Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obluzená láskou 21

11.01.2010 (17:00) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6480×

Došli jsme až před dveře a já hypnotizovala místo, kde obvykle bývalo zaparkované Edwardovo auto.

„Dneska jsem tu tak nějak nalehko.“ Přiznal zdráhavě, když si uvědomil, co hledám.

„Což znamená?“ Nechala jsem větu nedořčenou.

„Což znamená, že se zřejmě trošku proletíme.“ Usmál se nervózně.

„Aha, jsi si jistý, že to je dobrý nápad,“ ptala jsem se trošku vyděšeně.

„Nic jiného nám nezbývá.“ Přistoupil ke mně a zadíval se mi do očí.

„To není pravda... já bych tu mohla počkat a ty bys zašel pro auto.“ Snažila jsem se mu vnuknout svou myšlenku.

„Nebuď taková padavka.“ Přitáhl si mě na své tělo.

„Nejsem, jen mi to nedělá dobře,“ kuňkla jsem.

„Zavřeš oči,“ šeptl.

„Bojím se,“ odmlouvala jsem.

„Víš, že nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Přemlouval mě a něžně mě přitom hladil po tváři.

„Vím,“ vydechla jsem poraženecky.

Hrdě se usmál na znamení svého opětovného vítězství.

„Vlez mi na záda,“ vypálil na jednou.

„Co... cože?“ Nebyla jsem schopna slova.

„No, na záda.“ Ukázal na vysvětlenou.

„Aha... no, jasně.“ Pochopila jsem konečně smysl jeho věty.

Mezitím, co jsem se mu snažila vyškrávat na hřbet, si něco mumlal. Bylo to ale tak nesrozumitelné, že jsem nic nepostřehla. Určitě mi to dělal schválně. Nějak se mi nedařilo, dostat se tam, kam jsem potřebovala, ale Edward mi jedním plynulým pohybem pomohl.

„Ehm... díky,“ řekla jsem vděčně.

„Nemáš zač, nemotorný človíčku,“ řekl zvesela.

„Dělám, že jsem to neslyšela,“ procedila jsem skrz zuby.

„Jsi připravena na svou životní jízdu?“ ptal se nebo spíš konstatoval pobaveně

„Myslím... myslím, že ne.“ Začala jsem asi znít hystericky.

„Tak se připoutej,“ řekl uličnicky.

„Není to vtipné, Edwarde.“ Dýchala jsem zhluboka.

„Tak jedeeeeem,“ zakvílel vybuzeně.

Jak vykřikl, taky udělal a my se řítili lesem. Okamžitě jsem musela zavřít oči. Jen představa mého oběda na Edwardově voňavé košili, mě přinutila tak učinit. Vítr mi šlehal do obličeje a vlasy spíš dobíhaly za mnou. Tiskla jsem se pevně k Edwardovi, jakoby mě měl každou chvíli upustit. Bála jsem se byť jen na malý okamžik pootevřít oči a dofala jsem v brzký konec této cesty.

„Jsme tady,“ šveholil svým andělským hlasem Edward.

„Uf... “ funěla jsem.

„Jsi v pořádku?“ Zněl starostlivě.

„Myslím, že ano... jen... jen potřebuju chvilku.“ Nadechovala jsem se zhluboka.

Mé tělo bylo jako v křeči a tak jsem se z Edwarda svalila jako z klouzačky a dopadla tak přímo na zadek.

„Propána Bello, není ti něco?“ Zkláněl se ke mně vyděšeně.

„Jsem v pořádku.“ Ujistila jsem ho a konečně se odvážila otevřít oči.

Tolik světla najednou, musela jsem je znovu přivřít. Přivykávala jsem okolnímu jasu. V Edwardových karamelových očích se zračila provinilost.

„Měl jsem doběhnout pro to auto,“ omlouval se mi kajícně.

„Jsem v pohodě.“ Přemohla jsem se a na důkaz svých slov pohotově vyskočila. Mé tělo ale bylo jiného názoru a chystalo se tak k opětovnému návratu na zem.

„To vidím.“ Mračil se, ale rychle mě zachytil.

„Ještě párkrát a zvyknu si,“ tišila jsem ho a užívala si jeho náruče, ač houpavý pohyb mi nedělal ani trošku dobře.

„Radši to nebudeme riskovat,“ říkal si teď už spíš pro sebe, ale já to moc dobře slyšela.

Nereagovala jsem tedy a nechala se jím odnést do vstupní haly jejich úžasného domu. Esme, která nás zřejmě slyšela přicházet, už stála u dveří. Zpozorovala jsem její zděšenou tvář.

„Propána Edwarde, co jsi to s ní provedl?“ ptala se zděšeně, ale já její úzkostné otázce nerozumněla. „Copak vypadám tak strašně?“ Myslela jsem si v duchu. Esmin nářek přilákal ostatní členy, kteří se zdržovali v domě nebo poblíž.

„To je gól Edwarde, teď vypadá víc jako upír než ty,“ vyhrkl pobaveně Emmett.

„Sklapni,“ okřikl ho naštvaně můj archanděl.

Prošel kolem Emmetta, na kterého zavrčel, protože zřejmě myslel na něco, co se Edwardovi moc nelíbilo a donesl mě do obyváku.

„Řekneš mi už konečně, co se stalo?“ Nenechala se odbýt vykolejená Esme.

„Běžel jsem sem s Bellou na zádech,“ řekl na vysvětlenou a rukou mě hladil po stehně.

„Ach tak,“ vydechla si úlevně. „Na to si časem zvykneš.“ Usmála se na mě mile, načež já ztěžka polkla.

„Doufám,“ špitla jsem.

„Nechceš třeba udělat polévku? Slyšela jsem, že vám lidem to pomáhá.“ Snažila se mi nějak pomoct.

„To by bylo skvělé,“ přitakala jsem, i když ve skutečnosti jsem na jídlo neměla ani pomyšlení.

„Dobře, zlatíčko.“ Usmála se zářivě a spěchala do kuchyně.

Edward mě stále konejšivě hladil po stehně, ale ve mně to vzbuzovalo úplně jiné pocity.

„Edwarde... mohl bys to přestat dělat?“ Prosil Jasper, stojící opodál, ukazujíc na Edwardovu ruku.

Edward se na mě pobaveně podíval a ruku vztáhl zpátky k sobě.

„Promiň,“ řekli jsme oba najednou, ale s tím rozdílem, že mé tváře začaly opět nabírat typickou červenou barvu.

„Teď už vypadá spíš jak z pohádky o Červené karkulce,“ odfrkl si pobaveně Emmett, který přihlížel celé situaci.

„Ztrať se,“ zavrčel Edward na Emmetta, ale toho už tahala pryč Rose.

„Díky.“ Naznačila jsem němě rty a ona mi poslala jeden úsměv.

„Už je Ti líp?“ ptal se mě provinile Edward.

„S tímhle se vůbec netrap, mám jen slabý žaludek.“ Pousmála jsem se nervózně a pohladila ho po tváři. Mou dlaň si tam přidržel a na moment přivřel oči.

„Už vypadáš líp,“ řekl mírně zvesela a zkoumavě sledoval můj obličej.

„Taky se tak cítím, ale nějak mě to všechno zmohlo, ráda bych si nachvilku odpočinula,“ pokukovala jsem po něm prosebně.

„Cokoliv budeš chtít,“ pronesl oddaně.

Zády se opřel o sedačku a mou hlavu, pod kterou dal ještě polštář, si položil do klína. Tělo mi přikryl dekou. Zavřela jsem oči a s příjemným pocitem hlazení po vlasech, jsem se pomalu ztrácela v myšlenkách

„Mám tu polívku,“ slyšela jsem po nějáké době a nevím, po jak dlouhé době to bylo, šepot Esme.

„Byla unavená, tak si nachvíli lehla, mám dojem, že usnula, nerad bych ji budil, ta cesta zřejmě nebyla dobrý nápad.“ Zaslechla jsem teď líbezný hlas Edwarda.

„Dobrá, až se vzbudí, tak jí to příhřeju,“ řekla mile.

„Ne, ne já jsem vzhůru,“ zvedla jsem hlavu z polštáře a zmateně se rozhlížela po okolí než jsem si uvědomila, že na neurčitou dobu je toto můj domov.

„Promiň nám srdičko, nechtěli jsme tě vzbudit.“ Pohladila mě Esme po vlasech.

„Já jen tak dřímala,“ uklidnila jsem ji a věnovala objema jeden milý úsměv.

„Udělala jsem ti tu polévku, ale jestli nemáš hlad, můžeš si ji sníst později.“ Informovala mě.

„Krásně to voní, dostala jsem na ni chuť,“ rozplývala jsem se.

„Snad ti bude chutnat,“ řekla Esme a se zářivým obličejem mi ji položila na stůl a odešla.

„Nemusíš to jíst,“ zašeptal vedle mě Edward.

„Co blázníš, cítíš tu krásnou vůni. Takovou polívku mi naposledy dělala máma,“ vyhrkla jsem a pustila se do jídla.

Musím uznat, že Esme byla výborná kuchařka, ač v této rodině nikdo její kulinářské umění neocení.

„Je to moc dobré,“ zavolala jsem na ni do kuchyně.

„Jsem ráda, že ti chutná,“ odpověděla mi s uspokojivým tónem v hlase.

„Odnesu talíř a ukáži ti tvůj pokoj,“ řekl, když jsem dojedla.

Přikývla jsem, ale moment. Můj pokoj? Já nebudu s Edwardem? Cože? Tohle mi nedělejte. Mé srdce začalo rychle tlouct a Edward se pohotově vrátil s vyděšeným výrazem.

„Co se děje?“ Zněl vylekaně.

„M... m... můj pokoj?“ vykoktala jsem.

„Tohle tě tak vylekalo?" ptal se s údivem. „Chtěl jsem říct, náš pokoj.“ Ospravedlnil se.

Ztěžka jsem vydechla.

„V domě plném úpírů tě děsí právě tohle?“ Poslouchal zkludňující se rytmus mého srdce.

„Jsem samé překvapení.“ Mrkla jsem na něj.

„Všímám si,“ odpověděl mi s neznámím podtextem.

-----------------------------------------------------------------------------------------

Snad se bude líbit i tato kapitola ;-)

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obluzená láskou 21: