Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obluzená láskou 71

22.03.2010 (10:30) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7186×

„Mi – miluji tě,“ zaslechl jsem zpětnou reakci.

„Ach,“ zaplesalo mé mrtvé srdce.

Ale moment. Její rty se nepohly. Co se to děje? Dělá si snad někdo ze mě legraci? Tohle vážně není vtipné. Zmateně jsem se otočil na zbytek své rodiny, která se momentálně bavila spolu.

„Kdo to byl? Tohle vážně nebylo směšné,“ káral jsem ženské osazenstvo.

„O čem to mluvíš, zlatíčko?“ ptala se mateřským hlasem Esme.

„Copak už začínám bláznit?“ pomyslel jsem si.

„Co se děje, Edwarde?“ zeptal se Carlisle.

„Jen jsem něco zaslechl... Zřejmě halucinace,“ zamyslel jsem se.

Znovu jsem se otočil ke svému vzpínajícímu se andělu. Tak hlasitě sténala, až to rvalo uši. Její dlaně byly zkrouceny do pěstiček, které svíraly prostěradlo a tahaly jej do stran.

„Edward mě miluje a já miluji jeho! Vydržím to... Notak!“ zaslechl jsem znovu, ale tentokrát jsem to nemohl nechat bez povšimnutí.

Copak už mě opravdu šálí sluch, nebo snad blouzním.

„Zřejmě jsem slyšel Bellinu mysl,“ vydechl jsem překvapeně a sám jsem nevěřil slovům, které jsem si z úst dovolil vypustit.

„To je gól!“ rozchechtal se Emmett, ale okamžitě jsem jej zpražil nenávistným pohledem.

„Co je? Vždyť sis to vždycky přál, ne?“ řekl ublíženě.

„Ano... Ale ne... Ne za takových okolností,“ vysypal jsem ze sebe konečně.

„Je to možné?“ ptal jsem se okamžitě Carlislea.

„Její mysl bys měl umět číst už jako člověku, takže myslím, že i když je to Bella, mělo by být vše v pořádku,“ zamyslel se na chvíli.

„Na co Bella myslela?“ zašeptala Alice.

„Na to, že mě miluje,“ vydechl jsem potěšeně, ale jakmile jsem se k Bells otočil, opět mě zachvátila vlná smutku.

„To bych si mohl vymyslet taky,“ otravoval dál Emmett.

„Támhle jsou dveře! Můžeš klidně jít.“ Poukázal jsem k východu, a tak Emm konečně sklapl.

Nikdy jsem nezažil tak krušnou noc jako právě dnes. Bylo otřesné sledovat Bellino tělo, zmítající se v agonii. Nedokázal jsem ten křik vypudit z hlavy a i když nastala jedna ze vzácných chvilek ticha, stále mi její trpící hlas zněl v hlavě.

„Jak ještě dlouho?“ ptal jsem se zmučeně Carlislea.

„Počítám, že někdy odpoledne by měla být přeměna u konce,“ řekl. 

„Už jen pár hodin,“ šeptal jsem svému slunci. 

„Edwarde, slyšel jsi ještě Bellinu mysl?“ zeptal se mě Carlisle s odstupem, jako by se bál mé reakce.

„Ne,“ řekl jsem posmutněle.

Pocítil jsem zvláštní radost, když jsem měl možnost alespoň na okamžik vidět do Belliny hlavinky. Slyšet, co se tam odehrává a ač to bylo za takovýchto okolností a já se styděl za svou skrytou radost, byl jsem prostě uchvácen.

„Není možné, že sis pouze namlouval, že Bellinu mysl slyšíš?“ optal se.

„To teda není!“ řekl jsem pohoršeně.

„Promiň, nechtěl jsem tě rozzlobit,“ omlouval se Carlisle.

„Nic se nestalo,“ opáčil jsem a pohladil Bellu po čokoládových vlasech.

Viděl jsem, jak jí pod víčkama těkají oči sem a tam. Tenká vrstva kůže nad nimi byla mírně vypouklá a stále se třásla.

„Uhaste někdo ten oheň!!! Co jsem komu udělala? Proč to tak nehorázně bolí? Jako by mě spalovali za živa a drtili mé orgány!!!“ Probudila mě opětovně z tranzu Bellina mysl.

„Tak... Taak už to zastavte!“ křičela na mě.

„Carlisle, ona trpí!“ podíval jsem se vyděšeně na otce, stojícího opodál.

„Už jen pár hodin, Edwarde,“ přistoupil k Belle a dotkl se místa, kde s posledními údery skonávalo její krásné srdce.

„Kolik?“ chtěl jsem znát přesné číslo.

„Myslím... No, nemůžu ti to říct přesně, ale počítám tak šest hodin. Jed už se dostal do srdce a to teď bije rychleji a z posledních sil,“ poukázal k Belliné hrudi.

Zaposlouchal jsem se ještě před úplným koncem do toho zvuku a opravdu, Bellino srdce uhánělo jako křídla kolibříka.

„Jsem snad v pekle?“ ozvala se o pár minut Bellina mysl.

„Ach, Bells, miláčku, kdybys jen věděla, jak moc mě to mrzí, ale už bude konec. Musíš vydržet. Dostala jsi se tak daleko. Zbývá jen pár hodin a bude po všem. Budeš jako já a budeme spolu navěky,“ šeptal jsem a hladil ji něžně po vlasech.

„Copak to nikdy neskončí?“ sténala její mysl a jekot, který se jí vydral z hrudi musel být slyšet snad až ve městě.

„Musíš vydržet,“ šeptal jsem opět zlomeně.

„Edward, Edward, Edward, Edward, Edward...“ honilo se jí hlavou.

Ach, ano. Věděl jsem, že mě bude nenávidět. Neměl jsem dopustit, aby se tohle vůbec dělo. Měl jsem být neústupný a stát si za svým. Teď bude všechno v háji.

„Miluji tě Edwarde,“ zašeptala, ale vzápětí na to bolestně vykřikla.

„Lásko,“ zmohl jsem se pouze na to jedno jediné slůvko, ale dál se nedostal.

Jsem nadpřirozená bytost, ale tak bezmocná! Kdybych byl opravdu co k čemu, dokázal bych snížit Bellinu bolest. Po Jasperovi tohle žádat nemůžu. Chudák se musel vzdálit z domu, protože ho to utrpení zžíralo snad ještě víc než mě. Snažil se vydržet, ale po pár hodinách to s omluvou vzdal a musel vypadnout.

Už bylo odpoledne a z Belly se draly ty nejhorší zvuky, jaké jsem měl kdy možnost slyšet. Skřeky a steny v hororech byly oproti tomu pastva pro uši.

„Bellino srdce už téměř nebije,“ pronesl Carlisle a bylo opravdu těžké přehlušit ten řev.

„Ať už je konec, prosím,“ modlil jsem se k bohu, ač je má „duše“ dávno zatracená.

„Už to nebude dlouho trvat,“ šeptl Carlisle směrem ke mně a toužebně sledoval Bellinu skřivenou tvář.

Tyto poslední minuty ubíhaly neuvěřitelně pomalu. Každá vteřina jakoby pro mě znamenala celý den, ale když jsem slyšel a spatřil Bellin poslední nádech, který zněl opravdu zdrchaně a vyčerpaně, při kterém se neuvěřitelně prohla v zádech a pěstmi bušila do postele, cítil jsem naději.

Náhle nastalo ticho. Hrobové a nepříjemné ticho, kdy se celá rodina nahrnula do pokoje a čekala co se stane. Všichni strnule stáli, zatímco jsem upřeně sledoval svého pobledlého anděla. Byla bledší než obvykle a uvědomoval jsem si, že tato barva pleti jí už zůstane navěky.

Její víčka se z nenadání prudce otevřela a očima těkala sem a tam. Nic neříkala, jen tam stále tak ležela a nehýbala se.

„Bells,“ zkusil jsem na ni promluvit.

Náhle nepostřehnutelně rychle vyskočila na své nohy a stále se zmateně dívala kolem sebe. Protože to byl opravdu velice rychlý pohyb, musel jsem se na Bells stojící za svými zády, natočit.

„Lásko, už je po všem. To jsem já, Edward,“ představoval jsem se, jako by byla po těžké nehodě.

„Copak si myslí, že nevím kdo je? Svého Edwarda bych poznala i po slepu, natož teď, když je můj zrak tak neskutečně silný. Bože, on... On je ještě krásnější, než byl dřív. Je... Je... Je, nemohu to popsat, nemohu najít to správné slovo. Jak jen po zbytek věčnosti budu vedle Edwarda vypadat?“ honily se jí hlavou nesmyslné myšlenky.

„Takže si mě pamatuje. Ach,“ plesalo mé srdce a já se musel přiblble usmívat.

„Proč se tak směje? Vypadám směšně? To snad né!“ křičela Bellina zmatená mysl.

„Bells, lásko... Miluji tě,“ usmál jsem se zařívě, ač jsem věděl, že její tváře nezrůžový a srdce neposkočí.

Spatřil jsem velice rychlý pohyb a pak do mě něco narazilo. To něco byla Bella a byl to tak rychlý náraz, až jsem se zakýmacel, ale rovnováhu neztratil.

„Edwarde...“ vydechla a pevně se ke mně tiskla. „Bolelo to, moc to bolelo, ale já slyšela tvůj hlas a bylo to lepší. Pokaždé, když jsi promluvil, jako by ta bolest zmizela a... A teď jsem tu a už spolu budeme navěky,“ mlela páté přes deváte a její hlásek zněl tak neskutečně rozkošně.

Neodolal jsem a pozvedl si její tvář k té své. Zmateně sledovala každičký můj nepatrný pohyb a když jsem spojil naše rty, blaženě vydechla.

„Co... Co se to děje? Je to jen polibek a... A já chci víc. Chci... Chci se s Edwardem milovat. Bože, myslím na sex, ale nejde to vydržet. Potřebuju víc,“ slyšel jsem její značně vzrušenou mysl.

Pevněji se ke mně natiskla a začala mě velice vášnivě líbat. Chtěl jsem ji odtáhnout, ale nedala se. Držela se pevně jako klíště.

„Copak prožívám orgasmus?“ přemýšlela a začínala nahlas sténat.

„Bells, Bells...“ Snažil jsem se ji zastavit, vědom si toho, že nás celou dobu sleduje celá rodina.

„Jsi tak teplý a měkký,“ vydechla a opět se ke mně snažila přisát.

„O tom Edward vždycky snil,“ zasmál se huronsky Emmett a já jej spražil nenávistným pohledem.

Zděšeně ode mne uskočila a já ještě více nenáviděl Emmetta.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obluzená láskou 71: