Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obluzená láskou 55

24.02.2010 (16:30) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6466×

„Co se děje?“ ptal jsem se Charlieho v kuchyni, ale jeho myšlenky mluvily za vše.

„Edwarde, víš, že tě beru jako syna od chvíle, co váš vztah s Bellou začal být vážnější,“ odmlčel se.

„Ano,“ přitakal jsem trošku váhavě. Tohle jsem opravdu netušil.

„A tak ti chci říct, z čisté lásky k Belle, pokud jí někdy ublížíš, najdu si tě a budou to nejhorší minuty tvého života,“ řekl vážně, ale usmíval se.

„Charlie, nemám v úmyslu Belle nějak...“ nenechal mě domluvit.

„S tím samozřejmě počítám, jen říkám, co se stane pokud.“ Poplácal mě po rameni a s úsměvem na tváři odešel.

Nechal mě tam jen tak stát a jsem si jist, že kdybych byl člověk, vylekal by mě, ale vzhledem k tomu, že jsem už nějáký ten pátek upír, přišla mi jeho slova spíše směšná. Při představě Charlieho, který do mě pálí jednu kulku za druhou a ty se stále odrážejí, jsem se musel pousmát.

„Je čas, Edwarde.“ Přišel za mnou Carlisle.

Nervózně jsem se podíval na kuchyňské hodiny a uvědomil si, že za necelou hodinu ze mě bude ženatý muž. Rozešel jsem se tedy ven za Carlisleem a zkoprněle nasedl do auta.

„Ale copak, Edwarde, snad by ses nebál?“ šťoural do mě Emmett.

„Nech ho!“ okřikl ho Jasper. „Koukni jak je bledý. Nechceš trochu vody, Edwarde?“ zasmál se a Emm se k němu pohotově přidal. Ve zpětném zrcátku jsem viděl úcul Charlieho.

„Vtipné. Zatímco já si budu užívat svatební cestu, vy budete uklízet celý dům. A těch tretek, které Alice všude rozvěsila.“ Vrátil jsem jim vítězně a oběma sklaplo.

„Nechte toho.“ Nasedl Carlisle do auta a rozjeli jsme se směrem k naší vile a za mou sladkou Bellou. Ach bože, jak moc mi chyběla její tvář, její rty a doteky, její úsměv. Byla to neskutečně dlouhá doba, která měla konečně zkončit.

„Za okamžik tady budou,“ slyšel jsem vtíravou mysl Alice.

„Konečně,“ vydechl můj anděl.

Zahleděl jsem se hlouběji do myšlenek své malé sestří elfky a viděl všechnu Bellinu nedočkavost a vztekání.

"Taky po mně toužila stejně jako já po ní," pomyslel jsem si blaženě.

Ta malá potvora si ale dávala obrovský pozor, aby nemyslela na žádné situace, ve kterých by Bella byla jako nevěsta. Neměl jsem možnost vidět její svatevní šaty. Stačil by mi jen kratičký záblesk a má představa Belly v nich by byla velice živá.

„Ty se moc neraduj a běž pěkně nahoru. Edward tě smí vidět poprvé, až k němu budeš kráčet uličkou,“ vyhrkla na mou lásku. Jak si jen dovoluje, být na ni tak drzá.

Pomalu jsme dojížděli k domu a já chtěl pouze vyskočit z auta a rozběhnout se k ní. Sevřít ji v náruči. Zulíbat ty krásné tvářičky a krvavě rudé rty. 

Místo toho se v mé těsné blízkosti drželi Jasper s Emmettem a náramně se bavili.

„Vůbec nechápu, proč to děláte?“ řekl jsem nakvašeně.

„Je to jen pro tvé dobro,“ usmáli se a blýskli zuby.

„Tak to nevím v jakém směru,“ zasupěl jsem.

„Oba jste nadržení, až to hezké není. Ještě byste svou náruživostí mohli vylekat hosty,“ rozesmál se v tuhle chvíli huronsky Emmett a já měl chuť mu jednu natáhnout. Až bude po všem, tak si tohle se svými bratry pořádně vyřídím.

Jakmile jsme se dostali do domu, všechny z dívčího osazenstva se na nás sesypaly, všechny až na mou Bellu. Věděl jsem, že ji Alice zavřela v pokoji, jako princeznu do nejvyšší komnaty, ale stále jsem těkal pohledem po místnostech a doufal jsem, že se z poza rohu vynoří. Nestalo se tak.

„Moc ti to sluší, Edwarde,“ šeptla dojatě Esme, když mě objímala.

„Díky, mami. Ty vypadáš úžasné.“ Složil jsem jí poklonu a ona se pousmála.

„Měl byste jít za Bellou, Charlie, za okamžik to vše začne a myslím, že je značně nervózní,“ slyšel jsem hlas Alice, který směřoval k mému budoucímu tchánovi.

Hodil jsem po ní nasupený pohled. Taky jsem nervózní, ale jsem si jist, že by ze mě veškerá nervozita opadla, kdybych mohl alespoň na okamžik spatřit svou Bellu.

Dostal jsem se dál do domu a mezi tím, co se ostatní vítali a bavili, zaposlouchal jsem se do ostaních zvuků v domě. V kuchyni kapala voda, někdo zakopnul o schod a pak to přišlo. To, co jsem ve skutečnosti hledal, jsem teď slyšel tak jasně. Bylo to Bellino srdce, které uhánělo jako splašené. Skoro jsem se bál, že má infarkt. 

„Je... je Edward tam dole?“ zaslechl jsem konečně ten líbezný hlas, který zněl však roztřeseně.

„Ano,“ odpověděl jí prostě Charlie a Bellino srdce silně poskočilo.

Měl jsem nutkání jít za ní nahoru, pohladit ji a ubezpečit o své lásce, ale nemohl jsem. Kdybych se tak rozhodl, Alice by to jistě okamžitě věděla a Emmett s Jasperem by mi v tom hned zabránili.

„Už je čas!“ přicupitala ke mně Alice.

„Moment, kdo nás vlastně bude oddávat?“ Došlo mi teď.

„No, to je taky takové malé překvapení. Víš, že otec Carlislea byl tak trochu duchovní, no a Carlisle má taky licenci,“ usmála se zářivě.

„Bude nás oddávat Carlisle?“ podařilo se mi ze sebe dostat.

„Něco se ti nelíbí?“ Objevil se náhle zmiňovaný vedle mě.

„Ne, to ne, jen mě to zaskočilo,“ přiznal jsem se. 

„Tak nezdržujte, nebo tam Bella zachvíli omdlí,“ vyjela na nás Alice.

Při téhle představě jsem se neudržel a zavrčel na svou sestřičku.

„Bože klid, někdy jsi opravdu úděsný, asi se Belly zeptám, jestli si to náhodou nerozmyslela,“ dodala, když utíkala nahoru po schodech.

Znovu jsem zavrčel, ale dostalo se mi pouze tichého smíchu.

Esme a Reneé se posadily vedle sebe, zatímco Emmett a Jasper stáli trošku ze šikma. Jak jsem pochopil, před nimi bych měl stát já. Možná jsem mohl mít i lepší svědky. Carlisle se postavil na místo oddávajícího a Rose se k mému překvapení posadila k pianu.

„Budeš hrát?“ ptal jsem se své sestry překvapeně.

„Ano,“ usmála se a já jí úsměv oplatil.

Všechny ty roky jsme si vzájemně lezli na nervy, ale teď jakoby se něco změnilo.

„Díky,“ šeptnul jsem němě, ale z jejího úsměvu bylo znát, že mě slyšela velice dobře.

Došel jsem tedy taky na své místo a Rose spustila klasickou svatební melodii, která teď hrála jen pro Bellu a mě.

Alice se rychle přiřítila ze schodů. Vzala si košík, ve kterém byly plátky růží a při pomalém kroku je pohazovala do uličky, až se dostala ke mně a postavila se po mé levici.

„Dneska máš napilno,“ artikulovaly mé rty téměř neviditelně.

Přestal jsem vnímat její hlas, protože ze shora ke mně doléhal hlas úplně jiný. 

„Nepusť mě,“ zaslechl jsem zoufalý sten Belly.

„Nepustím,“ ujišťoval ji Charlie a v mých uších zněly silně zvuky podpadků, dopadající na schody.

Se zatajeným dechem jsem čekal, kdy se zpoza rohu vynoří bělostná pokožka Bells. S každým schodem ke mně víc a víc dopadal tlukot jejího srdce, které uhánělo jako šílené.

Náhle pro mě nastalo krátké ticho a pak se Bella, zaklesnutá do Charlieho rámě, vynořila. Všichni se dívali na ně a má čelist krapet poklesla. Jestli jsem ji před tím nazýval andělem, tak v tento moment vypadala jako dokonalá bohyně. Šaty se jí od trupu trochu rozšiřovaly a obnažená ramena a dekolt mě neskutečně lákaly. Radostně a zoufale se usmívala. Z jejich pohybů bylo znát, že se snaží zrychlit tempo a být co nejdříve u mě, ale Charlie ji trochu brzdil. Okamžik těkala pohledem po místnosti, ale pak se opět zaklesla do mých zlatavých očí. Lehce se začervenala, čímž mě dokonale vyvedla z míry a já chtěl vědět, na co myslí.

Přišlo mi to jako nekonečná chvíle, kdy jsem musel přemáhat své pudy a zůstat stát na místě, dokud mi Charlie nepředá Bellinu dlaň do mé. Už nás od sebe dělil necelý metr a Charlie tak učinil ono významné gesto. Pevně jsem sevřel Bellinu dlaň a blaženě se usmál. V této chvíli už není cesty zpět. Nikdo mi nyní mou Bellu nevezme. Za okamžik bude jen a jen má.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obluzená láskou 55: