Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obluzená láskou 35

28.01.2010 (08:45) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6414×

Budu si muset vyrobit ceduli s nápisem „NESAHAT“, i když myslím, že Edward by dělal pravý opak. S takovou tu sázku nikdy nevyhraju. Spíš mi příjde, jako bych se vsadila s Edwardem a on prozatím vede.

Rychle jsem se osprchovala a provedla zbytek své ranní očisty. Při otevření dveří jsem spatřila Edwardovo tělo, spokojeně ležící na posteli s rukama za hlavou a nohama kmitajícími přes pelest postele.

„Jaký byl lov?“ zeptala jsem se nenuceně, když jsem si konečně zklidněná přisedla k němu.

„Snesitelný,“ odpověděl prostě a posadil se naproti mě.

„Jak to myslíš?“ Chtěla jsem vědět.

„No, chyběla jsi mi.“ Sklopil zrak.

Přisunula jsem se k němu a slabě ho políbila na rty. Pousmál se a já mu svou dlaní přejela po tváři. Políbil mě na jejím hřbetu, přičemž vypadal tak oddaně a já si připadala jako v jiné době. V době, kdy teenageři nepodléhají své rebélii ale jsou tak zdvořilí. Edward se opravdu narodil do správného století. 

„Vypadáš zamyšleně.“ Poukázal na vrásku mezi mým obočím.

„Přemýšlím,“ přiznala jsem.

„Nad čím?“ Chtěl znát podrobnosti.

„Jaké to bylo před tím a jaké je to teď,“ řekla jsem, ač stále s myšlenkami jinde.

„Jak to myslíš před tím?“ Vyzvídal.

„No, když jsi se narodil ty, v tvé době.“ Pokusila jsem se objasnit.

„Ach tak, mám ty fotky, kdyby ses chtěla podívat.“ Pousmál se.

„Ano!“ Problesklo mi hlavou. Úplně jsem zapomněla, když si tehdy on prohlížel ty trapné obrázky, na kterých jsem byla bohužel vyobrazena já. Bohužel jsem se mu neubránila a on se tak mohl kochat mými baculatými tvářičkami a modely oblečení, do kterých mě soukala má ztřeštěná máma. 

„Bello? Zase jsi duchem jinde.“ Zasmál se.

„Promiň, samozřejmě, že chci vidět ty fotky,“ vyhrkla jsem.

„Tady.“ Podal mi pár obrazků.

„Ach,“ vydechla jsem, když se můj zrak zaměřil na jeden z nich.

Musel to byt na 100% Edward. Krásné husté vlasy a ten pohled. Stál tam se ženou, která ho držela za drobnou ručičku. To byla určitě jeho maminka. Oba se krásně usmívali. A i když byla fotka černobílá, na jejím půvabu to neubíralo. Edward měl na sobě podle tmavosti hnědé nebo černé kalhoty kalhoty, těsně pod kolena a pod nimi bílé punčocháčky. Košile v nich byla zastrčená a na ní kabátek s knoflíky. Vypadal tak, tak dechberouce. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Můžu s jistotou říci, že už tehdy bych se do něj zamilovala.

„Promiň, k té fotce ti toho moc nepovím, vlastně k žádné z těch fotek. Pamatuji si jen rodiče. Vybavuji si jejich tváře a jména ale z okamžíků zvěčněných na těchto malých fotkách, si nepamatuji nic,“ řekl mi s jistým podtónem v hlase. Nebyl bolestný spíš zahanbený.

„Mrzí mě to.“ Pevně jsem jej objala.

„Ne, to nemusí, mě spíš mrzí, že ti nemůžu vyprávět o svém dětství. Jsou to jen rozmazané šmouhy,“ povzdechl si.

„Kvůli mně se netrap, stačí mi ty fotky,“ uspokojila jsem ho a dala mu pusu na tvář.

Vetřela jsem se mu do klína a on mi kolem pasu omotal své paže. Bradu mi položil na rameno a díval se do mých rukou, které střídavě měnily fotky, zatímco já je fascinovaně pozorovala.

„Byl jsi tak úchvatný,“ vydechla jsem, když jsem si již po několikáté prohlížela těch šest fotek, které Edwardovi zbyly. 

„Díky, ale stejný názor mám já na tebe. Ukážeš mi ještě někdy nějáké fotky?“ ptal se.

„Ne, minule jsi vůbec nedával pozor. Skončili jsme úplně někde jinde.“ Začervenala jsem se trošku při té vzpomínce.

„Ty se červenáš.“ Pousmál se.

„Hmm... “ Otřepala jsem se a snažila se tak červeň ze svých líček dostat pryč.

Palcem mi jezdil po tváři, až mě to lechtalo a musela jsem se usmát.

„Jsi tak lidský,“ vydechla jsem.

„Snažím se.“ Usmál se nervózně.

„Jde ti to moc dobře,“ pochválila jsem jej a jeho dlaň si přitiskla na své líčko.

„Co je dnes za den?“ ptala jsem se s nadějí, ale spíš pro kontrolu.

„Neděle,“ odpověděl klidně.

„Ještě pět dní,“ zaúpěla jsem.

„Chceš slyšet dobrou zprávu?“ zeptal se tajemně.

„Ta by teď opravdu bodla,“ přikývla jsem.

„Emmett to na lovu málem vzdal.“ Usmál se šibalsky.

„Myslíš, vzdal jako vzdal?“ Cítila jsem v sobě najednou určitou naději.

„Hmm... ale jen málem,“ řekl důrazněji.

„I to je dobrá zpráva, třeba ho Rose zlomí,“ říkala jsem zapáleně spíš sama pro sebe.

„Moc bych se ale neradoval, Emmett chce totiž za každou cenu vyhrát,“ pronesl a tímto mi náladu trochu zkazil.

„Nevydrží to,“ snažila jsem si namluvit.

„Víš, že tohle není pěkné,“ káral mě jen tak po očku.

„Ale je,“ rozesmála jsem a vrhla se na něj.

Má bránice vibrovala a já prostě najednou svůj smích nemohla utišit. Nekontrolovatelně jsem se smála a Edwarda tím možná i děsila. No, tvářil se tak. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, nic zase tak vtipného jsem neřekla.

„Děsíš mě.“ Snažil se překřičet můj záchvat.

„Promiň, jsem v pohodě,“ řekla jsem už vážně ale občas ještě smíchem uprskla.

„Co tě tak rozesmálo?“ ptal se mě nevěřícně.

„Vůbec netuším, asi to byl nějáký nával hormonů,“ řekla jsem už trošku uklidněně.

„Jediné, co dělá štastným mě, je to, když vidím, že jsi šťastná ty,“ šeptl.

„Nemusím se smát, abych byla šťastná. Jsem šťastná, kdykoli jsem s tebou. Je pro mě bolestnější nevidět tebe, než svou maminku,“ políbila jsem ho na krk.

„To by se Reneé nelíbilo.“ Zasmál se.

„A proto jí to nebudeme říkat,“ vysvětlovala jsem jako malému dítěti.

Škola probíhala docela klidně. Nic zvláštního se nedělo. Díky Carlisleovi, který mi napsal lekářské doporučení, abych se nenamáhala, mám s tělocvikem na další tři týdny útrum. Jistě chápete mou upřímnou radost. Ne, že bych neměla ráda pohyb ale má tělesná koordinace mi toho moc dělat nedovoluje. Trenér Clapp se sice tvářil podezřívavě, když jsem mu omluvenku nesla podepsanou právě Edwardovým otcem ale nic nenamítal.

Mám podezření, že si mé pády a úrazy natáčí na skrytou kameru a večer je sleduje s miskou popcornu a kolou v ruce. Už mu asi chybí nové záběry.

Byla středa odpoledne a s Edwardem nám konečně skončila výuka. Poslední hodinu jsme sice neměli společnou, ale Edward přesto čekal u mé učebny, i když byla na opačné straně a v jiné budově, než ta jeho.

„Můžeme jet?“ zeptal se se zářivým úsměvem. Byl až nepřiměřeně veselý.

„Děje se něco?“ Vyzvídala jsem s menšími obavami.

„To poznáš sama.“ Ohromoval mě svými lesklými zuby.

„Mám se bát?“ Chtěla jsem vědět. 

„To rozhodně ne.“ Uklidnil mě.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Je tu další díl a já Vám děkuji za komentáře k tomu minulému, protože jsem jich tolik a tak lichotivé nečekala, takže děkuji ;-). SS

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obluzená láskou 35: