Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obluzená láskou 58

01.03.2010 (16:30) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7430×

„Dobrý den, dáte si něco k jídlu?“ ptala se letuška, která kolem nás právě procházela.

„Bello?“ naznačil jsem jí, aby si vybrala.

„Hmmm, zkusím ho nalákat dozadu, určitě si dá říct!“ křičel na mě její vtíravý hlas.

„Jedny hranolky,“ řekla Bella.

Letuška jí je beze stopy úcty podala a stále tupě hleděla na mě. „A Vám, pane?“ ptala se, jakoby čekala, že si snad budu přát ji.

„Mně nic, díky,“ přitáhl jsem si Bellu těsně k sobě a letuška nakvašeně odešla.

„Proč jsi byl tak odměřený?“ ptala se mě nevěřícně a strkala si jednu hranolku do úst.

„Promiň, ale její myšlenky nebyly nejslušnější,“ podíval jsem se na ni omluvně.

„Aha,“ zamyslela se a pustila se do zbytku hranolek.

„Máš tu trochu kečupu,“ poukázal jsem na místo její tváře a ona se honem začala otírat.

„Dobrý?“ ptala se.

„Mmm, ještě ne úplně,“ políbil jsem ji na již čisté místo.

„Takže říkáš, že teď už to je v pořádku?“ zasmála se.

„Musel jsem se ujistit,“ opáčil jsem na oko vážně.

Potěšeně si opřela hlavu o mé rameno a zavřela víčka.

„Jak dlouho poletíme?“ zamumlala.

„Šest hodin minimálně,“ pohladil jsem ji po paži.

„A kolik je hodin teď?“ chtěla vědět.

„Dvanáct v noci,“ šeptl jsem.

„Aha... no, asi si nachvíli zdřímnu,“ hlesla.

„Spinkej, krásko,“ políbil jsem ji na čelo.

„Hmm...“ zamručela.

Žasnul jsem, jak rychle dokáže usnout. V jednu chvíli je čilá, ale za okamžik o sobě neví.

Na Bellině sedadle ležela položená taška, ze které až příliš lákavě čouhala mně neznámá kniha. Lehce jsem se naklonil a vytáhl ji. „Na větrné hůrce“ oznamoval mi titul obálky. Moc dobře si pamatuji, když jsem z ní Belle prvně četl. Její tváře měly ještě dětské, zakulacené rysy, avšak tak rychle dospěla.

„Kolik je hodin?“ šeptala, když se k ránu probudila.

„Bude šest,“ usmál jsem se na ni. Koukala jako rozespalé štěně. „Letadlo mělo nějáké problémy, takže budeme mít menší zpoždění, ale nejpozději do osmi bychom měli být na letišti,“ ubezpečil jsem ji.

„A pak?“ vyzvídala dál.

„Pak pojedeme asi dvě hodinky autem a chvíli motorovým člunem,“ usmál jsem se.

„Člunem?“ ptala se nevěřícně.

„A poté strávíme krásné dva týdny jen a jen spolu,“ zasnil jsem se při té představě.

„Takže tím člunem... pojedeme na nějáký ostrov?“ snažila se vyzvědět a roztomile těkala očima sem a tam.

Proč ji dál trápit. Jakmile se dostaneme na letiště, pozná kde jsme a s její chytrostí si při typování ostrovů vzpomene právě na ten náš. 

„Ano,“ přitakal jsem.

„Na ostrov jménem...“ Naklonila se ke mně.

Usmál jsem se a políbil ji jemně na rty, jenomže mě převládla náhlá touha a do polibku jsem se vžil nejspíš až příliš. Zvedl jsem opěrku sedadla, která nás od sebe dělila a snažil se Bellu přitáhnout k sobě. K mé potěše se nebránila a líbala mě se stejnou vervou, jako já ji. Zřejmě bychom v tomhle pokračovali až do konce letu, kdyby mi Bella nezačala náruživě rozepínat košili.

„Jsme v letadle,“ šeptnul jsem své roztoužené lásce.

„Já vím,“ řekla zoufale a tvář si opřela v místě mého krku.

Zhluboka oddechovala a její srdce uhánělo kosmickou rychlostí. Líbal jsem ji na čelo a hladil po paži.

„Tohle mi vůbec nepomáhá,“ vydechla.

Smířlivě se na mě podívala a pak se posadila zpět na své místo.

„Dnešní noc bude nejspíš divoká,“ zasmál jsem se.

„Pekelně divoká,“ řekla odhodlaně a ďábelsky se usmívala.

V letištní hale jsme chvíli čekali na naše zavazadla, abychom se mohli vydat k zamluvenému autu.

„Takže Řecko,“ řekla překvapeně Bella.

„Nejsi šťastná?“ ptal jsem se, soudě podle jejího výrazu.

„Blázníš? Jsem nadšená. Jen...“ nedopověděla.

„Co se děje? Nemůžu tě udělat šťastnou, když nevím, co se děje,“ řekl jsem zoufale.

„No, víš, je to Řecko, v Řecku obvykle svítí slunce a ty se na slunci tak trochu třpytíš,“ konstatovala nervózně.

„Tohle tě trápí?“ smál jsem se. „Naše soukromá vědma předpověděla přívětivé počasí pro nás oba. Teplo bude stále a slunce se bude střídat se zataženou oblohou,“ řekl jsem vítězně.

„Potom není co řešit,“ objala mě radostně.

Auto bylo s kouřovými skly. Dnes mělo být sice zataženo, ale nikdy nevíte, co se může stát a lidé by se zřejmě divili, kdyby kolem nich projíždělo auto s třpytícím se řidičem.

Během necelých dvou hodin jsme se dostali do přístavu a odtud si vypůjčili motorový člun a než jsme dojeli na ostrov, byly skoro čtyři hodiny odpoledne. 

Loďku jsem přivázal k molu a pomohl Belle na nohy. Nesledovala kam šlape, ale pouze zrakem provrtávala dům a okolní přírodu.

„Tohle je teď naše?“ poukázala na všechno kolem.

„Dva týdny relaxace a vzájemné blízkosti,“ zašeptal jsem jí těsně u ucha a mírně se zatřásla.

„Nikdo jiný kromě ná tu není?“ ujišťovala se.

„Ne,“ řekl jsem šibalsky.

„Je to tak nádherné,“ řekla rozkolísaně.

„Co se děje?“ ptal jsem se honem, když se její oči nepřirozeně zaleskly.

„Jen jsem dojatá,“ šeptla a pevně mě objala kolem pasu.

„Jsi trdlo,“ políbil jsem ji do vlasů.

Stáli jsme tam takhle už minimálně pět minut a Bella se stále k ničemu neměla. Ještě chvíli a přirosteme společně k molu. Chytil jem její nohy pod koleny a rychle je podtrhl, takže si teď pohodlně hověla v mé náruči. 

„Co to děláš?“ ptala se a líbala mě na krku.

„Jsi má žena, musím tě přeci přenést pře práh domu,“ řekl jsem vážně, ale sladce jsem se na svého anděla usmíval.

Tašky zůstaly vyloženy na molu. Nebál jsem se, že by nám je někdo mohl ukrást, protože v nejbližším okolí nikdo jiný není.

Došli jsme blíž k domku a na zápraží se houpala síť, díky které mi naskočil dokonalý obraz nás dvou, společně v ní ležících.

Vstoupil jsem do domu, s Bellou v náruči a zářívě se díval na její jiskřivá očka. Tento domek nebyl tak honosný jako naše vila ve Forks, měl však své osobité kouzlo. Byl vymalován, pro Bellu zřejmě příjemnějšími teplými barvami a i pro mě to byla změna. Otáčel jsem se dokola, aby se Bella mohla rozhlédnout po prostorách domu.

„Terasa, obývací pokoj, kuchyň se spoustou jídla,“ dělal jsem Belle soukromou prohlídku.

„A nahoře?“ optala se nedočkavě.

Vyšli jsme pomalu schody a já jí ukázal dvě místnosti. Jedna byla úžasná ložnice s překrásně velkou postelí a celý tento komplex byl propojen s koupelnou, opravdu velice prostornou.

„Co je ve druhém pokoji?“ vyzvídala.

„Podíváme se,“ usmál jsem se.

„Tak to vypadá, že se tady bude moci nastěhovat jeden z nás, kdybychom se pohádali,“ zasmál jsem se, protože to byl téměř stejný pokoj, jako předešlý.

„Tak to tu můžeš rovnou zůstat,“ vyskočila na své nohy.

„Co? Proč?“ ptal jsem se nechápavě.

„To máš za to, že jsi mi nechtěl říct, kam jedeme,“ zasmála se a utíkala do vedlejšího pokoje.

„Bello!“ houkl jsem na ni a okamžitě se rozběhl do pokoje, kam se mi právě ta malá mrška ukryla.

Chtěla se schovat do koupelny, ale než se k ní dostala, mé ruce ji svalily na postel a tělem jsem ji přilehl. Tvářila se zmateně, ale pak se na mě blaženě usmála. 

„Kdybychom byli oba upíři, byl by to vyrovnaný souboj,“ špitla.

„Vydrž,“ usmál jsem se. „Dej mi ještě tyto dva týdny, prosím. Potřebuji si zapamatovat tlukot tvého srdce, jeho pravidelné intervaly,“ políbil jsem její tváře.

„Potřebuju sprchu,“ vrátila mi polibek. „Sama,“ dodala, jakmile zahlédla můj ďábelský pohled.

„Chvilka pro člověka?“ konstatoval jsem v otázce. 

„Chvilka pro člověka,“ přitakala.

„Přinesu mezi tím tašky,“ postavil jsem se poraženecky.

„Nemohl bys mi tu nejmenší strčit do koupelny?“ zeptala se s nadějí.

„Jaká bude odměna?“ opřel jsem se o futra.

„Po celou dobu, co se budu sprchovat, budu myslet jen na tebe,“ šeptla a zkousla si spodní ret.

Jsem si jist, že zavrčení, které se mi vydralo z hrudi musela slyšet i za zavřenými dveřmi koupelny, které za sebou přibouchla dřív, než jsem stihl jakkoli zareagovat.

Tašky jsem najednou nanosil do domu a postavil je bokem do našeho pokoje. Voda tekla a s hlasitým čvachtáním dopadala na dno sprchového koutu. Slabě jsem pootevřel dveře a s úmyslem položit na podlahu Bellou požadovanou tašku, chtěl odejít.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obluzená láskou 58: