Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obluzená láskou 40

02.02.2010 (21:15) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6503×

„Ehm, nechci rušit.“ Zasmál se Emmett a sedl si vedle nás.

„Tak neruš!“ zasupěla Bella a nenechala se odtrhnout od mého krku.

„Už jste viděli ten dokument o lidech, co jí živé šváby, červy a jinou havěť?“ zablýskalo se mu v očích.

Bella mě přestala líbat a sesula se na gauč za doprovodu Emmettova huronského smíchu.

 „Kdy že to jedeme?“ ptala se s nadějí v hlase.

„Tak za tři hodiny,“ odpověděl jsem, jakmile jsem se podíval na své hodinky.

Když jsem ta slova vyslovil, uvědomil jsem si jejich pravdivost. Nervozitou se mi začalo svírat hrdlo. Tohle byl pro mě dosud nepoznaný pocit. Co když mě opravdu odmítne? Chápal bych to, je přeci tak mladá, ale s její povahou by to bylo těžší. Určitě by si to vyčítala a náš vztah by už nebyl jako dřív. Začaly mnou proudit zmatené a nerozhodné pocity.

Přemýšlel jsem nejspíš příliš dlouho, protože jsem zaslechl tiché chrápání Belly. Byly to jen občasné zvuky, ale docela mě pobavily. Pokojně mi ležela v klíně, nad čím jsem se blaženě pousmál.

V Emmettově mysli se začaly formulovat nové směšné přezdívky pro Bells. Zavrčel jsem na něj, ale ne příliš nahlas, abych Bellu neprobudil. Můj anděl se jen nepokojně ošil, ale vypadala, že stále spí.

Na to jak tvrdila, že opravdu není unavená a včetně jejího divadla, spala poměrně dlouho. Měl jsem v plánu vyjet okolo dvou hodin a teď už byly pomalu tři. Neměl jsem ale to srdce ji budit a pokud přijedeme o hodinu nebo dvě později, nic se přeci nestane.

Esme mezitím Belle udělala nějáký oběd. Věci už byly naložené v kufru, ať se zbytečně nezdržujeme. Tedy, příšerně to smrdělo, ale copak jsem jí to mohl říct? No, radši počkám na reakci Belly, ale pro jistotu jsem ani nechtěl vědět, co to Esme kuchtila.

„Já usnula?“ ptala se Bella zmateně, když konečně otevřela oči.

„Vypadá to tak,“ zasmál jsem se.

„Propána, měli jsme vyjet hned po obědě, kolik je hodin?“ začala zmatkovat.

„Klid. Jestli vyjedeme o hodinu dřív nebo později, na tom nesejde,“ tišil jsem ji.

„Kolik je teda hodin?“ Snažila se o klidný tón, ovšem tu stopu hysteričnosti nezakryla.

„Něco po třetí,“ odpověděl jsem klidně.

„Cože?“ vyjekla a zprudka vyskočila.

„Bello,“ řekl jsem káravě, ale ona mě vůbec nevnímala, jen si pro sebe něco lamentovala a ani jsem tomu nerozumněl. Nevěnovala mi žádnout pozornost, tak jsem si ji musel nějak získat.

Nic lepšího, než ji políbit, mě nenapadlo.

Přitiskl jsem si ji na sebe, silně přirazil své rty k jejím a počal ji líbat. Poznal jsem okamžitě, že mě konečně bere na vědomí, protože její rty silně dotíraly na mé.

„Už mě vnímáš?“ ptal jsem se důrazně.

„Jo,“ přikývla.

„Není to žádná tragédie, rozumíš. Prostě se najíš a pak můžeme vyjet,“ objasnil jsem jí.

„Ale měl jsi to tak naplánované,“ řekla lítostivě.

„Mé plány se momentálně mění každou minutou,“ řekl jsem spíš pro sebe s narážkou na sňatek.

Svraštila obočí a nechápavě na mě pohlédla. Všiml jsem si, jak krčí nos a vnímá vůni chystaného jídla.

„Esme ti něco uvařila.“ Nekonkretizoval jsem a ani jsem nechtěl vědět, co to je, protože pro můj nos to moc vábné nebylo.

„Úžasně to voní,“ rozplývala se.

Tohle bylo asi to jediné, co nás opravdu odlišovalo – jídelníček.

„Běž se najíst,“ pobídl jsem ji. Dlouho nečekala a vydala se do kuchyně, odkud se linula, pro ni, tak úžasná vůně.

„Je mi trapné se pořád opakovat, ale vážně to úchvatně voní,“ řekla Bella zdráhavě, když došla za Esme do kuchyně.

„Makarony se sýrem,“ objasnila mi tak Esme ten záhadný zápach – sýr.

„Posaď se drahoušku, hned ti naberu,“ pokynula Belle.

Když jsem ji tak pozoroval, vypadalo to, že jí to moc chutná. Až bude upír, na tohle už nesáhne. Co to říkám? Nechci, aby byla upír. Nehci pro ni takový život. Plný lítosti a utrpení. Už kvůli tomu doufám, že dnes večer řekne ne.

Všechno to do sebe naházela překvapivě rychle, až jsem se divil, kam to mizí, byla tak štíhlá.

„Jen se ještě převleču.“ Prosvištěla kolem mě a vyběhla po schodech nahoru, směrem k našemu pokoji.

„Vůbec se nemusíš bát, vím, že řekne ano,“ přistoupila ke mně Esme.

„Začínám si myslet, že by bylo lepší, kdyby odpověděla pravý opak,“ svěřil jsem se jí, se svými nově příchozími myšlenkami.

„O tom ani neuvažuj, Edwarde Cullene!“ pohrozila mi Alice, která se tu zjevila jako duch.

„Proč mi neřekneš, co jsi viděla?“ Ta malá potvora mě opravdu štve.

„Takhle chutná nervozita, bráško,“ zasmála se.

„Opravdu mi lezeš na nervy, víš to?“ říkal jsem nabručeně.

„Je to skvělý pocit,“ zasmála se znovu.

„Trávíš moc času s Emmettem a Jasperem,“ konstatoval jsem suše.

„Nechte toho vy dva,“ okřikla nás pobavená Esme.

„Promiň, mami,“ řekli jsme dvojhlasně a kajícně, ale přitom nám koutky cukaly smíchem.

„Už jsem.“ Přiřítila se Bella z pokoje.

Všichni tři jsme na ni pohlédli a ona se zmateně rozhlížela kolem sebe.

„Děje se něco?" ptala se.

„Ne,“ vyhrkl jsem nervózně.

„Užijte si to,“ zašvitořila Alice a Bellu objala.

„Buďtě opatrní,“ strachovala se Esme.

„Budeme,“ ubezpečil jsem ji.

„Kdyby tě moc provokoval, stačí zavolat,“ obrátila se Esme na Bellu.

„Dám si tě na seznam rychlého vytáčení,“ usmála se Bella.

„Nezlobte!“ zavolal na nás ještě Emmett, když jsme vycházeli ze dveří.

Čekal jsem, že zrovna on si nějákou poznámku neodpustí. Raději jsem to nekomentoval a postrčil Bellu směrem k autu. Kdyby se s Emmettem začala přít, jen by mu tím udělala radost.

„Kam vlastně jedeme?“ vyzvídala Bella, sotva jsme se kousek vzdálili od domu.

„Bude se ti tam líbit,“ vyhýbal jsem se přímé odpovědi.

„Nepovíš mi to, viď?“ konstatovala.

Jako už dneska tolikrát jsem ji odpověděl: „Nech se překvapit.“

Jen si povzdechla a dívala se ze svého okínka na ubíhající krajinu. Jeli jsme zhruba tři hodiny do Kanady. Bella si opřela hlavu o mé rameno a prsty mi přejížděla po ruce. Bylo to až přespříliš příjemné. Stačil jeden takovýto dotek a já ho cítil až hluboko v těle.

„Jsme v Kanadě?“ ptala se překvapeně.

„Už to není daleko,“ pousmál jsem se a věnoval jí polibek na čelo.

Bylo kolem půl sedmé, když jsme se konečně lesem dostali na to správné místo. Stál tam malý domek. Možná srub nebo chata. Těžko říct, jak byste to nazvali. Byla už tma, takže Bella svým průměrným zrakem viděla jen chabé obrysy. Zaparkoval jsem a v zápětí jí otevíral dveře spolujezdce. Jakmile jsme se přiblížili na pět metrů k domu, rozsvítilo se světlo, reagující na pohyb a ozářilo tak slabě dům.

„Páni, je to krásné,“ vydechla.

----------------------------------------------------------------------------------------

Další dílek je tu, tak ať se líbí. Nevím jestlo zítra něco přibyde, ale budu se snažit. Jinak, v další kapitole se konečně dostanu k hlavní části, ale tam bude nejspíš až ve čtvrtek. Doufám. SS

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obluzená láskou 40: