Další dílek po dlouhé době...Part 4
Zbytek školy jsem přetrpěl, ani nevím jak. Stále jsem nad tím přemýšlel. A hlavně… říkala, že se vrátí? To jako ten vrah se má vrátit k mojí… v tu chvíli jsem zarazil myšlenky. Jaké mojí? Vždyť mi ta holka nepatří. Neměla by mě ani zajímat. Tak proč nemohu vyhnat z hlavy pohled jejích čokoládových očí upřených do vody?
Zase nad ní přemýšlíš? zeptala se Alice myšlenkách, když jsme jeli autem domů. Nepřekvapilo mě, že o ní věděla.
,,Jo, nemůžu ji dostat z hlav -" řekl jsem, ale v tu chvíli jí utekly myšlenky.
Viděl jsem ji, Isabellu Swanovou, jak stojí mezi námi. Z jedné strany se objímá se mnou a z druhé s Alicí. To, ale nebylo to nejhorší. Byla jako my. Krásnější než cokoli jsem kdy viděl, bledá a její krásné oči byly pryč. Místo nich krvavě červené, novorozené. Vize se změnila. Já s Bellou sedíme na mé louce ve Forks, natáhne se ke mně a políbí mne.
,,Tohle se nikdy nestane!" zavrčel jsem.
,,Ale no tak Edwarde, bude mě mít také ráda. A chápeš, že nemá na výběr?" zeptala se mě a já jen nadzvedl obočí.
,,Jak to myslíš?"
,,Zjisti si to sám. Dneska jedeš s námi na lov. Kluci nenašli nic moc pikantního, tak zajedeme do rezervace na medvědy, pumy, lišky a vlky," odpověděla nabručeně a dál si mě nevšímala. Jak to myslela, že nemá na výběr?
***
Na lovu jsem si moc neužil. Pořád jsem přemýšlel nad Alicinými slovy. Nemá na výběr? Co to mělo znamenat? Snažil jsem se jí dostat do hlavy, ale myslela na včerejší módní přehlídku. A tak jsem naštvaný více nežli obvykle seděl na kameni a dělal, že neslyším Emmettovy myšlenky.
,,Co mu je?" zeptal se Alice.
,,Co by… zamiloval se," řekla a Emm se na mě překvapeně otočil. I já byl překvapený. Já jsem se… zamiloval? To té… Belly Swanové? To proto ji nemůžu dostat z hlavy?
,,To je hloupost Alice!" křikl jsem na svou oblíbenou sestru.
,,Není! Možná do ní ještě nejsi zamilovaný, ale spěje to k tomu," odsekla a skočila na medvěda.
,,Ahoj Edwarde," zasmál se Emm a sedl si za mnou na kamen. Dal mi ruku okolo ramen.
,,Tak která kóča ze školy to bude, hm?" zasmál se, až se kámen pod námi rozduněl.
,,Žádná!" prskl jsem po něm.
,,Tak ne ze školy? Že by naše milá… jak se jmenovala ta ženská z kanceláře? Michele?"
,,Tu neznáš… a ani nepoznáš. Nedovolím, aby měla zničený život!" zamručel jsem a praštil pěstí do kamene. Ten se se skřípějícím zvukem rozlomil a oba jsme spadli do rozdrceného štěrku.
,,Jestli ji máš rád alespoň z poloviny, jako já svoji Rosálku, neudržíš se od ní. Věř mi," řekl vážně. Povzdechl jsem si a zavřel oči. Pořád jsem ji viděl. Její lidskou podobu, krásné, ale smutné oči. A pak tu byla ta druhá podoba, která se stávala moji nejhorší noční můrou. Bella krásnější, než jakýkoliv upír, s rudýma očima… ale, na její tváři byl úsměv! Mezi těmi tvářemi byl takový rozdíl. Ne kvůli bledosti, či barvě očí. To ten úsměv. Jak se mohla usmívat, když z ní byl netvor? Musím to zjistit, hned! Beze slova jsem se zvedl ze země a rozběhl se k autu. Cítil jsem za sebou Alicinu samolibou radost.
Sdílet
