Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obluzená láskou 69

18.03.2010 (19:30) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6029×

Do pokoje jsem se dostal právě ve chvíli, kdy se Bells začala na posteli ošívat a šátrat rukou po mé polovině. Zavřel jsem za sebou neslyšně dveře a koukal se, jak se pomalounku probouzí. Když si uvědomila, že už vedle ní neležím, s děsem vytřeštila oči a na posteli se napřímila do sedu. Okamžik se rozkoukávala po pokoji, až nakonec její zrak padl právě na místo, kde jsem stál já.

„Dobré ráno,“ popřál jsem své téměř upírce.

„Dobré ráno,“ zabalila se do deky a přicupitala ke mně.

„Kdepak jsi se mi toulal?“ Pevně mě objala kolem pasu. 

„Jen jsem šel přivítat rodinu,“ vysvětlil jsem.

No, ono slůvko „přivítat“ je tady trošku zavádějící, ale nemusím zacházet, do pro ni nepodstatných, podrobností.

 „Už se vrátili?“ opatala se.

„Ano,“ přikývl jsem na souhlas.

„Měla bych je jít nejspíš taky pozdravit,“ zamyslela se.

„Ale nejprve se obleč, mohl bych totiž začít žárlit,“ usmál jsem se. 

„Vůbec nic se mi nechce dělat, nejraději bych zbytek dne strávila s tebou a tady,“ kuňkla.

„To není problém,“ dušoval jsem se.

„Edwarde,“ pronesla lehce káravým hlasem.

„Byl to jen chabý pokus,“ obhajoval jsem svou snahu.

„Opravdu chabý,“ řekla uznale.

„Jediný rok,“ zašeptal jsem jí prosebně do ouška.

„Edwarde,“ pohladila mou tvář. „Copak by se tím něco změnilo? Za rok by jsi mě žádal ještě o jeden a já bych podlehla tvým krásným topazovým očím, ale než se naděju, bude ze mě důchodkyně s vrásčitým obličejem,“ otřepala se.

Nic jsem neříkal, protože jsem si uvědomil, jak moc dobře přečteného mě má.

„Půjdu si dát sprchu a pak příjdu za vámi dolů,“ usmála se, když vytušila, že ze mě nic kloudného nevypadne.

„Dobře,“ přitakal jsem a přitáhl si její tvář k té své.

„Víš, že tě miluji,“ slabě jsem políbil její spodní ret.

„Ne tak jako já tebe,“ usmála se.

„To je diskutabilní,“ zakroutil jsem hlavou.

„Ano a budeme na to mít celou věčnost,“ zašvitořila a zmizela v koupelně.

Chvíli jsem vyčkával v pokoji, dokud mě z přemýšlení neprobudil Bellin něžný hlásek, zpívající mně neznámou píseň. Z jejich úst zněla ta melodická slova tak sladce. Nikdy se mi nesvěřila, že umí zpívat. Podfukářka jedna. Po zbytek věčnosti bude ona zpívat mně a ne já jí. To si spolu ještě vyřídíme.

„Bude mít Bella hlad?“ ptala se mě Esme, jakmile jsem sešel dolů.

Trošku jsem se zamyslel nad množstvím kalorií, které musela během noci spálit a nakonec jsem přikývl.

„Jen se osprchuje a příjde,“ řekl jsem Esme, která začala okamžitě připravovat Belle snídani. Na ni jsem ani nepomyslel. Komu bude chystat všechny ty recepty, která si zaškrtla v kuchařce? Možná bych mohl Bells přesvědčit tím, že nás Esme začne nakonec krmit lidským jídlem.

„Brrrrrr,“ otřepal jsem se.

„Edwarde?“ promluvila z poza rohu zdráhavě má sestra.

„Hmmm,“ zamručel jsem nevrle.

„Víš, myslím, že by sis měl zajít na lov. Už jen z vize kterou jsem měla, jsem dostávala žízeň,“ přiznala se stydlivě.

Zahleděl jsem se do očí Alice. Byl to upřímný pohled, ze kterého jsem okamžitě poznal, že mluví pravdu. Okamžik jsem bojoval se svým vnitřním já, ale nakonec jsem se umoudřil a poslechl ji. 

Měl jsem v plánu si vychutnat poslední minuty s Bells jako člověkem, ale pokud bych ji mohl později ohrozit? Za takovou cenu mi to nestojí.

„Řekni Belle, že budu zpátky co nejdřív,“ nakázal jsem Alici.

„Řeknu,“ přitakala.

Vyběhl jsem ven a okamžik přemýšlel, zda byly vůbec dveře otevřené. No, žádné sklo se nesypalo, takže by mělo být vše v pořádku. Esme by zřejmě nebyla nadšená, kdybych začal devastovat náš domov, velice si na něm zakládá.

Zaběhl jsem si do lesů, jen pět kilometrů od našeho domu. Chtěl jsem při běhu slyšet tlukot Bellina srdce. Jako by mi udávalo tempo, kterým jsem uháněl na svou snídani. Jakmile jsem se však dostal do těsné blízkosti dvou vydatně vypadajícíh pum, vše okolo jsem vypustil. 

Nejprve jsem skočil na první a pohotově ji celou vysál. Lahodný pocit. Druhá puma se krapet vzpínala, ale mým ostrým zubům nemohla uniknout. Krev byla lepkavá, ale velice snadno se dostávala dál do mého jícnu a žaludku. Konečně jsem se cítil sytý a v odrazu hladiny menšího rybníčku jsem spatřil své karamelově zlaté oči.

„Snad jsem si aspoň trošku pomohl,“ pomyslel jsem si.

Cesta zpět byla pohodová, ale čím blíže jsem byl k domu, tím více jsem začal pociťovat silnou nervozitu. Trému, jako bych měl vystoupit před plným sálem lidí a neznal bych text. Jako při našem prvním polibku, při kterém jsem netušil, zda Belle neubližuji. Jako při našem prvním společném milování, kdy jsem musel stále sledovat výraz její tváře. Uvědomil jsem si však, že všechny tyto věci jsem zvládl, aniž bych Belle více či méně ublížil, a to mi dodalo odvahu.

Je mi jasné, že pít Bellinu krev není to samé, jako laskat ty sladké rty, ale aspoň jsem se odpíchl od jistého záchytného bodu.

Ach, jak sladká má kráska byla, když seděla u stolku, rozhlížela se kolem sebe a přežvykovala kousek... něčeho. Okamžik jsem ji pozoroval přes sklo a musel se připitoměle usmívat. Když mě spatřila, stojícího za dveřmi, rtíky se jí taky zkroutily do stejně připotomělého úsměvu.

Chvíli jsme se na sebe dívali, tak oddaně a tak láskyplně, ale déle jsem to nemohl vydržet a prostě se za Bells musel vydat.

„Ahoj,“ zašeptala, když jsem se posadil na stoličku vedle ní.

„Ahoj,“ hypnotizoval jsem ji pohledem.

„Jak bylo na lovu?“ optala se nenuceně.

„Fajn,“ odpověděl jsem prostě.

„Doufám, že jsi nenatropil moc nepořádku,“ zasmála se.

„Jsem přeci slušně vychovaný,“ odporoval jsem a přitáhl si ji blíž ke svému boku.

„Všichni se chovají, jako bych snad měla mít těžkou nemoc,“ postěžovala si s hlavou opřenou o mé rameno.

„Snaží se ti to jen usnadnit,“ vysvětlil jsem jí a políbil na čelo.

„Hmmmm,“ zamručela.

„Notak, Bells, buď hodná,“ usmál jsem se.

„To se lehko říká, ale těžko činí,“ povzdechla si.

„Bavíme se teď o stejných věcech?“ zamyslel jsem se na okamžik.

„Víš, už mám zase spoustu energie,“ přejela dlaní po mé košili. 

Okamžitě jsem pochopil, kam tímto směřuje. Copak je opravdu nezdolatelná? Je jako Mt. Everest – přežijí jen nejsilnější.

„To by ale znamenalo odložení přeměny,“ řekl jsem rázně.

„V tom případě to vydržím,“ zakývala odhodlaně hlavou.

„Jsi si jistá,“ políbil jsem Bells na šiji a samozřejmě, že se otřásla.

„Mmmm,“ zapředla.

Pokračoval jsem v líbání dál, dokud jsem se nedostal k linii její čelisti a pořádně jsem si musel vychutnat údery jejího srdce, které mi dávaly jasně najevo, jak moc rozrušená je.

„Přesto, že to je moc příjemné... svůj názor nezměním,“ řekla hrdě a odhodlaně na mě koukla.

„Tušil jsem to,“ přisvědčil jsem popravdě. „Takže, kdy máš v plánu se stát monstrem?“ optal jsem se pro jistotu.

„Ráda bych to měla co nejdříve za sebou,“ hodila po mně očkem.

„Což znamená...“ vytáhl jsem to na konci do otázky.

„Že bychom se možná měli přesunout jinam,“ šeptla.

„Takže... už?“ ptal jsem se se stopou děsu v hlase.

„Pokud nemáš nic proti?“ pozvedla obočí. 

No, z fleku bych jí tu mohl vyjmenovat spoustu důvodů, proč nechci, aby se stala upírem, proč se štítím udělat jí něco tak... tak strašného, ale jeden jediný důvod, kvůli kterému jsem byl ochoten toto všechno podstoupit, mluvil za vše. Život s Bells navěky, co víc si přát.

„Dobrá,“ přitakal jsem tedy konečně a pevně sevřel její dlaň v té své.

„Jsem tu víc nervózní já nebo ty?“ pozvedla ke mně svou tvář.

„Snad poprvé v životě musím říct „nevím“, “ zasmál jsem se.

Když jsme došli ke schodům, všichni se kolem nás shromáždili. Připadal jsem si, jako by čekali, že snad někdo z nás dvou něco řekne, ale myslím, že toho se nedočkají, avšak jsem se opět pojednou v životě spletl.

„Chtěla bych vám něco říct,“ vysoukala ze sebe nervózně Bella.

Carlisle jí pokynul hlavou a snad tak dodal odvahu.

„Víte, nejlepší věc v mém životě bylo to, že jsem vás potkala. Zamilovala jsem se do Edwarda a jistým způsobem jsem se zamilovala do každého z Vás a je pro mě opravdu neskutečné uvěřit, že jste ochotni mě přijmout natrvalo do své rodiny. Děkuju,“ rozplakala se náhle.

„Notak, zlatíčko, přeci bys nebrečela,“ spěchala k mému andělu rychle Esme.

PS: Netuším, proč mi opět blbnou mezery mezi větami na začátku kapitoly.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obluzená láskou 69: