Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obluzená láskou 70

21.03.2010 (08:00) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6494×

„Víte, nejlepší věc v mém životě bylo to, že jsem vás potkala. Zamilovala jsem se do Edwarda a jistým způsobem jsem se zamilovala do každého z vás a je pro mě opravdu neskutečné uvěřit, že jste ochotni mě přijmout natrvalo do své rodiny. Děkuju,“ rozplakala se náhle. 

„Notak, zlatíčko, přeci bys nebrečela,“ spěchala k mému andělu rychle Esme.

„Jsem jen dojatá,“ žbleptla Bella.

„Co jen bude dělat, když bude dojatá jako upír???“ smál se huronsky Emmett.

„Díky,“ řekla Bella ironicky.

„No... Tak se asi uvidíme za tři dny,“ zamyslela se.

„My budeme ti upíři, stojící kolem tvé postele,“ zašvitořila Alice. 

„Měli bychom si dát nějáké znamení, abych vás poznala,“ pronesla Bell na oko vážně, ale usmívala se.

 
Nečekal jsem na reakci své rodiny, potutelné úsměvy mi stačily a vzal jsem si Bells do náruče. Naposledy si ji jako člověka nesu do ložnice. Naposledy na pár let, kdy je slabší než já. Když jsem Belle podtrhl nohy, nezklamala mě a vyjekla: „Edwarde,“.

Slyšel jsem chychotání své rodiny a nesl si Bells do pokoje. Když jsem ji položil na postel, tázavě na mě pohlédla. 

„Kde budou ostatní?“ ptala se. 

„Copak mi nevěříš?“ dělal jsem zděšeného. 

„To ne!!! Jen... Je to taková anomálie, však víš,“ pousmála se nervózně. 

„Carlisle s Emmettem stojí pro případ za dveřmi,“ posmutněl jsem jen při představě, že bych se snad neudržel. 

„Myslím, že je klidně můžeme poslat pryč,“ dodala mi odvahu a prsty přejela po mé tváři. 

„Děkuji, ale přeci jen bych to neriskoval,“ pousmál jsem se. 

„Je to jen na tobě,“ špitla a uvelebila se na posteli. 

Přilehl jsem na ni a začal slabě líbat její rty a krk. Ztěžka dýchala a srdce, ach ano, to krásné a silné srdce naposledy mohutně dunělo. 

„Takhle probíhají všechny přeměny?“ zalapala po dechu. 

„Ne, jen ta tvá,“ políbil jsem její šíji. 

„Musíš mít vždy něco extra?“ zasténala. 

„Jen ti to zpříjemňuji,“ usmál jsem se. 

„Aha, tak to promiň, ale až se budeš chystat mě kousnout, dej mi vědět, nerada bych to propásla,“ řekla ironicky. 

„Ach, Bells,“ zabědoval jsem a konečně se od ní odtáhl.

„Viď že nedovolíš, abych někomu ublížila?“ ptala se a na prst si namotávala pramínek těch krásných kaštanových vlasů. 

„Nedovolím,“ slíbil jsem.

Zhluboka se nadechla a hodila po mně zářivým úsměvem. Je vážně možné, aby byla takhle nadšená nebo se z ní za těch pár dní stala hodně dobrá herečka? No, druhá varianta je opravdu nepravděpodobná.

„Připravena?“ ptal jsem se. 

„Ano,“ vydechla se zavřenými víčky.

Sklonil jsem svou tvář k jejímu hebkému krku a naposledy jej polaskal. Tepna, která se mohutně vzdouvala mě přímo vybízela, abych se zakousl. Ještě párkrát jsem přes ní přejel jazykem a Bella se vždy slabě zatřásla, možná už byla připravena na bolest.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem.

„Miluji tě,“ šeptla stejně jako já, ba snad ještě tišeji. 

Přidržel jsem si Bellu za hruď a zuby pronikl skrze kůži na jejím krku. Vykřikla. Bylo to jiné, než sát zvíře. Bellina pokožka byla stokrát jemnější, a tak se mé zuby k přísunu krve dostaly velmi snadno. Bella se vzpínala, ale já pokračoval v sání té nadpozemsky lahodné tekutiny. Bylo to jako droga – nešlo přestat. V duchu jsem si říkal: „Teď!!! Přestaň!!!“, ale nic se nedělo. Nedokázal jsem se ovládat.

„Ach bože, to je lahoda!“ honilo se mi hlavou, ale pak jsem zpomalil.

„Je to přeci Bella. Má manželka. Má láska. Mé všechno. Nemohu ji ztratit jen kvůli chvilkové slabosti. To... To přeci nejde!“ křičela má mysl. 

Odhodlal jsem se. Přesto, že to bylo neskutečně silné a převyšující část mé osoby chtěla pokračovat v sání Belliny krve a nikdy nepřestat, ovládl jsem se a s krvavými zuby se od Bells odtáhl. Na krku měla dvě drobné ranky – jediné stopy.

Na mém rameni se objevila cizí dlaň. S leknutím jsem ucuknul a pohlédl do tváře Carlislea.

„Co jsem to jen udělal?“ poukázal jsem na Bellino se cukající tělo, zatím ale nekřičela, jen vydávala podivné zvuky. 

„Udělal jsi to správně, synu, našel jsi vůli,“ řekl mi konejšivě otec.

„Ne!“ vykřikla náhle Bells a já sebou leknutím trhl.

Zmítala se na posteli a já nemohl nic dělat.

„Promiň mi. Promiň,“ šeptal jsem, sedíce těsně u ní a kýval se ze strany na stranu.

„Edwarde, byla to její volba,“ oslovil mě Carlisle.

„Jenomže špatná,“ zaúpěl jsem.

„Oheň!“ vykřikl opět Bellin žalostný hlas.

„Ach bože!“ naříkal jsem snad i za ní.

Začaly se mi navracet vzpomínky nad vlastní přeměnou. Neskutečně silná bolest, která zasáhla celé mé tělo během pár minut a já měl pocit, že snad umřu, že už nemůžu zažít nic horšího, ale to, co se dělo o pár hodin později, bylo to nejhorší utrpení, jaké jsem měl kdy možnost prožít. To samé jsem teď způsobil Belle.

„Kreténe!“ nadával jsem si.

„Edwarde!!!“ zasupěla zdrchaně.

„Jsem tady, lásko. Jsem tady,“ šeptal jsem jí do ouška.

Vím, že mě slyší. První hodiny jsem vnímal vše kolem sebe, ale mluvit, pokud jsem tedy nechtěl křičet, bylo opravdu obtížné.

„To... Bolí,“ vydralo se jí z hrdla, ale pak opět semkla pevně rty k sobě.

Už se to nedalo vrátit zpátky, jediná možnost, jak ji zbavit bolesti, by byla její smrt a to se mi příčilo ještě víc.

„Omlouvám se, omlouvám!!!“ naříkal jsem těsně vedle její tváře.

Neřekla nic. Čekal jsem aspoň nesrozumitelnou nadávku, ale ta mlčenlivost byla snad ještě horší. Víčka měla křečovitě semknutá a na posteli slabě nadskakovala. 

Pokud jsem si myslel, že toto bylo nejhorší utrpení, které snad mohu prožít, velice jsem se mýlil. Bella nepřetržitě sténala celý den a noc, ale druhý den nastalo pravé peklo.

Už naprosto nevnímala. Včera alespoň slabě reagovala na můj hlas či doteky a omluvy, ale dnes byla naprosto ponořená do bolesti, která ji zžírala až do morku kostí.

Přál jsem si být na jejím místě. Vzít tu bolest za ni. Ležet tam, kde teď leží ona a převzít všechnu zodpovědnost, ale nemohl jsem. NEMOHL!!!

„Carlisle, tohle nejde!“ zabědoval jsem zlomeně.

Bál jsem se Belly jakkoli dotknout, či jen slabě promluvit. Mám strach, že mě bude nenávidět za to, co jsem byl schopen jí způsobit. Dostatečně jsem ji nevaroval.

„Edwarde, zbývá už jen něco málo přes den. Bella to zvládne,“ snažil se mě konejšit.

„Copak nevidíš jak trpí?“ zakřičel jsem zřejmě až příliš nahlas.

Celá rodina přiběhla do ložnice a pátravě mě pozorovala.

„Edwarde,“ zkusila to něžně Esme, ale já ji v samém počátku zastavil zvednutím dlaně. 

„Edwarde,“ promluvila rázně Rose a nenechala se zastavit. „Všichni víme, jak trpíš i my trpíme. Copak si myslíš, že s náma Bellin křik a vzliky nic nedělají? Chceme utéct. Schovat se před utrpením, které jsme si prožili a nemáme chuť jej prožívat znovu, ale jsme tu a s tebou jako tvá opora, jako tvá rodina, tak buď tak laskav a vzchop se! Bella potřebuje oporu a ne ukňučeného upíra!“ Dokončila svůj proslov Rosalie a totálně mi vyrazila dech.

Tupě jsem jí zíral do očí a nezmohl se na jediné slovo.

„Tak už se probuď! Je to tvá žena!!!“ zanaříkala zoufale.

Konečně jsem se vzpamatoval a aniž bych Rosalii řekl jediné slovo, vrátil jsem se zpět ke svíjející se Belle a chytil její cukající se dlaň.

„Miluji tě,“ sklonil jsem se k její tváři a políbil ji na orosené čelo.

„Mi – miluji tě,“ zaslechl jsem zpětnou reakci.

„Ach,“ zaplesalo mé mrtvé srdce.

Ale moment. Její rty se nepohly. Co se to děje? Dělá si snad někdo ze mě legraci? Tohle vážně není vtipné. Zmateně jsem se otočil na zbytek své rodiny, která se momentálně bavila spolu.

„Kdo to byl? Tohle vážně nebylo směšné,“ káral jsem ženské osazenstvo.

„O čem to mluvíš, zlatíčko?“ ptala se mateřským hlasem Esme.

„Copak už začínám bláznit?“ pomyslel jsem si.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obluzená láskou 70: