Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obluzená láskou 100 + epilog

Na těchto stránkách jsem se zaregistrovala 21. 11. 2009, s úmyslem zveřejnit zde svou 6ti kapitolovou povídku a zkusit tak své pomyslné štěstí. Během osmi měsíců jsem však dokázala napsat kapitol 100, a to jen díky Vám a tomu, prosím, věřte. Tahle povídka se stala mým nebem i peklem a musím uznat, že jsem ráda za její dokončení.

Chtěla bych Vám co nejsrdečněji poděkovat za to, že jste mi dali tu možnost zde psát, hodnotili každou další (nudnou) kapitolu a psali komentáře. Děkuji především těm, kteří se čtením vydrželi až do konce, protože vím, že jste to se mnou neměli nejlehčí.

Tahle povídka měla vrchovatě odpůrců, což chápu, protože není v mé moci trefit se do stylu všech čtenářů, ale děkuji příznivcům, že jste se nenechali odradit.
Po osmi měsících jsem tuto povídku zakončila na krásných 335 stranách.
Mé díky patří jen Vám. Vaše SS.

PS: K epilogu jsem zvolila svou oblíbenou píseň od skupiny The Verve. Nenutím Vás si ji pustit, protože se všem líbit nemusí.

Pomalu vysoušel mou navlhlou pokožku, jako bych byla malé batole. Usmíval se při tom a z bronzových vlasů mu stékaly drobné čůrky vody.

„Baví tě to, viď?“ optala jsem se a sledovala ty malé ďolíčky, které se mu tvořily díky úsměvu a vypadal tak rozkošně.

„Vše, co mohu dělat s tebou mi přivádí radost,“ doznal se a opět mě políbil, tento den už po tolikáté, že tak vysoká cifra snad ani neexistuje.

„Kdyby mě unesli a já se nemohl jak bránit, ale směl bych se dívat na tebe. Směl bych mít tvůj obrázek a sledovat pouze jej, byl bych spokojen, i když by to byla muka, nesmět se tě dotknout. Pohladit tě po vlasech a pocítit tvé rty na svých, ale přesto bych byl šťasten, že se na tebe smím aspoň dívat,“ klečel u mých nohou a říkal všechna ta slova, až se mi chtělo plakat.

„Šššššt,“ položila jsem mu prst na rty a začala bezslzně vzlykat.

„Co se děje, miláčku?“ počal mě chovat v náruči jako škvrně s rozbitým kolenem.

„To, co jsi říkal...“ ztratila jsem hlas a nemohla dál.

„To tě tolik rozrušilo? Omlouvám se za ta slova, srdíčko,“ tisknul si mě k prsům jako nejcenější drahokam a já jím pro něj vlastně byla.

„Ta představa mě mučila,“ špitla jsem poplašeně.

„Blázínku můj dokonalý, nikdy se nic takového nestane,“ konejšivě mě houpal a protože jsem se od něj nechtěla odtrhnou, tak se i se mnou vydal do koupelny, vypustil vodu z vany, zhasl světlo a při zpáteční cestě dveře přimknul.

„Už je ti líp?“ optal se starostlivě, když si sedal na postel.

„Ano, když jsem s tebou,“ líbla jsem jej na krk a nechala se dál hladit po zádech. 

„Vidím v tobě stále trochu dětskosti,“ svěřil se, ale tohle doznání mě pramálo těšilo.

Zamračila jsem se, ale Edward pohotově vyhladil vrásku na mém čele.

„Smích ti sluší mnohem víc,“ pověděl mi.

„Kdo by se smál, když mu manžel řekne, že v něm vidí dítě?“ zašklebila jsem nad tou odpovědí.

„Řekl jsem „trochu dětskosti“, nic víc,“ pousmál se.

„Ale stejně,“ zafňukala jsem.

„Půjdeme si lehnout, hmm?“ položil mě na postel a zhasl světlo v pokoji.

„Rozsvítíš lampičku?“ řekla jsem téměř neslyšně.

„Snad se nebojíš?“ zasmál se.

„Trošku,“ přiznala jsem stydlivě.

„Jsi moje malé děťátko,“ položil se nahý na bok a mě si ve stejném stavu přivinul k sobě na hruď.

„Stále se bojíš?“ broukal mi těsně u ucha, hladil po vlasech a líbal na krku. Žasla jsem nad tím, kolik toho najednou stihne dělat.

„Už ne,“ přisvědčila jsem a zavřela víčka.

„Můj malý, něžný andílku,“ zasypával mě lichotkama, až jsem se málem zarděla.

„Tolik něžných oslovení jsi mi snad v jeden den ani nevěnoval,“ řekla jsem, aniž bych otevřela víčka.

„Tak hrubý jsem snad ani nemohl být,“ řekl vyděšeně a hladil mě po paži.

„Vidíš a byl jsi,“ šeptla jsem a pořádně sevřela jeho paži, kterou mě objímal kolem pasu. Jeho tělo dokonale obkreslovalo to mé. Pociťovala jsem lehké mrazení vzadu na šíji, když vydechoval a ač jsem ani náznakem neslyšela zvuk, který by nasvědčoval smíchu, podvědomě jsem věděla, že se usmívá mým reakcím.

Nevadilo mi to, protože jsem se musela taky usmát tomu, jak dokonale ovládá mé tělo. Každičký chloupek toužil po Edwardově pohlazení, po slaboučkém doteku či snad dokonce polibku. Každá část mého těla chtěla být alespoň na chvilku středem zájmu mého boha.

„Teď už to bude jen dobré?“ zeptala jsem se šeptem.

„Nic jiného nás nečeká,“ ujistil mě.

„Slibuješ?“ zachvěla jsem se nejistotou.

„Slibuji,“ přitakal

EPILOG:

Nikdo mi přece neříkal, že upírský život je snadný, právě naopak. Edward se mě vždy snažil odradit od věčného utrpení, jak své bytí nazýval. A možná až při pohřbu Charlieho mi došlo, co tím myslel. 

Nesměla jsem se tam objevit jako aktivní účastník. Říci svému milovanému otci poslední sbohem. Rozloučit se s ním, když posledních pár let jsme se slýchali pouze pomocí telefonu. Nabádal mě, ať za ním přijedu, ale já nemohla. Nemohla a ani jsem nechtěla dopustit, aby se dověděl víc než musí. Naposledy jsem ho viděla ve svých údajných 28 letech, radostně mě objímal se slovy ´Vypadáš stále tak mladě´. O sedm let později mi přišla zpráva, že Charlie zemřel na srdeční příhodu. Chtěla jsem plakat, křičet, projevit nějak svou bolest, ale v tu chvíli jsem si připadala jako ledová socha, která v sobě nemá kousek pokory a citu, že ani pro svého zemřelého otce nemůže uronit jednu slzičku. Nesnášela jsem se za to.

S povzdálí jsem sledovala truchlící okolí a Edward pevně svíral mou dlaň. Tupé a němé vzlyky zaplňovaly mé hrdlo a já nemohla nic dělat. Má láska mě konejšila, ale víc dělat nemohl. Poprvé za tu dobu jsem okusila, jak hořká věčnost dokáže být.

Když všichni odešli, vydala jsem se ke hrobu svého otce, zahalena v čených šatech a položila na rakev symbolickou bílou růži. Chvíli jsem tam jen tak stála, zatímco Edward se držel diskrétně za mnou.

 „Miluji tě a vždy budu, tati,“ šeptla jsem do ticha, otočila se na patě a vzdala tak hold svému milujícímu a starostlivému tatínkovi.

Již párkrát jsem absolvovala střední vzdělání, ale to nejdůležitější a nejzásadnější, které změnilo odvíjení celého mého života, byla střední škola ve Forks. Potkala jsem tam kamaráda, přítele a životní lásku v jednom. Edward mi pomáhá, jsme si vzájemnou oporou a milujeme se. Co víc si můžu přát?

Od Cullenových jsme se neodpojili. Zvykla jsem si na ně tak, že už nejsem schopna bez nich existovat. Jsou jako dílky do mé skládačky zvané život.

Miluji to, být věčně v přítomnosti Edwarda. Nikdy mě neomrzí jeho hlas, ty líbezné tóny, kterými mi do ouška šeptá ´miluji tě´. Jeho hebké doteky, kterými laská mé tělo. Jeho sametové rty, které se vytáhnou do potutelného úsměvu, když mě dostane do rozpaků.

Jsem upír a jsem silná, tvrdá a odolná, ale pouze jedna bytost dokáže prorazit mou tvrdou skořápku a udělat ze mě dokonale poddajnou holku, tu holku, která se před osmdesáti lety zamilovala, prožila první fyzické opojení lásky, vdala se a nyní prožívá šťastný život po boku dokonalého manžela.

Není ale snadné slýchat všchny ty krutosti a odpornosti, co se na světě dějí a nemět moc jim zabránit. Vědět, že jste součástí něčeho, co nemá spojitost s běžným životem, co je nadpřirozené a i přesto, co všechno víte, nedokázat zabránit utrpení lidí, kteří vaši pomoc potřebují.

Je mi jasné, jak Esme a Carlisle, Emmett a Rose, Alice a Jasper dokázali zvládat všechnu tu pomyslnou samotu a odtrhnutí od okolního světa. Mají jeden druhého, jsou spolu, milují se a já pochopila, že nic víc k přežití nepotřebují. Jedinou záhadou pro mě je, jak to všechno tak dlouho vydržel Edward? Celé století samoty. Jistě, nebyl úplně sám, ale kdybych já žila v domě s lidmi, kteří spolu sdílejí něco víc než jen příbuzenské vztahy, zešílela bych. Edward to ale dokázal. Dokázal se povznést nad všechno, co se mu kdy stalo, udělal to a potkal mě a nyní jsme spolu šťastní.

Naše láska je silná jako základ domu – cihly, které se k sobě lepí maltou, nemá v sobě žádné trhlinky a vady. Jsme jen my. Milujeme se navždy, jak jsme si od počátku naší zamilovanosti slibovali.

Ať si říká kdo chce, co chce, tento život není dokonalý, ale je jen náš. Žádná škola Vás na něj nepřipraví. Tímto si musí projít každý sám a poučovat se z chyb i úspěchů. Je to má hořko-sladká symfonie.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obluzená láskou 100 + epilog:

Tuto poviedku už som prečítala niekoľko krát ale stále ma vie vtiahnuť do deja, že ju musím celú prečítať. Je plná citov a koniec ma vždy dojme až mi tečú slzy.

Dokonalost Nejlepší povídka co jsem tady četla.Jdu začít zase od znova.

Moc krásná povídka. Asi nejhezčí, kterou jsem tu četla.

opravdu, ale opravdu nejlepší povídka co jsem tu zatím četla. Je tam odevšeho kousek, no prostě bájo.
Moc moc děkuji, že jste sem dali tuto povídku a ani chvilinku jsem se u ní nenudila.

Ahojky, tákže, kde začneme? Tak třeba tím, že jako postivá malá holčička jsem nechtěla číst nic nad 15+! když jsem tak postupně překlikávala kapitoly, došlo mi, že pokud mě to zajímá, a jakože mě to zajímalo hodně, musím přečíst i ty ero. kapitoly. Jinak bych z děje asi nic neměla. Moc, moc mě to bavilo!!! Je čtvrt na deset třetího dne co to čtu a já, ikdyž se za to stydím, píšu první komentář. za to se moc omlouvám Jsem ráda, že jsem se donutila přečíst tuto kapitolovku!! Nemyslím to tak, že mě to nebavilo právě naopak. Bavilo mě to a to moc!!! Mohla bych psát dlouhé bezduché věty, kterými sama opovrhuji, protože nedokáží popsat co cítím. Asi právě proto píšu komentáře až u epilogu. Tákže, co napsat asi víc než že to bylo ÚŽASNÉ!!! Kdyby si byla u mně doma, v tuhle chvíli, asi by si ohluchla, protože bych ti řvala u ucha, jak jsi úžasná. Nemám už co říct, takže pápá u další tvojí kapitolovky!!!

Vzhledem k tomu, že jsi se na začátku nemale vyzpovídala ze svých pocitů a dojmů ze svého úžasného díla, chtěla bych taky tak sáhodlouze vyprávět, jak mně tato povídka uchvátila, ale nějak nezvládnu, ani popsat, co všechno se mi na ní líbilo. Byla chytlavá, vášnivá, milá, poddajná, trýznivá, ale i veselá a komická, takhle bych mohla pokračovat dál a dál, ale asi bych nikdy nedošla konce, protože se tato povídka nedá vyjádřit jenom:,,Byla to super povídka, díky, žes mně jí nechala přečíst.´´ Promiň, ale to prostě nejde neni to, ani k tobě ani k tomuto příběhu, který mně k sobě přímo poutal ve dne v noci a nenechal mně od sebe od trhnout zrak. Miluju romantické, happyendové a (za tohle se budu trošku stydět, ale co ) vášnivé příběhy a povídky, které mně dokážou přemluvit a vtáhnout do děje. Sama se pokouším udělat, nějaké takové dílo a díky vám všem se mi dostává ohromné praxe, to ale trochu odbočuji od tématu. Nechtěla jsem ti sem psát takovýto ty klišé, jak byla úžasná, skvělá a super (což samozřejmě neznamená, že to neni pravda) a taky, jak ti děkuju, že se mi po ní bude stýskat, a že je škoda, že už je konec, ale já to prostě musím udělat. Už jsem se rozhodla.Řeknu to ohromný, ale za to tak pravdivý klišé. Bylo to ohromný, obdivuju, jak jsi detajlně popsala každý polibek a dotyk, někdy jsem až měla pocit Edwardových rtů na svých. Budou mi chybět vzdechy a steny tvého příběhu v mé hlavě, je to jako droga, chtěla jsem si to vychutnat, ale jakmile jsem začala, tak prostě nešlo přestat. Tvůj epilog, jakožto i všechny kapitoly, byl úžasný a strašně nerada se loučím s Obluzena láskou s úctou k autorce a zaroveň i s hlubokým díky za to, že jsi mi dovolila být chvíli v tvé hlavě a vidět ten zdrcujicí zážitek.
DĚKUJI

Krasna povidka

moc pěkná povídka, jsem ráda, že jsem na ni narazila

Páááni!! Nemumím nijak originálně komentovat tak, abych neopakovala chvály, které na tebe holky pějí, takže snad jen... TLESKÁM!! Je to naprosto neskutečné a já prostě nemám slov. Celé jsem to přečetla dvakrát na jeden dech a myslím, že mě asi nikdy neomrzí. Ta povídka byla neuvěřitelně originální a já tě upřímně obdivuju, protože tolikrát popsat sex a hlavně pokaždé jinak. To vážně jen tak někdo nedokáže, takže klobouk dolů!

Přidat komentář:

Nick:

Text: