Edward je nadaný syn vážených rodičů. To mu ale na místě, kde se octil, není k ničemu.
Ocitne se v zemi, kde zuří války, nadaných lidí je více zabíjeno, kde vládnou králové a kde dívky patří mužům. Po zradě svého přítele, Edward uteče a věří, že ho čeká už jen smrt. Ale není to pravda. Čeká ho láska, nové přátelství, boje a odsouzení k novému životu.
29.08.2010 (21:00) • Reviewer • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1311×
Prolog
Nohy se mi propadaly hluboko do hrubého písku, který se mi dostával do bot, a já si přál jediné. Zemřít. Kdo mohl tušit, že se výlet změní v noční můru? Já ne. Nevěděl jsem, kde jsem, na jakém místě se nacházím a hlavně, jak dlouho tu budu trpět. Dny tu nenesly žádný význam, věděl jsem, že tu zůstanu už napořád. Přesto jsem doufal. V co? Možná ve společnost, možná ve vysvobození, možná ve smrt. Ale v něco určitě.
1. Kapitola
Šel jsem, kam mě nohy nesly, i když to nemělo význam. Myšlenkami jsem byl u mé rodiny. Zajímalo mě, co si Reiner, ten prolhaný zrádce, vymyslí. Řekne jim, že mě roztrhalo zvíře, nebo snad, že jsem se nevrátil z odpolední procházky? Nepřizná se, to mi bylo jasné. Kdo by se přiznal, že někoho střelil, hlavně když ten postřelený uteče ani neví kam, takže ho už nikdy neuvidí? Nikdo.
Moje matka propláče jen pár dní, než se narodí Nataly a otec nad tím mávne rukou. Nikdy mě neměl rád. Jenom jeden člověk jistě nebude věřit, že jsem mrtev. Lien. Můj přítel, bratr, otec, můj zpovědník. On byl můj jediný přítel, vyslechl mě, když bylo třeba, poradil a zlepšil náladu.
Pamatuji si na den, když jsem ho spatřil poprvé. Byl divný, byl jiný než ostatní děti. Všichni se mu vyhýbali a já též. Byl to zvláštní chlapec, každé poledne seděl na lavičce v parku s knihou a ostatních si nevšímal. Nosil věčně při sobě nůž, který se mu houpal u pasu a dlouhé vlasy se zvláštní barvou, svázané gumičkou. Nikdy si s nikým nehrál a nemluvil. A já se mu vyhýbal, bál jsem se ho, strašil mě ve snech i ve dne. Bylo mi čerstvých čtrnáct, když se to stalo. Byl jsem v lese na procházce, chtěl jsem zajít k tomu tajemnému jezírku, které jsem našel minule. Lákalo mě, zdálo se mi o něm. Když jsem k němu přišel, posadil jsem se na kámen, kde jsem měl pěkný výhled na celé jezírko. Ucítil jsem bodavou bolest v noze a vykřikl. Spadl jsem z kamene a podíval se na nohu. Byly tam dvě jasně červené tečky. Kousnutí. Kousl mě had, došlo mi. Pak už jsem nevnímal vůbec nic.
Probudil jsem se v tmavém pokoji s jedním oknem, které tu jako jediné přispívalo trochu světlem. Ve dveřích se objevil člověk, kterého bych vůbec nečekal. Lien. Vysvětlil mi, že mě našel v lese v bezvědomí a odnesl k sobě domů, kde mě ošetřil. Stal jsem se mu velkým dlužníkem. Zachránil mi život. Ten den se z nás stali přátelé a časem nerozluční.
Zamyslel jsem se tak hluboce, že mě to naprosto pohltilo a já nevnímal, kam jdu. A zjistil jsem, že to bylo dobře. Uviděl jsem totiž palmu. Zrychlil jsem krok, pokud to bylo možné, a uviděl celou tu nádheru před sebou. Malá oáza. Kolem dokola palmy a v kruhu voda! Voda, křičela na mě moje mysl. Rozeběhl jsem se ještě rychleji, i když jsem na to neměl síly a zakopával.
Rychle jsem nabral vodu do rukou a napil se. Takhle to nešlo. V dlani jí bylo moc málo. Zopakoval jsem to ještě hodně krát, než jsem ponořil do vody celou hlavu. Bylo to úžasné. Z hrdla se mi vydral šťastný smích. Ano, křičel jsem v duchu a užíval si to ochlazení. Jak dlouho už jsem byl bez vody? Pět dní nebo snad víc?
Rána na paži mě začala pálit. Do teď jsem to ignoroval, ale teď už to nešlo. Rozvázal jsem ten pruh látky, který mi ji škrtil. Byl zakrvácený. Hodil jsem ho vedle sebe a začal si paži omývat, pálilo to snad ještě víc.
Když v tom jsem uslyšel výstřel. Někdo trefil palmu nade mnou. Snažil jsem se otočit a podívat, kdo střílí, ale něco mě silně uhodilo do hlavy a já pomalu ztrácel vědomí. Slyšel jsem už jen vzdálené hlasy.
„Ty idote! To musíš pořád střílet? Víš, co se stane, jestli ho nepřivedeme! Plahočíme se tu už tolik dní a ty trefíš prvního nadaného člověka, kterého najdeme!“ nadával někdo. Cítil jsem teplé ruce, jak mě zvedají a na něco pokládají.
„Víš jistě, že je nadaný?“ ptal se někdo dost pochybovačně.
„Ano, vím!“ odsekl první hlas. A jediné, co jsem pak slyšel, byly jejich myšlenky, které na sebe navzájem nadávaly. Pak mě obklopila temnota.
Autor: Reviewer (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nuevo comienzo - Prolog a 1. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!