Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obluzená láskou 65

14.03.2010 (15:00) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6883×

„Asi bude lepší, když se pro jednou půjdu vysprchovat sama,“ přikývla a na tvář mi vtiskla drobný motýlí polibek.

„Půjdu se podívat, co ti Esme připravila, ale příště se už vyšachovat nenechám,“ řekl jsem na oko vážně, ale s úsměvem.

„Příště tě do té sprchy sama vtáhnu,“ ujistila mě.

„Beru tě za slovo,“ chytal jsem se honem jejich vět.

Poté jsme se rozdělili a zatímco já zamířil pomalým krokem do kuchyně, Bella zapadla do koupelny.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravil mě Carlisle, který se právě vrátil z nemocnice.

„Ahoj, Carlisle,“ oplatil jsem s úsměvem.

„Jak jste se měli?“ vyzvídal okamžitě.

„Jako na svatební cestě,“ zasmál jsem se.

„Chápu,“ mrknul na mě.

„Má Bella hlad? Neměla jsem co dělat, tak jsem upekla lazaně, ale nikdo z vás mi neřekne, zda jsou jedlé, takže je na někom musím vyzkoušet.“ Vyřítila se Esme z kuchyně.

„Myslím, že jeden plech nebude stačit,“ zařertoval jsem, ale Esme se toho pohotově chytla.

„Můžu udělat další, ale bude to chvíli trvat,“ přemýšlela nahlas.

„Mami, to byl pouze vtip,“ objal jsem ji.

„Aha, takže myslíš, že to bude stačit?“ ptala se nedůvěřivě.

„Bella není natahovací,“ pronesl jsem skepticky. 

„Ale tak dlouho nejedla,“ strachovala se.

„Víš co, až Bella přijde dolů, zeptej se jí radši sama,“ vyřešil jsem tuto situaci jednoduše.

„My o vlku,“ usmála se zařívě, „a vlk za dveřmi,“ dokončila.

„Bells, zlatíčko, udělala jsem ti lazaně, ale nevím, zda to bude stačit?“ vyhrkla máma okamžitě na Bellu.

„Kolik jsi toho udělala?“ zeptala se Bella, jejiž vůně mě okamžitě udeřila do nosu.

Tak sladká a líbezná, včetně mokrých pramínků vlasů, které jí spadávaly do obličeje.

„Jeden pekáč,“ odpověděla Esme.

Bella se zprvu trochu zakuckala, ale poté Esme odpověděla. „Jsem si jistá, že jeden pekáč bude příliš,“ vydechla překvapeně.

„Nevím, Edward říkal, že máš velký hlad,“ bránila se.

„To je pravda, ale přeci nesním dva pekáče?“ řekla v otázce zhrozeně.

„Přestaňme tlachat a pojď se konečně najíst,“ nahodila Esme aktuální téma, neboť Belle silně zakručelo v břiše.

Nikterak se nevzpínala Esminu rozhodnutí a poslušně za ní doťapkala až do kuchyně, kde už jí byla nabírána jedna porce.

„Nech si chutnat,“ řekla Esme s úsměvem a vytratila se.

„Tvrdil si Esme, že bych snad snědla celý pekáč?“ zeptala se zděšeně.

„Ne,“ ohradil jsem se a cítil její úlevu. „Řekl jsem, že máš hlad alespoň na dva,“ rozesmál jsem se huronsky.

„Kdo z nás je tu větší dítě?“ zakroutila nevěřícně hlavou.

„Odpověď přeci znáš,“ usmál jsem se.

„Pravda, přeci po tobě nemůžu chtít, aby ses sám přiznal,“ řekla skepticky.

„Dneska půjdeme všichni na lov!!!“ vběhla do kuchyně rozradostněná Alice.

„Tak si to užijte,“ obrátil jsem se na ni.

„Řekla jsem všichni, Edwarde,“ pronesla kousavě.

„Opravdu si myslíš, že tu nechám Bellu samotnou?“ ptal jsem se nechápavě a koukl na svou manželku, přežvykující kousek lazaní. 

„Edwarde, Bella si stejně zase lehne a nebude vůbec použitelná. Navíc, nic se jí nestane,“ poklepala si na spánky.

„Jen běž,“ řekla s plnou pusou, zrádkyně jedna.

Teď pro mě nastalo těžké rozhodování. Na lovu jsem už nějákou dobu nebyl a začínám být hladový. Jen při pomyšlení na pumu, do které bych se mohl zakousnout, se mi sbíhaly sliny, ale představa samotné Belly v tak velkém domě se mi opravdu příčila.

„Nic se mi nestane.“ Přišla ke mně, když vycítila mou nerozhodnost.

Konejšivě mě pohladila po tváři a zadívala se do mých černajících se očí.

„Nelíbí se mi to,“ šeptl jsem.

„Máte přeci Alici.“ Mrkla na mou sestru, stojící opodál.

„Budeš opatrná, slib mi to,“ nutil jsem ji k nemožnému.

„Budu opatrná,“ přitakala.

„Dobře,“ políbil jsem ji na čelo.

„Kdy vyrážíme?“ ptal jsem se.

„Okamžitě,“ zatrilkovala.

Nemá cenu se nějak stavět proti Alici. Na to jak je malá, je opravdu k nevydržení.

„Budu spěchat.“ Neodolal jsem a hladově se vrhl na Belliny rty.

Zprvu byla překvapená, ale pak se do polibku vžila se s tejným nasazením jako já. Asi až po dvou vteřínách jsem si uvědomil, že už to nejsou Belliny rty, které se snažím líbat. Emmett mě táhnul pryč a já nastavoval ústa prázdnému místu.

Otevřel jsem oči a uviděl ještě stejně překvapenou tvář Belly. Když jsem němě naznačil rty „miluji tě,“, blaženě se usmála a já se mohl nechat klidně vtáhnout Emmettem pryč do auta.

Samozřejmě, že jsem zůstal sám a napospas Jasperovi a Emmovi a celou cestu jsem poslouchal jejich uštěpačné poznámky.

Při jejich: „A jaká je Bella v posteli?“ Jsem silně zavrčel. Tady už hoši přestřelili.

Zbytek cesty jsem se s nimi nebavil a je taky po chvíli přestalo bavit, mluvit na mě jako do dubu, takže se uskromnili na konverzaci ve dvou.

„Kde to jsme?“ ptal jsem se znuzeně, jakmile jsem se dostal z auta. Vzduch v něm začínal být stísněný.

„V Kanadských lesích,“ odpověděla Alice. 

„Hmmm, jako bychom nemohli zajet ještě dál. Opravdu paráda!“ pomyslel jsem si.

Zbytek rodiny se o něčem bavil a mě opravdu nezájimalo, o čem tak zapáleně diskutují. Jeli jsme tu přeci za lovem, takže tu nemíním dělat nic jiného.

Zavětřil jsem a do nosu mi okamžitě uhodila sladká vůně pumy. Ach, jak se mi začaly sbíhat sliny. Z druhé strany se však ke mně dostala jiná vůně. O něco hrubější, ale okamžitě jsem rozpoznal Emmettovu pochoutku – grizly. 

Přesto, že všechny buňky mého těla toužily po krvi pumy, rozběhl jsem se ve směru grizlyho. Pokud jsem se nemýlil, pumy se tu potulovaly minimálně tři, kdežto grizlyho jsem vypozoroval pouze jednoho. Ptáte se proč to dělám? Chci ho vyfouknout Emmettovi, za jeho stupidní poznámku předtím v autě.

Rozběhl jsem se za vůní pulzující krve a přestal naprosto myslet na okolní děj. Zakousl jsem se medvědovi do krku a mé ostré zuby projeli pásem kůže a šlach. Červená lepkavá tekutina začala okamžitě proudit do mého těla a já měl co dělat, abych vše pochytal. 

Cítil jsem se naprosto plný po „dopití“ svého obědu, ale stále jsem neměl dost. Foukal silný vítr a tak se ke mně opět dostala vůně mé původní pochoutky. Na nic jsem nečekal a vydal se tentokrát za pumou. Musela mě vycítit, protože jsem okamžitě zaslechl, jak rychle utíká pryč. Já byl však rychlejší a už od začátku neměla šanci. Mé zuby opět svým ostřím zajely do puminy kůže a já cítil neskutečné uspokojení a požitek z tohoto okamžiku.

„Proč jsi to udělal?“ vřískal na mě Emmett, když jsem se opět připojil ke své rodině.

„Netuším, o čem to mluvíš,“ dělal jsem nechápavého.

„Moc dobře víš, že tu je jen jeden grizly... musel jsi ho ulovit?“ obořil se na mě.

„Promiň Emmette, nemohl jsem si pomoct,“ řekl jsem s poťouchlým úsměvem.

„To určitě, když nemusíš, nelovíš nic jiného než pumy,“ vyhrkl nakvašeně.

„Změna je život, Emmette,“ zasmál jsem se svému bratrovi. 

Emmett mě trucovně a dotčeně sledoval, jako bych mu ukradl oblíbenou hračku, i když jídlo pro něj je jistá forma hry, ale to je Rosalie taky. Musel jsem se zasmát svým myšlenkám.

„Bella...“ vyslovila náhle Alice jméno mé ženy.

„Co se děje?“ ptal jsem se okamžitě a třásl s drobným tělem své sestry.

„Já... já nevím. Nevidím ji,“ řekla zmateně.

„Věděl jsem, že nemám jezdit!!!“ vykřikl jsem zoufale a zlomeně.

„Co se s ní děje? Proč Alice Bellu nedokáže vidět? Můj bože, proč?“ Honily se mi hlavou spletité myšlenky.

„Musím za ní!“ vyhrkl jsem.

„Vem si auto!“ cpala mi Alice klíčky do rukou.

„Blázníš, jeli jsme sem alespoň tři hodiny, když poběžím, budu tam rychleji,“ řekl jsem a aniž bych čekal na jejich reakci, rozběhl jsem se pryč z lesa. 

„Proč jen jsem nedal na svůj instinkt a nezůstal doma s Bellou. Vždycky se něco stane. Vždycky se něco stane, když zůstane jen okamžik sama. Jestli o ni přijdu, nepřežiju to. Údájně jsme nesmrtelní, ale v této chvíli jsem přišel na věc, která i nás upíry spolehlivě zabije, a to sic ztráta milovaného člověka.“

Utíkal jsem jako snad nejrychleji ve svém životě. Ani pořádně nevím, jestli běžím správným směrem. Bože, co když běžím na úplně jinou stranu? Ne. Uf. 

Cedule s nápisem „Vítejte v Port Angeles,“ mě z mého rozjímání vytrhla a já ještě přidal.

Jako bych běžel svůj poslední životní závod. Nezpomalil jsem, ani když už jsem byl těsně u domu. Rozrazil jsem vstupní dveře a jako torpédo vyběhl až do naší ložnice. Snad jsem čekal všechno – Bellino bezvládné tělo ležící na posteli, či snad krev všude kolem ní. Myslel jsem i na to, že by tam Bella vůbec nemusela být, že ji někdo unesl, ale pohled, který se mi naskytl jsem opravdu nečekal.

Copak je tohle možné? Myslel jsem, že bude mrtvá a čeká mě tohle.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obluzená láskou 65: