 4.kapitola: