Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nymfa Bella 2. kapitola

03.05.2012 (07:45) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 4565×

2. kapitola

Nikdy mě nenapadlo, že se o mě budou starat upíři. Nestvůry bez duše. Ale Cullenovi nejsou stvůry, oni jsou jako praví lidé. Ne. Jsou mnohem lidštější než praví lidé. Starají se o mě, jako bych patřila do rodiny. Zjistila jsem o nich všechno, ale o sobě jsem jim řekla jen to nejnutnější.

Jmenuji se Isabella Swan, je mi sedmnáct let a utekla jsem z domova po tom, co jsem zjistila, že mě můj přítel podvádí. Pak pár svých koníčků, ale to bylo všechno.

Nenaléhali, protože mě chápali. Všechny jsem si oblíbila a oni mě, krom Rosalie. Ta se tváří, jako bych byla nepřítel. Ale ona to je i pravda. Kvůli mně je může otec zničit za to, že mě věznili. Proto jsem jim neřekla víc, protože jinak by mě našli. Takhle jsme v bezpečí všichni. Otec může zjistit cokoli z mysli tvorů na zemi. Já na zem nepatřím, takže jsem v bezpečí, ale oni ne.

Každý den se na hodinu vytratím a toulám se po lese. Vzpomínám na život nymfy. Na své kamarádky. Na lov s královskou rodinou. Na svou matku. Viděla jsem ji jen jednou, a to krátce po porodu. Už tehdy jsem viděla velmi dobře. Narodila jsem se i s vlasy. A proto se mě má matka zřekla, že jsem monstrum.

Vychoval mě strýc, teta a sestřenice v lesích okolo města Tyrint. Strýc je satyr, teta a sestřenice nymfy jako já. Měla jsem je ráda. Moc mi chybí, stejně jako všechno a všichni ostatní.

Nejblíže z celé rodiny mi je Edward. Velmi se snaží se mnou přátelit, máme hodně společných zájmů a trávíme spolu hodně času. Po pár dnech jsem se do něj zamilovala. Skutečná a věčná nymfí láska. O několik týdnů později mi vyznal lásku. Ten den si pamatuju, jako by to bylo včera.

Byli jsme zrovna v lese, Edward mě nesl na zádech a běžel svou plnou rychlostí. A říkám vám, že to byla rychlost. Takhle rychle nemůže snad letět ani Hermes, a to jsem si vždycky myslela, že je Hermes nejrychlejší.

Vyskočil a lezl na strom jako opice. Já se jen smála a tiskla se k němu, abych nespadla, sice by se mi nic nestalo, ale jak bych to vysvětlila? Musela bych jim říct pravdu a tím bych všechny ohrozila na životě, teda spíše neživotě.

Zastavil se v koruně mohutného smrku nebo jedle, nebo něčeho podobného. Mě podržel a pomalu si mě přendal do své náruče. Přidržela jsem se větve a Edwardova ramene, abych se přece jen neproletěla.

Když jsem narovnala hlavu, byla jsem tak blízko té Edwardově. Podívala jsem se mu do očí, které zářily jako samo slunce za letního dne, čistě a silně. Pohled mi sklouzl na jeho plné, sytě rudé rty, které mě volaly a vybízely.

Aniž bych věděla, co dělám, naklonila jsem se a jemně se dotkla těch studených, ale hebkých rtů. Edward ztuhl a stisk jeho náruče zesílil. Malinko jsem se odtáhla a zasípala bolestí, protože mě vážně drtil. Jeho stisk povolil.

„Omlouvám se,“ zašeptal Edward a provinile se na mě podíval. Koukla jsem mu do očí, kde měl vinu, obrovskou vinu. Tohle není jeho chyba.

„To já se omlouvám, neměla jsem tě políbit,“ zašeptala jsem a sklopila pohled, aby neviděl, že se červenám. Tuhle vlastnost jsem vždycky proklínala, prostě jsem neměla ráda, když mé tělo prozrazovalo mé pocity proti mé vůli. Na bradě jsem ucítila něco studeného. Byl to Edwardův prst. Donutil mě se mu podívat do očí.

Nic neřekl, jen se ke mně sklonil a jemně se otřel o mé rty. V tu chvíli ve mně rozkvetla silná touha ho políbit silněji a vášnivěji. Ruku, kterou jsem měla položenou na jeho rameni, abych nespadla, jsem mu přemístila na krk a přitiskla si ho k sobě. Stisk na mých bocích jemně zesílil, ale nebolelo to, naopak, bylo to příjemné. Dobrých pět minut jsme se líbali, než mě zradil vzduch, který mi došel. Musela jsem se od Edwarda neochotně odtrhnout.

„Miluju tě, Bello, od první chvíle, co jsem tě spatřil. Když jsi byla zraněná, seděl jsem celé noci u tvé postele a kontroloval, zda jsi v pořádku,“ zašeptal mi skoro do rtů, jak jsme u sebe byli blízko. Cože to řekl? On mě miluje? Srdce mi radostně poskočilo a rozeběhlo se na maratónskou dráhu. Podívala jsem se Edwardovi do očí, kde se zrcadlil strach, zděšení a naděje.

„Taky tě miluju, Edwarde, strašně moc, navždy,“ šeptala jsem nesrozumitelně a přitáhla si ho znovu k polibku. Druhou ruku, kterou jsem se držela větve, jsem přemístila na Edwardův krk a pevně ho objala kolem krku. Políbila jsem ho a dala do toho všechno, co jsem cítila, hlavně lásku.

Upíří láska je také věčná. A tak jsme spolu a jsme nerozluční. Ale odmítla jsem chodit do školy, takže se přes den nevidíme. To pomáhám Esmé. Hrozně moc mi připomíná mou matku. Ona měla takové vlasy, takový obličej, takovou postavu. Je skoro jako ona.

Dnes jsou všichni pryč. Carlisle je v práci, Esmé musela jít něco zařídit a ostatní jsou ve škole. Odhodlala jsem se. Dneska budu cvičit lukostřelbu. Miluju ji už od svého dětství a otec říká, že jsem nejlepší lukostřelkyně na světě a můj šíp nikdy nemine cíl.

Hefaistos stál vždycky při mně, takže jsem ho poprosila o své věci. Stačilo se k němu modlit. Tak se doopravdy mluví k bohům, ale většinou se odpovědi nedočkáte.

Během pár minut mi všechny mé zbraně přinesl Hermes. Ten taky stojí při mně a umí udržet tajemství. Přinesl mi můj meč, můj luk s toulcem a šípy, mou dýku a několik terčů. Meč s dýkou jsem si přivázala k pasu a v tu chvíli zmizely. To je na ochranu. Když meč nepotřebuji, je neviditelný. Jakmile ho vytáhnu z pochvy, už ho vidí každý.

Toulec se šípy jsme si přivázala na záda, ten už nezmizel. Terče jsem si rozestavila po celé zahradě a postavila se doprostřed. Vytáhla jsem z toulce jeden šíp, natáhla tětivu a vystřelila. Šíp zasáhl terč doprostřed. Ještě jsem vystřelila tři šípy a pak jsem se otočila na další terč.

„Bello,“ ozvalo se za mnou, když jsem byla připravena vystřelit šíp. Automaticky jsem se otočila za tím hlasem a vystřelila. Naštěstí šíp netrefil Esmé, ale terč přesně vedle ní. Dala jsem ruku před pusu ve zděšeném gestu. Luk jsem upustila na zem a běžela k ní.

„Esmé, moc se omlouvám. Není ti nic?“ zeptala jsem se jí a zkoumala ji pohledem. Byla v šoku.

„Ne, jsem v pořádku. Jen… Co to bylo?“ zeptala se šokovaně. Musela jsem si oddychnout.

„Víš, odmala miluju lukostřelbu. Krásně se při ní přemýšlí a jsem do toho vždy tak zabraná, že nevnímám okolí a vystřelím za každým zvukem, který slyším,“ vysvětlila jsem.

„Tak to promiň, jestli jsem tě vyrušila. Ale stejně by mi ten šíp nic neudělal. Jsem přece upír,“ řekla se smíchem. To by ses divila. Mé zbraně jsou stvořeny, aby zabili i nesmrtelné. Takže bych s nimi mohla zabít i boha. Ale zanechala jsem vážnou tvář.

„Taky pravda. Ale už jsem tak naučená, přece jenom jsem dřív byla mezi lidmi,“ řekla jsem s úsměvem. Nebo spíše mezi bohy.

„Pojď dovnitř. Dáš si něco k jídlu?“ zeptala se mě a zmizela v domě. Sundala jsem toulec, pověsila ho na jeden terč a šla za ní do kuchyně. Udělala mi těstovinový salát, který jsem si vzala do obýváku, a povídaly jsme si.

Chtěla vědět podrobnosti o lukostřelbě. Tak jsem jí vše vysvětlila. Pravidla, jak se luk drží, a tak dále. Chtěla si to zkusit, tak jsem rychle poprosila Herma o obyčejný dřevěný luk a obyčejné šípy. Své šípy jsem schovala do bezpečí lesa a vrátila se k Esmé.

Nejdříve jsem jí to názorně předvedla, pak to zkusila ona. Šlo jí to velmi dobře, na začátečníka, ale ani ona se nevyvarovala základních chyb. Zrovna napínala tětivu, když se ve dveřích na terasu objevil Carlisle s ostatními.

„Esmé!“ zařval Carlisle. Esmé byla vyrušena ze soustředění a šíp namířila na mě a vystřelila. Byla bych sice schopna ho chytit, ale nemohla jsem. Byla jsem z toho vyděšená. Vystrašeně jsem sledovala šíp letící ke mně a byla připravena na bolest, ale přišla záchrana.

Edward se postavil přede mě a zastavil tak letící šíp, který se zničil o jeho záda. Ještě, že byl obyčejný. Oddechla jsem si a objala Edwarda kolem krku. Taky mě objal a konejšil. Pak se otočil na Esmé, kterou konejšil Carlisle.

„Esmé,“ začal Edward, ale zastavila jsem ho dřív, než mohl na nebohou Esmé začít křičet.

„Esmé za nic nemůže. Já jsem ji naučila střílet. Jestli chceš na někoho řvát, tak jedině na mě,“ řekla jsem. Edward se na mě nevěřícně podíval.

„Ty?“ zeptal se, jako by mě snad předtím špatně slyšel. Přikývla jsem, stoupla si na špičky a políbila ho. Po polibku bývá vždycky krotký jako beránek. Ani teď tomu nebylo jinak.

„Ano, já. Už odmala miluju lukostřelbu. Esmé to chtěla naučit a já nebyla proti,“ zašeptala jsem mu do rtů. Jeho studený dech mě omamoval. A bylo to i naopak.

„Naučíš mě to taky?“ zeptal se mě jako zdrogovaný. Usmála jsem se a přikývla. Nejdříve jsem mu vysvětlila základy a pak jsme se vrhli na zkoušení. Nejdříve mu to moc nešlo, protože koukal na mě a ne na terč. Po chvíli jsem to nevydržela, přišla k němu a otočila mu hlavu k terči.

„Cíl je tímto směrem.“ Edward se jen zasmál a zůstal zírat na terč. Uvolnil tětivu a vystřelil šíp. Zásah do černého. No ty vole, on bude ještě lepší než já. Nadšeně jsem mu skočila kolem krku a políbila ho.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nymfa Bella 2. kapitola: