Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obluzená láskou 49

16.02.2010 (12:15) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6157×

„Vstávej, lenochu!“ probouzel mě vtíravý hlas Alice.

„Co se děje?“ ptala jsem se rozmrzele.

„Škola,“ řekla prostě.

„Kolik je hodin?“ zamručela jsem.

„Bude sedm,“ odpověděla.

„Nech mě ještě spát,“ kňučela jsem jako malá.

„Bello, okamžitě vstaň z té postele!“ zaburácela svým pisklavým hláskem.

„Kde je Edward?“ ptala jsem se.

„Ten je dole a má zákaz sem chodit! On tě nezachrání!“ řekla vítězně.

"Hmmm, co kdybych šla do koupelny, tam se zamkla a natáhla se na rohožku?" problesklo mi hlavou.

„O tom ani neuvažuj!“ ozvalo se těsně u mého ucha.

„Ty budeš moje smrt, Alice!“ řekla jsem trošku zděšeně.

„A to doslova, pokud už nevstaneš!“ nepřestávala lamentovat.

„Vůbec nechápu, o co ti jde!“ konstatovala jsem nevěřícně a ještě rozespalá se pomalu loudala po schodech do kuchyně. 

Jakmile jsem se dostala k poslednímu schodu, stál u mě Edward a objímal mě.

„Promiň, lásko, Alice mi nedovolila být u tebe,“ omlouval se.

„Proč?“ chtěla jsem vědět.

„Prý bych ti nedovolil jít do školy,“ políbil mě do vlasů.

„A nedovolil?“ ptala jsem se.

„Ne,“ zakroutil s úsměvem hlavou.

„A nedovolíš?“ ptala jsem se na přítomnost.

„Do školy půjdeš, i kdybys nechtěla,“ slyšela jsem za zády Alicin hlas.

„Co jí je potom?“ fňukla jsem Edwardovi nasupeně do košile.

„Je naštvaná, žes ji včera odbyla a užívala si se mnou,“ objasnil mi situaci s úsměvem.

„Nejsi náhodou v přechodu, Alice?“ houkla jsem na ni, když se usadila u televize.

„Pche,“ odfrkla si a dívala se do neznáma.

Nasnídala jsem se a v pokoji se oblékla. Potom jsem se s Edwardem a ostatními vydala do školy. Celý týden probíhal velice klidně, i když na vstávání do školy si asi nikdy nezvyknu. Jediné, co mě pro tentokrát uklidňovalo, bylo, že další týden máme jarní prázdniny. Už jsem se nemohla dočkat.

Bohužel se můj plán o lenošení v Edwardové náruči nekonal, protože Alice byla jako posedlá naší svatbou. Přestože jsem počet zúčastněných zredukovala na pouhých jedenáct, užívala si veškeré přípravy.

„Já na své svatbě nechci harfisty!“ hádala jsem se s ní právě o výběru hudby.

„Ale je to přeci tak vkusné!“ obhajovala se.

„Radši bych piano,“ šeptla jsem.

„Jako byste byli propojeni pupeční šňůrou!“ povzdechla si skepticky.

„Díky, Alice,“ usmála jsem se vděčně.

Poté, co si škrtla harfisty, svatební altán, zpívající děti a opravdu nemalé porce jídla, vypadal její seznam přijatelněji.

„Co šaty?“ zdráhala jsem se zeptat, protože jsem si dokázala představit, jak moc honosné budou.

„Chtěla bys je vidět?“ ptala se s jiskřičkami v očích.

„Koupila jsi šaty, aniž bys věděla, jestli se mi budou líbit?“ ptala jsem se udiveně.

„Jak...? No jasně, ty abys něco nevěděla dopředu,“ zaškaredila jsem se.

„Pojď se mnou,“ táhla mě za ruku k ní do pokoje.

Zavřela za námi dveře a sykla na mě, „ne abys něco říkala Edwardovi.“

„Jako by to nevěděl,“ řekla jsem ironicky.

„Neví,“ zasmála se.

„Možná si to neuvědomuješ, ale tvůj bratr umí číst mysl,“ pronesla jsem skepticky.

„To ano, ale já zase začala číst Shakespearovy dramata v korejštině a věř mi, že nejjednodušší to není,“ usmála se vítězně.

Na tohle mi došla slova. Alice vlezla do skříně s oblečením, kde bych si klidně mohla zařídit skromný pokoj a vytáhla krásné bílé svatební šaty.

Položila je na postel a já na ně zírala s otevřenou pusou. Byly tak panensky čistě bílé a působily velice něžně.

Přejela jsem po nich dlaní a na omak byly sametově jemné. Ze spodu trochu nabírané, ale opravdu jen krapet. Byly bez rukávů a můj dekolt bude taky odhalený. Na spodní části šatů byly přišity průhledné závoje. Vypadaly neuvěřitelně líbezně, až jsem si začínala myslet, že se ke mně vůbec nehodí.

„Jsou krásné,“ podařilo se mi vydechnout.

„Já vím,“ zatrilkovala Alice samolibě. 

Když jsem se na ně tak dívala, živě jsem si dokázala představit, jak v nich sestupuji k Edwardovi a před zraky své rodiny mu říkám ano.

„Nechceš si je vyzkoušet?“ zeptala se nadějně.

„Alice, já nevím,“ zdráhala jsem se trošku.

„Notak, potřebuji vidět, jak ti budou sedět. Víš, jestli ti náhodou nebudou těsné,“ zasmála se a já ji spražila pohledem.

„Velmi vtipné, Alice.“

„Co ti to udělá? Jen je zkus a pak až ve svatební den,“ mrkla na mě.

„Dobře,“ přitakala jsem poraženecky.

Alice ze mě začala svlékat oblečení, až jsem se nestačila divit.

„Naděláš víc nepořádku, než Edward,“ musela jsem se zasmát, když ve spěchu natrhla mé tričko a z jejího hrdla se ozvalo tiché zasyčení.

„Zvládnu se obléct sama,“ řekla jsem skepticky, když se mě snažila navléct do šatů.

„Než by ses rozhoupala, byl by večer,“ zaklela a šaty už zapínala na zádech.

Chvíli se na mě dívala a potěšeně se usmívala.

„Chceš se na sebe podívat?“ ptala se pyšně.

„Co bych měla...“ dopověděla jsem právě, když jsem se otočila k zrcadlu, „ vidět?“

Jako bych to snad ani nebyla já. Vypadala jsem tak... tak jinak. Tak, řekla bych, dospěle.

„Ty šaty jsou opravdu nádherné,“ podařilo se mi vyrazit.

„Ne, Bello, to ty jsi nádherná,“ opravila mě a já se jí vrhla do náruče.

„Vím, že na tebe nejsem často moc příjemná, ale víš, že tě mám moc ráda,“ šeptala jsem dojatě.

„Vím,“ přisvědčila svým pisklavým hláskem a z mých očí se vykutálela jedna neposedná slza.

„Přeci bys nebrečela, měkoto,“ snažila se o odlehčení situace.

„Jsem jenom člověk,“ bránila jsem se.

„Ne na dlouho,“ pousmála se.

„To je pravda,“ zasnila jsem se při té představě.

Pak jsem se vrátila ke svatbě a uvědomila si, že nemám družičku. Co by to bylo za svatbu, kdyby se přede mnou po koberečku neprošla nafintěná Alice. Ovšem, o žádných šatech pro sebe se nezmínila.

„Alice?“ ptala jsem se.

„Ano?“ otočila se na mě.

„Co na sobě budeš mít ty?“ vyzvídala jsem.

„Něco si seženu,“ odvětila.

„Moje hlavní družička na sobě nemůže mít jen tak něco,“ řekla jsem jakoby opovržlivě.

„Hlavní družička?“ vyjekla.

„A co sis myslela?“ ptala jsem se udiveně. 

„Tak co bys řekla na tyhle?“ Začala mi ukazovat šaty a já si povzdechla. Tohle jsem jí asi neměla říkat, protože tu dnes zřejmě přenocuju. Vůbec jsem ji nevnímala a jen se mě tak ze zdvořilosti ptala na mé názory.

Celý tento stereotypní týden utekl poměrně rychle.

"Alice, už ani nevím jak Edward vypadá,“ skučela jsem páteční odpoledne. „Celý týden plánujeme svatbu, u které ještě nemáme ani datum a navíc si nepamatuju téměř nic, o čem jsme se tady bavily.“

„Jsi hrozná, Bello, člověk se přeci vdává jen jednou,“ stěžovala si.

„Povíme si za pár let,“ zasmála jsem se.

„Hmmm, máš pravdu, ještě budu zařizovat spoustu tvých svateb,“ zasnila se.

„Tak to už bys mě mohla propustit,“ udělala jsem na ni psí oči s prosíkem.

„Děláš, jako bych tě tu držela násilím,“ pronesla dotčeně.

„Neříkám, že násilím, ale zamykat jsi opravdu nemusela,“ koukla jsem ke dveřím.

„No jo, promiň,“ přitakala a podala mi klíč.

„Děkuju, Alice,“ řekla jsem zdvořile a pohotově se hrnula ke dveřím.

„Ale byla to zábava, ne?“ ptala se nadějně.

„To víš, že byla,“ ujistila jsem ji, ale ve skutečnosti jsem byla jednou nohou z pokoje.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obluzená láskou 49: