Povídka je o Edwardovi a Belle. Děj se odehrává po Edwardově odjezdu z Volterry, kam ho šla Bella zachránit. Ale zachránila jenom Edwarda, svůj život už nedokázala. Z Volterry už nikdy nevyšla. Ale opravdu Bella zemřela, nebo bylo vše jinak?
26.11.2010 (15:15) • Annabell • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5052×
POHLED EDWARDA
Byl jsem zničený, když tady Bella není. Chci ukončit svůj život, ale ona nechtěla. Chtěla, abych žil. Bylo to její poslední přání, než odešla, než ji ve Volteře zabili. Když jsem viděl, jak jí Felix zlomil vaz, chtěl jsem ho zabít, ale její oči prosily - ne, nedělej to. Když jsem se s Alicí vrátil k mojí rodině, všichni byli šťastní, že jsem se konečně vrátil, dokud jsem jim neřekl, co se stalo Belle. I na Rosalie byl vidět smutek, i když jsem věděl, že Bellu nikdy neměla moc v oblibě. Ze mě se stala, jak bych to jinak řekl, oživlá mrtvola a tentokrát doslova. Buď jsem byl na lovu, anebo jsem seděl u sebe v pokoji a nic nedělal, maximálně jsem se díval na její fotku. To mě nikdy neomrzelo, vštěpovat si do paměti přesné rysy, i když jsem je tam dávno měl.
Všichni se mě pokoušeli nějak rozptýlit, hlavně Emmett s Jasperem. Ti dělali všechno proto, abych byl zase jako dřív, ale já vím, že už nikdy nebudu. Ne, když tu není Bella. Alice se tentokrát nepouštěla do mého rozptylování, věděl jsem, že si dává za vinu to, co se stalo. Že přivezla Bellu do Volterry a neochránila ji, proto se mi snažila co nejvíc vyhýbat. A když jsme se potkali, neviděl jsem v její mysli nic jiného než omluvy za to, co se stalo.
Podle toho, co mi Bella stačila říct, o tom jak na tom byla, když jsem odešel, jsem pochopil, že mě viděla, když dělala něco nebezpečného nebo nerozvážného. Ale já ji viděl všude, v lese, na lovu, doma úplně všude - v obýváku, v kuchyni a neustále ve svém pokoji seděla na posteli, stála u dveří… Myslím, že se z toho brzo zblázním, nebo neposlechnu její poslední prosbu a ukončím svůj život.
„Edwarde, pojď dolů,“ zakřičel na mě ze zdola Emmett, „Půjdeme na lov. Ve zprávách říkali, že se asi 300 kilometrů odtud přemnožují pumy.“
„Byl jsem před pár dny, nechci.“
„Ale pojď, jinak tě do toho lesa dotáhneme s Jasperem vlastnoručně. Půjdeš!“
Už jsem neměl sílu se hádat, zvednul jsem se ze židle a šel hezky lidsky pomalu dolů.
„Ale Edwarde, pomaleji by to nešlo?“ zavolal otráveně Emmett.
„Já nejdu,“ prohlásil Jasper. „Byl jsem na lovu včera a ještě musím něco zařídit.“
Kývl jsem, neměl jsem k tomu co říct, ani do jeho myšlenek jsem se nepodíval.
Vyběhli jsme s Emmettem ven a vydali jsme se do té přemnožené oblasti. Neběželi jsme dlouho.
Když jsme zastavili, moje soustředění bylo jenom na lov. Když jsem skončil, zavolal jsem na Emmetta: „Už jsem hotový, jdeme.“
„Počkej Ede, já si chtěl promluvit.“
„A o čem?“ zeptal jsem se i přesto, že jsem věděl o čem.
„Musíš se snažit na Bellu zapomenout. Já vím, strašně jsi ji miloval a chápu, že je to hrozný, ale myslím si, že Bella by to chtěla.“
Z části jsem věděl, že to myslí dobře, avšak ta druhá část po něm chtěla skočit.
„Chápeš?! Co kdybys ztratil Rosalii, líbilo by se ti, kdybych ti kázal o tom, jak hned musíš vzchopit?! Dokážeš si to vůbec představit, jak je mi bez ní, že ji nikdy neuvidím. Bez ní mi jedna polovička chybí, trhá mě to na kusy. Vidím ji úplně všude. Ve Volteře jsem nevyprovokoval Volturiovi z jediného důvodu. A to bylo, že tohle bylo Bellino poslední přání, abych zůstal na živu. Dokážeš si to vůbec představit?“
„Edwarde, já tě nechtěl naštvat, ale jestli si Bella přála, abys zůstal naživu, tak to moc neplníš. Jsi spíš jak oživlá mrtvola a teď nemyslím, jako že jsi upír. Jenom sedíš v pokoji a díváš se na její fotku, nebo jdeš maximálně na lov. Tohle není život.“
„Už se o tom odmítám bavit, žádný téma jako Bella, Volterra nebo něco podobnýho. Prostě ne. Už na to nechci slyšet jediný slovo!“
„No tak asi už jdeme domů.“
Jaký je to domov bez Belly? Je tam sice moje rodina, ale není tam moje druhá polovička, pomyslel jsem si.
Běželi jsme bez přestávky a bez jediného slova. Když jsme byli pár desítek metrů před domem, něco jsem ucítil.
„Cítíš to?“ zeptal se Emmett.
„Jo, to zvláštní vůně.“
„Myslíš, že máme návštěvu?“
„Nejspíš, ale co by tady dělal člověk? Jsme třicet kilometrů od města.“
„Jdeme se podívat.“
Rozběhl jsem se a čichal tu vůni, připadalo mi, jako by nebyla lidská, ale měla zvláštní podtón, který mi něco připomínal.
Došli jsme domů a otevřeli dveře. Moje celá rodina stála v předsíni, kolem někoho kdo nebyl vidět.
„Ale, ale ukažte nám našeho hosta,“ zahlaholil Emmett.
Z hloučku mé rodiny vystoupil ten poslední, koho bych tady čekal, zmohl jsem se na jedinou myšlenku, je to možné?
Z pusy mi vyšlo zvláštní a divně koktavé: „Bello?“
Autor: Annabell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Oba jiní, ale spolu? - 1. kapitola:
Pěkný, teď jsem ji začala číst a chtěla bych ji dneska dočíst... i když vůbec nevím jestli to stihnu, budu se snažit
No tak to začína zaujímavo.. Idem rychlo ďalej...
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!